Vlastně ani nevím, kolik je to let… moment, když se podívám do svého kroužkovacího deníku… tak letos je to devátý rok, co se na jednu dvě noci, nebo spíš večery a rána, zastavím u jedné strouhy na kraji Lulče, abych zjistil, jestli se mi do sítí nechytne nějaký z rákosníků zpěvných, kteří vzali ten kousek hliníku, který jsem jim v minulosti navlékl na nohu, na výlet k jihu Afriky a zpět. Uff, to bylo tedy souvětí. Devátý rok je to, kdy sem na přelomu května a června zajedu, obnovím své dva koridory na sítě a natáhnu. Bez vábení, jen čekám a nechám se překvapit.
Byl jsem tu někdy minulý týden, abych zjistil, jestli se rákosníci zpěvní už vrátili. Slyšel jsem je, vysekal koridory a teď se sem vracím. Je poměrně dusné odpoledne, po okolí se honí dešťové přeháňky, ale půda je vyschlá. Travnatým pásem zajíždím až k místu, kde chci tradičně natáhnout dvojici sítí. Žádný spěch. Moc ptáků se ale neozývá, dva tři rákosníci notují v okolí, jinak je to jen o hřivnáčích v poli a pokřikujících špačcích (přijde mi, že je jich leto opravdu hodněú. Vlastně nesmím zapomenout na kukačku, neúnavné skřivany a černohlávka. V pět mám nataženo.
O půl hodiny později, to už sosám v tom odpoledním dusnu plechovku vlažného piva, přináším od kratší sítě černohlávka se svým dva roky starým kroužkem. Milé překvapení. O chvíli později se dočkávám prvního palustrise. Taky má můj kroužek, loňský. Pak dlouho nic. Je smutné, že se chytají už jen ti staří matadoři, kteří mají v křídlech stovky a tisíce kilometrů a noví tu žádní nejsou, říkám si. A opravdu už nic moc nepřibývá, ještě za světla přináším další dva rákosníky zpěvné a s houstnoucím šerem samici ťuhýka obecného. Opakovaně se chytají jen ti ptáci, které jsem právě okroužkoval. Je devět, ozve se křepelka a já stahuji sítě, sedím v křesílku, hledím do tmy a myšlenky mi poletují po všech čertech.
K desáté se soukám do auta, abych se prodřímal k ránu. Je teplo, ale nechce se mi ráno sušit spacák mokrý od rosy, noc přečkávám v autě na sedadle spolujezdce.
Před pátou jsem vzhůru, venku je hustá mlha. Kolem auta je vidět jen kus pole ztrácejícího se v bílé tmě. Okolní svět o sobě dává vědět jen zvuky na nedaleké silnici projíždějících aut. Roztahuji sítě. Brzy se chytá další černohlávek s předloňským kroužkem, pak konečně uvíznou v delší síti dva kosi. To je všechno, co tahle síť dokázala od včerejška chytit. Natahoval jsem ji úplně zbytečně. Časové mezery mezi chycenými ptáky jsou stále delší a většina kontrol je planá. Tak nevím. Kde jsou všichni ti ptáci z minulých let? V osm to balím a v zápisníku mám poznamenaná čísla kroužků jen patnácti drobků. Bohudík za pět palustrisů, kvůli kterým sem jezdím.
Mlha se rozpouští a začíná být pěkně dusno. Ještě jednou bych sem chtěl zajet. Vloni jsem při první návštěvě kontroloval 21 ptáků a při druhé 52. Z toho 17 bylo rákosníků zpěvných. No, jsem zvědav, jestli se to za ten týden, dva ještě zlepší?
Samec rákosníka zpěvného (Acrocephalus palustris), který dostal svůj kousek hliníku před rokem a teď se znovu vrátil na lokalitu.
