Víkend přinesl sérii krásných dní, mrazivých po ránu, slunečných kolem poledne a podmračených odpoledne, dní, které jsem zčásti trávil v krajině pod Pálavou. Rád bych se ale vrátil ke třem momentům, které mi utkvěly v paměti.
První se pojí k Pastorkovu lomu nad Pernou. Jde o jedno z míst, kde se v této době dá zastihnout zimující zedníček skalní. Do lomu nyní vede odbočka z turistické trasy. Na šipce, která k němu míří, stojí: Pastorkův lom (zimoviště zedníčka skalního). Na dně lomu samotného vždy postává několik lidí s fotoaparáty namířenými na skalní stěnu, sedí v židličkách, dlouhá skla na stativech. Je to tu jak v divadle. Někteří šplhají do vedlejšího menšího lomu, aby pořídili lepší fotky. Fotky, kterých jsou na internetu stovky. Každý chce mít ale svoji vlastní fotku, tu nejlepší. Mám na drahou fotovýbavu, jsem tedy fotografem divoké přírody. Co na tom, že ptáky ani nepoznám? Přece nebudu fotit sýkory, když tu mám opeřence, který je tak vzácný, jak všichni tvrdí. Vlastně si ho ani nemusím hledat, když mě k němu přivede cedulka. Po víkendu vyvěsím fotografie zedníčka na sociální sítě. Držím prst na tepu doby, a tak to má být. Mám smíšené pocity, když to vidím.
Když ale kráčím po asfaltce lemující na hrázi pod Pasohlávkami hlavní silniční tah na Mikulov, je před polednem a husy se přilétají na vodu napojit, slunce mi hřeje záda a všude se ozývá hlahol běločelek, je to naprosto jiný pocit. Co chvíli zastavuji, hledím do jejich hejn na vodě, kochám se radostí, se kterou někteří ptáci při koupeli dělají na hladině kotrmelce a pak odpočívají s hlavami položenými v peří na hřbetech. Když jsou pak husy tak blízko a čitelné, že by se mezi nimi dala najít i husa malá nebo přečíst límec, jsem naprosto spokojený. Tentokrát se daří vykoukat trojici bernešek bělolících a jednu bernešku rudokrkou. Běločelek je snad dvacet tisíc a mezi nimi jsou v menších skupinkách nebo jednotlivě rozptýleny husy tundrové. Podél rákosí proplouvají už spárované husy velké. Je téměř bezvětří, slunce hřeje záda a ve vzduchu je cítit přicházející jaro. Tohle je pro mě balzám na duši.
Třetím momentem, který bych rád zmínil, je zastávka v polích před Drnholcem. Z keřů se tu ozývá zpěv strnada lučního – jednoho, dvou, tří samců. Ale v travnatém biopásu a na okolních keřích je jich tentokrát neuvěřitelných osmdesát, nejméně. Nad vinohrady se z pole zvedají šedivky s hejnem doupňáků, zpoza vinohradu vzlétají volavky bílé, asi čtyřicet ptáků, vysoko nade mnou přetahuje dvojice orlů královských a nízko nad zemí prolétá pilich. Kouzlo takových momentů mě odzbrojuje. Mít to štěstí se v prostoru protnout s tím správným okamžikem a pak už si jen užívat všechny ty dárky, které jsou vám předkládány. O tom je pro mě pozorování ptáků.
Husy tundrové (Anser serrirostris) jdou na přistání.
S trochou hledání jsou zde vidět tři bernešky bělolící (Branta leucopsis).
Část strnadů lučních (Emberiza calandra) od Drnholce.
