Jsou dny, kdy rád vyrazím v plné polní na lokality, které navštěvuji už dlouhé roky. Je v tom kus nostalgie, něčeho důvěrně známého, snad i hledání svého mladšího já, vzpomínek a dnů, které jsou dávno v trapu. Je to zvláštní, ale většinou jde o nádrže a rybníky a jejich okolí, kde se toho dá vidět dost v průběhu celého roku. Na eBirdu a jiných platformách se takovým místům říká hotspoty, jsou známá široké veřejnosti a často se na nich nepravidelně vídám s řadou dalších ptákomilců.
Jsou však i dny, kdy jdu jen nalehko, s dalekohledem na kšandách a foťákem přes rameno, kdy se vydávám do míst, kde jsem nikdy nebyl, která nejsou prvoplánově atraktivní, kde si užívám pozorování těch nejběžnějších druhů, v klidu, sám se sebou nebo s někým blízkým, v pomalém tempu a beze strachu, že budu vtahován do konverzací, o které právě nestojím. Někdo to tak má celý život. Znám pár lidí, kteří jsou venku nejraději sami, o svá pozorování se nedělí, nikde je ani nezvěřejňují a čerpají radost ze samoty v přírodě. Chápu je, zvláště teď, když mé kroky zpomalují roky a témat k přemýšlení je mnoho.
Tento víkend to mám půl na půl, chvíli na tovačovských hotspotech, chvíli v polích u mě neznámých vesnic, a tak trochu naslepo. Páteční zbytek dne patří vodním plochám u Troubek a Annína. U Troubek překvapí trojice husic nilských, u Annína pak dvojice kaholek a turpan hnědý.
V sobotu se vydávám do polí k Hlušovicím. Na kraji vesnice chvíli čekám v autě, než přejde sněhová chumelenice, ale pak se obloha v některých místech čistí, a dokonce se objevuje slunce. Sluneční paprsky a čerstvě napadlý sníh, krása. V ruderálu postávají volavky bílé a popelavé, tu a tam sedí na berličce nebo na poli káně, brzy pozoruji nádherného samce pilicha a chvíli poté i samici. Z pole se zvedne dvojice lindušek lučních a nedaleko se prohání stohlavé hejno konopek.
Během krátké procházky u Černovírského slatiniště koukám na ledňáčka a podruhé během dvou dnů pozoruji strakapouda malého, druh, který je všude a nikde a jehož pozorování je nepředvídatelné.
Nedělní výlet do kopečků nad Olomoucí mi připomíná návštěvu jiného ročního období. Krajina si navlékla sněhovou deku, větve stromů v lese bílé rukavice a vysoké bělostné papachy. Bučiny kolem jsou tiché a ožívají jen přeletem smíšeného hejna pěvců – čtyři druhy sýkor, králíček obecný, brhlík a šoupálek. Občas se ozve křik strakapouda velkého nebo teskné volání datla. Mezi stromy přeletuje jestřáb. Jsem člověk nížin, ale krátký výlet do zimy může mít své kouzlo. Uznávám.
Mázlá dokladovka husice nilské (Alopochen aegyptiaca) od Troubek.
Bělostně šedivý samec motáka pilicha (Circus cyaneus) od Hlušovic.
