26. května 2012
Je tu jeden z dokonalých víkendových dní. Teploty dosahují jen lehce nad dvacítku a přitom je téměř jasno. Dopoledne jsem se všemi synky vyrazil na chvíli pod Hády omrknout Růženčin lom. Závětří lomu a jeho příjemné mikroklima sice okouzlilo rehky zahradní – zpívají tu hned tři samci, ale tradičně i nudisty. Člověk s dalekohledem tu pak působí jaksi nepatřičně. Zvlášť, když kolem něj proběhne dvojice ve středním věku, aby o dvě minuty později nedočkavě holý mužský zadek poskakoval v pravidelném rytmu nad rozevřenými ženskými stehny jen pár metrů od hrajícího si potomstva. Příště zvolím raději horší počasí.
Po odpoledním spaní mě napadá, že bych starší dva kluky mohl vyvézt na noc k jihu a následující ráno bychom mohli vyšplhat na Děvičky. Kluci jsou nadšení, Pepe souhlasí, před pátou odpolední jedeme tedy na Mikulov. Kluci jsou na objevné výpravě, když se blížíme k Pavlovským horám se zříceninami, projíždíme přes nedohledná jezera a před námi je vyhlídka dobrodružné noci v terénu. V Mikulově nakupujeme zásoby – takový ten mužský proviant – sladkosti, salámy, rohlíky a pivo. Něco po půl šesté parkujeme kousek od Slaniska a jdeme se podívat přes lávky na Nesyt. Kluci se posledních pár metrů plíží po kolenou, aby něco nevyplašili. Když ale pozorovatel zůstane na hraně rákosí, tak má podstatnou část vodní hladiny před sebou jako na dlani a ptáky neruší ani na těch nejbližších mělčinách.
Překvapením je dvojice dospělých jeřábů odpočívajících asi 150 m od nás. Prohlížím přechod souše a vodní hladiny, kde se pohybuje klasická sestava běžnějších druhů bahňáků. Jsou mezi nimi také jespáci obecní (6 ex.) – severští ptáci s dlouhými zobáky ve svatebním, kulíci píseční (2 ex.), přes 160 čejek a na vodě je vidět 110 zrzohlávek a 40 kopřivek. Jsme tu asi hodinu. Kluci něco kutí v rákosí a já s chutí „observuji“, jak říká Jarda Závora. Od „pláže“ pak v tetelícím se vzduchu počítám 14 tenkozobců.
Přejíždíme na místo, kde chceme nocovat. Z auta vyhazuji tři dětské sedačky, abych klukům uvnitř vytvořil improvizovaná lůžka. Není to nic moc, ale kluci se tu nadšeně zabydlují a prohlašují „všude dobře, v autě nejlíp“, což se stává motem této výpravy. Pojídáme rohlíky s paprikovým salámem, blízko zpívá slavík a světla ubývá. Vyčůrat a kluci zalézají do spacáků. Nevypadá to, že by se jim chtělo spát, ale ještě teď jsou na nich znát následky nachlazení a jakési střevní virózy minulých dnů. Svěží vítr utichá a listí v korunách přestává šumět. Protahuji se, když ke mě přilétá pravidelný pískavý zvuk (20:40). Sakra, tohle od někud znám. Rychle se ho snažím najít v paměťových šuplících. Ale jasně! Znám ho z Maďarska a také Izraele. Ozýval se za šera a v noci z listnatých lesíků ve stepní či pouštní krajině. Patří výrečkovi!! Je nezaměnitelný. Hluboké mechanicky opakované tjuh. Výreček může být odhadem tak 300-400 m daleko. Je tma a kluci ještě nespí. Nechci je strašit tím, že bych jim zmizel. Rozfoukává se vítr a pískání mizí, aby se opakovaně vrátilo zase ve chvílích bezvětří. Je to nádhera. Objevují se hvězdy, já popíjím pivo a chládnoucí vzduch přináší stále stejný hlas výrečka. Když jdu v deset spát, tak se stále ještě ozývá a možná se mi to zdá a možná je to tak, ale když občas v noci procitnu, tak mám pocit, že ho stále ještě slyším.
27. května 2012
Ráno je chladné, ale slunečné. Kluci i když usnuli pozdě, tak vstávají brzy. Vracíme se k Nesytu, kde snídáme a já jen zběžně prohlížím od „pláže“ jeho hladinu. Nedaleko na vodě svítí sedm husic liščích a mnohem dál vidím další pár s mláďaty. Na rozdíl od minule jich tentokrát počítám 27. Je to tím, že se takhle po ránu zatím nepotápějí za potravou. Naproti sedí u rákosí orel mořský a nade mnou přeletuje kvakoš.
Stativákem mířím do míst s tenkozobci a zůstávám v šoku nad neomaleností některých „fotografů“. Dva z nich se rádoby maskovaní pohybují v jejich těsné blízkosti. Opravdu se pohybují. Jsou sice v leže, ale co chvíli mění polohu a trčí z nich objektivy. Jsou v místech, kde nemají co dělat, v blízkosti u nás velice vzácných druhů a ještě v době hnízdění. Co si o takových lidech můžu myslet? Zkušenosti žádné, běžné druhy jim připadají nudné, ale rušení tenkozobců pro pár záběrů, které znají z webů zkušených fotografů, jim hloupé není. Příkladný projev ignorace a neúcty k přírodě. Stále více chápu ornitology tající svá pozorování už kvůli těmto lidem. Až se Vám bude někdo chlubit novými snímky tenkozobců, zeptejte se, kde k nim přišel.
Počasí je fajn. Pofukuje mírný větřík a obloha je modrá. Od Pavlova se jdeme ještě na chvíli podívat na Děvičky, které jsem klukům sliboval. Výhledy do okolí jezer pod Pálavou jsou impozantní. Ve stěnách zříceniny hnízdí rorýsi a právě tu krmí mladé konipas bílý. Rozkvetlé svahy jsou plné čmeláků a ve vinohradě zpívá tak jako předchozí dva roky skřivan lesní. Unavení ale spokojení se vracíme do Brna.
|
