birdwatcher.cz

20.- 21.9.2016: Negativní výsledek

Teplé dny pod modrou oblohou jsou za námi a počasí, které je nahradilo, je vrtkavé a vlastně téměř podzimní. Přesto si říkám, že by nebylo od věci znovu vyzkoušet na stejné lokalitě na kraji Brna natáhnout přes noc síť na lelky.
Hustý odpolední provoz v městských ulicích se mi daří opustit něco po šesté, obloha je zatažená a větvemi stromů pohupuje čerstvý nárazový vítr. Svažité políčko, které jsem si vybral, je ze všech stran proti větru chráněno lesním porostem; zde se hýbou jen krajní větve stromů vysoko v korunách. Voní to tu jako někde ve Středomoří, hořkosladká vůně řebříčků a vratiče, skoro jako bych čichal k provensálskému koření. Země je suchem ztvrdlá, ale s pomocí hřebů a sekyrky se mi daří postupně napnout dvojici osmnáctek, které pak vytvářejí velké, do pravého úhlu rozevřené písmeno V. Překvapuje mě podivné bzučení z oblohy Patří dronu. Jeho oko si mě prohlíží z asi dvacetimetrové výšky a dron pokračuje dál k severu, aby se o něco později obloukem vrátil a vytratil se kamsi k jihu. Už po sedmé hodině se v šeru rozpouští většina denního světla. Přináším tedy k sítím „kostku“ a záhy se nad políčkem vznáší drnčivý lelčí zpěv. O půl hodiny později slyším něčí hlasy z blízké turistické stezky. „Nestřílejte! Jsou tu lidi!“, ozývá se mírně hysterický ženský hlas. „Nebojte, já nejsem lovec“, odpovídám. „My jsme si říkali, že tady vábíte nějakou zvěř. Takže nebudete střílet? Ne, nebojte, já střílet určitě nebudu“, uklidňuju paní, za kterou se krčí menší pán. Tolik života jsem tu nečekal.
Brzy padá tma. Mezi škvírami mraků se občas zaleskne hvězda. Na oblohu stoupá světlo malého motorového letadla, které dlouhé desítky minut krouží na krajinou. To už se moje známá dvojice vrací za veselého švitoření a za svitu baterky lesem z procházky. Z porostu se čas od času ozve křik mladých puštíků, jinak je klid. Sedím v židličce a koukám do tmy. Když pak chodím na kontroly, je noc velice bílá. Nad mraky totiž svítí jasný měsíc a jeho světlo jimi rozptýleně proniká k zemi. Ani nemusím používat čelovku.
Po čtvrté ranní mě z podřimování probírají další hlasy. „Ať se taky snaží ona, já se na to můžu vykašlat“, sděluje mužský, trochu nejistý hlas kamarádovi. Jo, hochu, snažit se musíte oba, jinak to nemá cenu, říkám si pro sebe. Chlapi mě míjejí ve vzdálenosti několika metrů, ale nevidí mě. Nevnímají ani hlasité drnčení lelka.
Rozednívá se pomalu a později než před týdnem. Vítr zesiluje a opírá se do sítí už i na políčku. Čekám do čtvrt na 7. Celou noc se v síti neukázalo ani peříčko. Člověk na to začátečnické štěstí holt nemůže zase tolik spoléhat. Navíc lelci teď asi táhnout spíše sporadicky a ne všude, jako minulý týden. Vždyť i na Sedle, kde jsem byl o víkendu, se objevil jen jeden. Nevadí. Od konce července to byla moje dvanáctá noc venku. Kdoví, kolik jich ještě letos bude? S postupujícím časem méně a méně.

Nic jsem nevyfotil, tak alespoň dokumentační fotka mladého ťuhýka obecného (Lanius colurio) z jiné noci s osmnáctkou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *