birdwatcher.cz

16.- 18.9.2016: Čekání na „velkou noc“

Vše nasvědčovalo tomu, že přijde „velká noc“. Po dlouhotrvajícím teplém počasí se sluncem na obloze se blíží fronta s ochlazením, oblačností a deštěm. Mlha a jižní vítr donutí ptáky táhnout nízko nad terénem, kde jim v cestě stojí sítě natažené v Červenohorském sedle. Za poslední týden osádka stanice na sedle vyloženě paběrkovala, ptáci téměř netáhli a když už, tak vysoko. Teď by se to mohlo změnit. Když mi před odjezdem Jožka volá, zdůrazňuje, abych vzal všechny kroužky, které mám. Ptáci jsou nadržení na tah, je to znát, dodává. Při takové „velké noci“ se v sítích mohou objevit stovky ptáků dosahujících i přesahujících tisícovku. To pak čeká osazenstvo celonoční dřina. Zatím jsem nic podobného nezažil. Vlastně nikdo z nás, kdo s přicházejícím večerem po roztažení sítí sedíme v kroužkovatelské budce a trochu s nervozitou čekáme, co se bude dít. Jsme tu čtyři a malý ornitolog Vojta s maminkou Hankou.
Od západu a od jihu se skutečně na oblohu nasunuje řídká oblačnost. Vítr zcela utichá a nad zšeřelou krajinou loví první lelek. Že by klid před bouří? Netušíme. Chodíme kontrolovat sítě, které jsou až na jednotlivé ptáky prázdné. Nad sedlo vyplouvá měsíc v úplňku. Žádné mraky nemají sílu ho přikrýt a tak je venku světla jako za dne. Pocucáváme červené a čekáme. V devět přináším z bahňákovky lelka a v jedenáct se chytají dva sýci. Vítr stále nefouká a oblačnosti spíše ubývá. Vše se ještě může v průběhu noci změnit, ale stres z neznámého postupně ustupuje. Noc, kterou jsme z podstatné části všichni probděli, je nakonec stejně mrtvá, jako ty předchozí. Chytá se snad jen 15 ptáků, které po ránu doplňuje asi 40 červenek. I takhle může dopadnout čekání na velkou noc.
V poledne zůstávám na sedle sám s malým Vojtou a jeho mamkou. Počasí se kazí, tentokrát je obloha brzy pod pokličkou těžkých šedých mraků, které chvílemi jako mlha halí celé okolí. Odpoledne začíná pršet. V podvečer přijíždí nová směna, která tu bude mít službu následující týden. Stále ještě to může přijít, ale za tmy začíná hustě pršet a tak se musí sítě stáhnout. Průtrž mračen sice po půlnoci ustává, ale ptáci netáhnou, protože severně od sedla pršet nepřestává. Budka se otřásá smíchem, jeden vtip střídá další a prokládají je neuvěřitelné historky „ptáčníků“, kteří se věnují kroužkování už desítky let. Je tu dobře. V neděli před polednem se loučím a skupinku nadšenců opouštím. Je to tu o čekání, o souhře náhod, o štěstí, na které se občas musí dlouze čekat. Když se při tom čekání sejde parta lidí, kteří si sednou a kteří svým koníčkem žijí, pak i to čekání je vlastně cestou i cílem samotným. Těším se na týden uprostřed října, kdy tu budu mít také službu a těším se na lidi, se kterými tu budu a které tu ještě potkám.

Dvojice sýců rousných (Aegolius funereus) ze sobotní noci.

Na sedle začíná nový den. Světlo ještě svítí, ale brzy již zhasne. V sítích se objeví ptáci z rozletu. Končí noční směna.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *