birdwatcher.cz

11.- 13.9.2015: Rozlítaný víkend

Pátek 11. září:
Jak rozlítaný mě čeká víkend a kam všude se během něj podívám, to v pátek odpoledne ještě vůbec netuším. Končím o něco dřív a vezu rodinku do Pístovic, abych pak sám pokračoval k České Skalici, kde máme s několika kamarády birdery setkání u vodní nádrže Rozkoš. Podle předpovědi počasí přicházejí krásné slunečné dny babího léta. Uvidíme.
Koncem týdne se roztrhl pytel s nezvyklými pozorováními dravců nedaleko Olomouce, z rozlehlých polí jižně od obce Příkazy. Byl tu hlášen orel volavý a královský, orli křiklaví, poštolky rudonohé a káně bělochvosté. Navigace mi ukazuje nejrychlejší trasu z Pístovic do České Skalice přes Olomouc. Je tedy rozhodnuto, kam se před odjezdem do Čech ještě podívám.
Jižně od Olomouce sjíždím z dálnice a vydávám se do polí. Dravců je všude spousta a ani se jim nedivím, hraboši jsou vidět a slyšet všude, přebíhají přes cestu a vrzavě pískají. Potkávám partičku z MOSu a spolu pozorujeme káni bělochvostou a několik luňáků hnědých. Později přijíždím k polnímu letišti, kde chytají dravce Jožka Chytil a Jura Polčák. Nad povláčeným polem poletují desítky poštolek rudonohých. Z jednoho místa jich počítám 29! Po dvou hodinách se loučím. Bylo tu krásně a úplně chlapy chápu, že se jim ještě nechce domů. Oba jsou tu od rána, kdy pozorovali i mladého orla volavého.
Před sedmou už si stavím stan v autokempu Rozkoš na severním břehu vodní nádrže. O chvilku později přijíždí Franta Kopecký. Dáváme sváču a pivko a jdeme se přivítat s dalšími kamarády (Honza Haber, Láďa Jasso, Zdeněk Souček a Vláďa Teplý), kteří mezitím obsadili stůl v bistru Klondajk. Dlouho tu nezůstáváme. Dáváme přednost vlastním zásobám vína a klidné atmosféře jedné z chatek, kde jsou chlapi ubytovaní. Probíráme kdeco, co se nějak dotýká našeho oblíbeného tématu – ptáků a jejich pozorování.
Obloha se mezitím čistí, a když se jdu pak natáhnout do stanu, je plná pomrkávajících hvězd.

Jeden z mnoha samců poštolky rudonohé (Falco vespertinus) lovících hmyz nad poli u Příkaz.

Sobota 12. září:
Vstáváme po šesté. Ještě je mírné šero, bezvětří a na molu u vody sedí a poletuje 170 konipasů bílých a 30 břehulí. Snídáme a přejíždíme k Šeřeči, odkud se pouštíme k břehům nádrže. Hladina je hodně nízká a tak jsou před námi rozsáhlá bahna obnaženého dna. Dobíhá nás jakási parta rozbujařených mladíků, z nichž jeden, vysvlečený do půli těla, leze i v riflích do vody. To už nám jde v ústrety jiná postavička, tentokrát s dalekohledem, která bez varování a bez představování, spouští litanii o tom, že si nepřeje, abychom zveřejňovali jakákoli pozorování z Rozkoše, abychom respektovali nároky místních, kteří tu nikoho nechtějí, a že každé pozorování umístěné na avifu sem přivádí houfy právě takových mladíků, jako jsou ti, co nás před chvilkou minuli. Všichni tu jen plaší ptáky, kteří se místní snaží chránit. Nevěřícně na sebe hledíme. Po nedalekém břehu jde pár s volně pobíhajícím psem, kolem sedí rybáři, všude v bahnech jsou stopy po koních a hromádky zbylé po hledačích pokladů s minolovkami. Nevím, jestli zrovna lidi se stativáky jsou tím zásadním rušivým elementem pro bahňáky, kteří se tu právě teď zastavili na tahu. Víceméně bez odezvy necháme postavičku s dalekohledem jeho chimérám.
Rozsáhlé plochy bahna pokryté slávičkami by měly poskytovat bahňákům příhodné podmínky, ale moc jich tu není. Nacházíme trojici kamenáčků, dva jespáky křivozobé, jednoho malého, zepár kulíků říčních a písečných, semotam nějakého vodouše a asi padesátku jespáků obecných. Na obnaženém kamenitém hrbku odpočívají stovky vlaštovek a břehulí. Mělčiny prohlížíme přes tři hodiny. Na poloostrově se sesedají čtyři orlovci a hlasem na sebe upozorňují dva kulíci zlatí letící kolem. S většinou kamarádů se loučíme a s Frantem se jdeme ještě projít po děličce. Pisíci, desítky konipasů bílých a jeden zapomenutý rákosník proužkovaný v trsu vegetace u cesty.
Partička se nám rozpadla, Rozkoš nemá právě vrcholnou formu a tak se s Frantou taky loučíme a rozjíždíme se zpět na Moravu. Lákají mě pole u Příkaz a říkám si, že bych tam mohl strávit příjemné odpoledne, někde tam přespat a ráno, ještě před tím, než se vzduch začne tetelit, bych se mohl zase podívat po dravcích. Vypadá to jako dobrý plán. Jedu.
V polích pod Příkazy jsem v půl třetí. Vzduch se tetelí, ale je příjemné projíždět polní cesty, koukat na kroužící káně, lovící poštolky a pochopy. Fouká čerstvý vítr, který i v tom teplém počasí umí být pěkně chladný. Po půldruhé hodině registruji v asi stopadesátimetrové vzdálenosti velkého tmavohnědého dravce s výrazně bílými lemy křídelních krovek, přesně toho, který byl coby mladý orel volavý vyfocen na avifu. Neuvěřitelné! Nervózně se pokouším o dokumentační fotky. Něco z toho snad i přes ten tekutý vzduch vyjde. Dokonalá náhoda.
Další náhodou je telefonát od Petra Podzemného. Zdeněk Pletka zůstal včera sám na Červenohorském sedle a trefil ho silný tah lejsků černohlavých, který sotva zvládnul. Dnešní předpověď je podobná a možná bude potřebovat helfnout. Ok, sejdeme se tam. Chvíli ještě prohlížím pole a pak se vydávám do Jeseníků. Na místě jsem v šest večer. Zdeňkovi přijel pomoci i Mirda Beran, který překvapivě přivezl Peťu Moutelíka a před osmou je na místě i Petr Podzemný. Otevírají se sítě kolem světla, pouští se hlasová provokace a pomalu se šeří. V 19:40 se nad námi objevují první lelci a v následující půlhodině se jich sedm chytá. Je to neuvěřitelné divadlo. S postupujícím časem a houstnoucí tmou je zřejmé, že ptáci táhnou v nemalých počtech, ale většina jich letí vysoko nad sedlem. Nad námi proudí jen jejich osvícené siluety. V menších počtech se ale chytají stále. Celou noc. Fouká svěží vítr, svítíme si čelovkami a vyplétáme ptáky a netopýry. K těm největším krasavcům patří bělořiti, nejpočetnější jsou červenky a lejsci černohlaví, a v síti uvízl i ledňáčekbramborníček hnědý i modráček.

Dokumentační fotky mladého orla volavého (Aquila clanga).

Neděle 13. září:
Po ránu se otevřelo více sítí a tak po krátkém zdřímnutí, kdy jsme si prohodili službu, zase chodíme a vybíráme nové ptáky. Vítr zesiluje, ale teplota naštěstí stoupá. Zdeněk v prostoru před světlem, které je teď vypnuté, chytá do ruky další dva lelky. Je to kouzelník. Kolem půl desáté opouštím sedlo, abych se cestou do Pístovic ještě jednou zastavil u Příkaz. Vždyť to mám po cestě. Navíc mi Pavel Smejkal volal, že právě fotí z třicetimetrové vzdálenosti orla křiklavého.
U Nákla sjíždím ze silnice. V polích se místy pracuje. Na jednom se prohání mohutný traktor s bránami a vláčí. V oblacích prachu kolem něj sedí desítky velkých racků, dva luňáci červení a pochopi. Pozoruji konipasy bíléskřivany a jednotlivé konipasy luční. Dravců na obdělaných lánech sedí dost, ale vzduch se za dnešního slunečného a teplého počasí silně tetelí. Jen ve chvílích, kdy slunce zakryje nějaký mrak, je čitelnost ptáků na velkou vzdálenost lepší. Brzy potkávám Ádu Goebela, Jirku Šafránka a Jarku Kačírkovou. S nimi se snažíme určit orla, který nejprve krouží hodně vysoko na obloze a pak přistává daleko od nás do pole. Trvá to dlouho, ale shodujeme se na nedospělém orlu královském. Kolem polního letiště pod Příkazy se opět prohání minimálně dvě desítky poštolek rudonohých a ukazuje se káně bělochvostá a raroh velký. Objevují se další pozorovatelé a fotografové. Po třech hodinách v polích se se zdejším osazenstvem loučím a vracím se za rodinkou.
Víkend to byl tak pestrý, že mám pocit, jako by trval mnohem déle. Rozkoš, pole s dravci u Příkaz, lelci na Červenohorském sedle. Občas člověk potřebuje něco podobného, aby si rozšířil obzory, setkal se s přáteli nebo jen tak unikl ze stereotypu. V každém případě je to škola a já se rád učím o věcech, které mám rád.

Lelek lesní (Caprimulgus europaeus) odpočívající nedaleko místa odchytu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *