Irsko 2004 – 1. část

27.VIII – 19.IX.2004

Ne tak úplně ornitologický výlet do země rašelinišť, kamenných zídek a dolmenů.

Symbolů pro Irsko by se dalo zvolit několik: ovce, dolmeny, rašeliniště, vřes nebo mořské útesy. Našemu pohledu ovšem překážely nejvíce ploty a kamenné zídky. Byly všude a nikam se přes ně nedalo dostat.

Členové výpravy:
Robert Doležal
Luděk Fric
Jiří Chlup
Petr Junek


27. srpna 2004

Sedíme na kovových lavičkách před odletovou halou na Ruzyni. Jura šel oskenovat okolí, jestli se někde poblíž nedá za rozumnou cenu koupit pár lahváčů. Ostatní s chutí pustoší své zásoby. Jura se vrací. Našel. Dáváme pivko a něco k snědku. Pak se vracíme do letištní haly k odbavení.
Vše probíhá hladce. Letenky koupené přes internet jsou platné. O něco později procházíme rentgenem. Pár minut před nástupem do letadla vyvolávají mé jméno. U rentgenu leží Petrův bágl. Prý je v něm plynová bombička. Přístroj se spletl. Po vytažení plechového hrnečku se vše vysvětluje.
Letadlo společnosti Aer Lingus je malé a zdá se, že sotva drží pohromadě. Na palubě se vše platí a obsluhu zajišťují namísto lepých letušek dva fousatí letušáci.
Noříme se do mraků a vyplouváme nad ně do sluneční záře. Až po dvou hodinách je hluboko dole vidět nějaké pobřeží a pak kresbu polí a řek. Za dvě a půl hodiny přistáváme v Dublinu. Je polojasno, zapadá slunce. Nekonečně dlouho čekáme u běžícího pásu na svá zavazadla. Jsou nepoškozená. Teď ještě auto.
U přepážky půjčovny aut National dostáváme od postarší stále vtipkující dámy, které téměř nerozumíme formulář s tím, že nám auto vydají při výjezdu z letiště v Zóně I. Cena zjišťovaná přes internet platí. Nechávám si vybrakovat kreditku a podpisuji odpovědnost úplně za vše s tím, že při poškození čehokoliv vše zaplatím. Než dojdeme na parkoviště, kde nám mají auto vydat, je tma. Bez řečí dostáváme červený sedan Rover Streetwise. Za rohem nakládáme Luďka s Petrem a všechnu bagáž. Je toho moc a auto je malé. Nakonec se to podařilo. Teď přichází okamžik pravdy. Musím se pustit do nočního provozu po opačné straně silnice a s řízením u spolujezdce. Předpisy a pravidla jízdy mi zatím jasná nejsou.
Pouštíme se severním směrem. Bloudíme městečky a uzounkými silnicemi. Petr sleduje trasu na GPS-ce. Snažíme se přiblížit k moři. Podařilo se nám to u Skerries, aniž přesně tušíme, kde jsme. Jde o travnatý výběžek pevniny lemovaný skalnatým pobřežím na okraji městečka. Místo, kde místní mládež podléhá v autech svodům alkoholu a sexuálnímu puzení. Vedle auta roztahujeme plachtu a na ní si vedle sebe rozbalujeme spacáky. Od moře fouká nepříjemný ledový vítr. Každý jsme oblékli vše co se dalo. Začínám pochybovat, že mi bude těch pár triček stačit. Na obloze světélkují hvězdy provázené šišatou měsíční plackou, kterou občas zastíní potrhaný mrak. Snad nezmokneme.

V trhlinách mraků pod námi se objevovalo moře a mozaika krajiny.


28. srpna 2004

Noc byla ledová a hlavně přerušovaná projíždějícími auty nočních vášnivců. Kolem šesté už nespíme a postupně vylézáme ze spacáků. Za protějšími ostrovy se rodí den. Provází jej křik racků a rybáků. Zdálo se mi, že jsem v noci zaslechl i hlasy potáplic. S dalekohledem u očí pročesávám pobřeží. Stojí to za to.
Snídáme a snažíme se zase nacpat auto vší naší bagáží. Kluci si zkoušejí řízení auta několika okruhy po parkovišti. Velice kostrbatě a s velikou zajížďkou se snažíme objet Dublin západním směrem a poté k jihu. Městečka bez názvů jej obemykají v hustém prstenci. Stále si musím zvykat na řízení a hlavně na levou krajnici. Snažím se řídit s maximálním soustředěním. Je to vyčerpávající.
V jednom z městeček na trase dokupujeme zásoby. Problém je v tom, že si můžeme dovolit docpat do přeplněného auta jen několik kousků. Podařilo se nám sehnat i plynové kartridže k vařiči. S přibývajícími kilometry mi začínají pálit oči a projevuje se nedostatek spánku. Projíždíme Naas, Ballymore Eustace a za Blessingtonem se dostáváme do Wicklow Mountains. Konečně opouštíme přecpaná města. Terén se zvedá do oblých vřesových kopců. Silnice jsou ale tak úzké, že při míjení protijedoucího auta se téměř otíráme boky. Vždy nás dělí sotva pár centimetrů.
Ve vřesovištích vaříme pozdní oběd. V sedle Sally Gap s výškou asi 500 m.n.m. se nám otevírá pohled na okolní kopce zbarvené květy vřesů do fialova. Dostavují se první přeháňky. Déšť je chvílemi dost hustý. Pak začínáme klesat. Projíždíme hustými uměle vysázenými smrkovými lesy. Po pravé straně míjíme terénní zlom z jehož koruny stéká do údolí pod námi v sérii několika vodopádů říčka. Blížíme se k údolí Glendalough. Šeří se, je pozdě dělat ještě nějaký výšlap. Raději odjíždíme hledat místo pro dnešní nocleh. Zítra se sem stejně vrátíme.
Dlouho se nám nic nalézt nedaří. Na jednom odpočívadle v lese je čerstvě shořelé auto. Neradi bychom skončili podobně. Stejně se tu kempovat nesmí. Kluci pak našli pěkné místo v lese. Jdou se zeptat na protější farmu, jestli tu můžeme zůstat. Farmář říká, že to není jeho les, ale že by to neměl být problém. Sláva. Vypadá to, že se dnes přece jen vyspíme. Stavíme stany a já dělám zápis. Dopoledne jsme koupili láhev cideru, který nám zpříjemní večer. Pak snad ještě faječka.

Prohlídku kouzelného údolí Glendalough jsme začali na hřbitůvku s keltskými kříži a kamennou modlitebnou.


29. srpna 2004

Probouzíme se v jedlovcovém lese. Obloha je šedivá jemným deštěm, ale pod stromy je sucho. Stany jsou jen mírně navlhlé. Balíme a snídáme. Kousek pod námi teče řeka. Konečně si můžu dovolit veškerý komfort hygieny. Les je plný hub, ozývají se hřivnáči a králíčci. Vrátíme se do Glendalough, kde si chceme udělat menší trek.
Po příjezdu k turistickému infocentru se jako na objednávku rozzářila obloha. Starý hřbitov s kamennými keltskými kříži je velice fotogenický. Zvlášť když je tu ještě nějaká ta ruina a vysoká štíhlá věžička. Fotíme jako šílení, protože se obloha opět zatahuje.
Překračujeme říčku plnou drobných mincí a míjíme menší ze dvou zdejších jezer Lower Lake. Je neděle, slunce se co chvíli vrací na oblohu a proto je tu spousta svátečních turistů, kteří to mají z Dublinu kousek. Rozfoukal se vítr. Snad jen díky tomu je souvislá vrstva mraků potrhaná a doplňuje ji průzračná modř. Větší z jezer – Upper Lake, je rozčepýřené zpěněnými hřbety vln. Vítr se vší silou opírá do hladiny.
Stoupáme lesem do svahu nad jezerem. Pak vstupujeme do jedlové tyčoviny. Vede tudy stezka. Aby se zabránilo erozi, je stezka tvořená dvojicí dřevěných pražců položených vedle sebe. Po těchto dřevěných schodech se dostáváme až nad hranici lesa. Vřes, sítina a trsy trav. To vše neuvěřitelně nasáklé vodou. Vybočení z naší dřevěné stezky znamená ťapat po kotníky ve vodě.
Jsme na hřebeni. Výhled do údolí a na panorama okolních kopců je nádherný. Vyplatilo se mi nést dalekohled. Nad údolím pozoruji sokola stěhovavého. Pořádně tu s náma cloumá vichr. Teď už jdeme jen vřesovišti nasáklými vodou k místům, kde údolí začíná. Přes kamení se tudy dere řeka stékající ve vodopádech dolů k jezerům. O chvíli později se přihnala dešťová clona. Alespoň zkouším nepropro oblečení, které mám sebou. Déšť dlouho netrvá, ale stále častěji se vrací. Na dně údolí nám už kručí v žaludcích. Občas nás míjejí místní oblečeni jen do kraťasů a krátkých triček. Nechápeme, jak to mohou v tom studeném vichru vydržet. Ještě větší je naše překvapení, když objevujeme několik bledých do dáli svítících naháčů koupajících se v jezeře.
Hladoví nasedáme do auta a na včerejším odpočívadle v lese se pouštíme do vaření. Rvu do sebe těstoviny s fazolemi. Nejdéle si vyvařuje Luďa, aby v závěru zjistil, že si vše posolil práškem na praní. jeho kulinářský zázrak končí ve křoví a on se pouští do kuchtění od začátku.
Po večeři se vracíme na naše včerejší místo v lese. Vychutnáváme si tu pohodu mít si kde postavit stany a nerušeně se vyspat. Je chladněji, než včera. Popíjíme zbytek cideru a něco po deváté zalézáme do spacáků.

Dvojice dřevěných pražců položených vedle sebe tu nad údolím Glendalough tvoří stezku zabraňující erozi.


30. srpna 2004

Nad stromy je čistě modrá obloha. Snídáme, vychutnáváme si požitek očisty v říčce a vyrážíme na cestu. Po opuštěných uzounkých silničkách projíždíme jižní část Wicklow Mountains v těsné blízkosti zdejšího nejvyššího kopce Lugnaquillia Mtn. (926 m.n.m). Ve svazích jsou nádherně upravená vesnická stavení jako vystřižená z reklam na reality. Zastavujeme až Baltinglass. Vysoko na kopci by měly být zbytky megalitických hrobek, ale šplhat se nám tam nechce. Prohlížíme si raději zříceninu cirterciáckého kláštera ze 12. století. Když končíme s fotografováním, rozsvítilo se slunce. Klasická fotografická smůla. Když jedeme autem, svítí slunce, ale když zastavíme u něčeho zajímavějšího, obloha se zatáhne a slunce se objevuje až jsme zase na silnici.
Pojídáme u kláštera dobroty zakoupené ve městě. Dalším cílem je Browne´s Hill, vzorně vyhlížející dolmen umístěný vprostřed louky s pasoucím se dobytkem. S kouskem štěstí ho nacházíme JV od města Carlow. Obrovský plochý kámen tvořící překlad kamenů menších, má mít hmotnost přes 100 t. Sotva máme dolmen schovaný ve foťácích, spouští se další z drobných dešťových přeháněk. Následuje zdlouhavá cesta prozářenou krajinou přes Kilkenny do Cashelu. Cestou se utvrzujeme v tom, že nejlevněji se bude nakupovat v obchodech Aldi a Lidl.
Na kopci nad městem stojí hrad – Rock of Cashel, který býval svého času sídlem keltských vladařů. Na louce pod hradem jsou opět zbytky kláštera. Kamenné zbytky stěn a oblouků na zářivě zelené trávě. Fotíme, hledáme nové pohledy, prolézáme zborcené prostory, prostě krása. Když jsme sem přijížděli, měli jsme v rádiu naladěnou klasiku. Je zajímavé, jak ta hudba dokázala obohatit krajinu běžící nám za okénky o další rozměr.
Dalším městem je Cahir, v jehož středu se má prostírat jeden z největších hradů v Irsku. Nepřipadal mi nějak veliký. Ten v Cashelu působil rozhodně monumentálněji. Vedle hradu je park s trávníky svítícími takovou zelení, jak to může být asi jen tady, v Irsku. Nikde jinde jsem podobně jiskřivou zeleň neviděl.
V cestě máme kopce Knockmealdown Mts. Míjíme Clogheen a vyjíždíme ke hranici uměle vysázeného lesa. Je odsud nádherný rozhled do okolí vzdáleného desítky km. Doba ale pokročila a je čas si hledat místo k táboření. Sjíždíme podél říčky níž do údolí, abychom našli rovnější místo pro stany. Všude jsou ale kameny, svah nebo soukromé pastviny plné krav. V údolí zastavujeme před jedním domkem a kluci se jdou zeptat, kde bychom mohli přespat. Na druhý pokus jsou úspěšní.
Bivakujeme na louce plné rosy s panoramatickým výhledem na kopce zrůžovělé zapadajícícm sluncem. Stmívá se a padá rosa. Všichni usedáme do auta. Pouštíme si klasiku – Tristan a Isolda od Wagnera, zapalujeme dýmky, píšeme zápisky a popíjíme plechovkové pivo. Za zády nám vychází měsíc v úplňku a doléhá k nám bučení krav. Něco po desáté vylézám z auta. Měsíc se leskne v kapkách rosy a celá louka jím září. Okýnkem nahlížím do auta. Kolegové o mně neví. Sedí tam v dýmu, skrz něj proráží kužely světla z čelovek, poslouchají Wagnera a píší si deníky. Jsme to ale legrační partička.
Když mě v noci vytahuje plný močák ze stanu, svítí měsíc přímo nad námi. Světla je jako ve dne pod mrakem. Louka je mokrá a kontury hor ostré.

Největší dolmen, který jsme na cestě Irskem potkali – Browne´s Hill – osaměle postával uprostřed pastvin s dobytkem.


31. srpna 2004

Poslední srpnový den. Zítra končí prázdniny. Chvíli se snažíme sušit na slunci mokré stany, ale to svítí jen asi čtvrt hodiny. Balíme a pouštíme se kousek výš na odpočívadlo u říčky. Tady znovu potkáváme slunce. Rozkládáme stany do trávy a vaříme. Oblohou plují ojedinělé trhance mraků. Říčka je po obou stranách lemována neproniknutelným porostem rododendronů. Královsky si cpu pupek rizotem s masem. Když o chvíli později stojím v závětří u říčky a hřeje mě slunce, rozhoduji se pro kompletní očistu. Svlékám se do naha a už se čachtám ve studené vodě. Smývám mastnotu z vlasů a cítím se jako znovuzrozený. Usychám na slunci a prožívám dokonalý pocit pohody. Ostatní se moc dlouho přemlouvat nenechali a tak jsme tu všichni vymydlení a voňaví. Takže hurá vstříc novým zážitkům.
Je to neuvěřitelné, ale slunce stále hřeje a obloha je téměř bez mraků. Dnešek bude snad v kraťasech. Zastavujeme v sedle v kopcích. Krásný výhled a dvě kamenné svatyňky se sochou Panny Marie. Fotíme, jak jinak. Pak bujarou vegetací stále níž. Z mostu u města Lismore spojujícího břehy řeky Blackwater je krásně vidět věžičky zdejšího hradu. Teď už se blížíme k moři, k oceánu. Před domy se objevují palmy. Ještě než vyklesáme k Youghalu ležícímu v deltě řeky, je vidět modrý obzor. Jsme v přístavním městečku na břehu Atlantiku. O něco později se tři hlavičky chlapů z Moravy pohupují jako tmavé bójky na hladině. Slunce pálí. Neuvěřitelné počasí. Sedím u věcí a pozoruji dalekohledem ptáky. Do vody se mi moc nechce po skvělé ranní koupeli. V dálce vidím trojici terejů. Mám radost. Jeden se vrhá ze značné výšky s křídly přitaženými k tělu do vody. Na obzoru svítí bělavé skvrny plachet.
Až do páté hodiny po poledni vstřebáváme hřejivé sluneční paprsky. Pak objíždíme Youghal Bay na výběžek pevniny Knockadoon Head. Nedaří se nám najít nocoviště. Několikrát se ptáme místních, ale posílají nás do blízkého kempu. Tam jsou pro nás vysoké ceny. jezdíme autem až do tmy. Stále si udržujeme západní směr. Před desátou stojíme na malém parkovišti u moře. Kousek od nás bliká maják. Na druhé straně zátoky svítí do noci Cork. Stavět stany nebudeme. Obloha je dírkovaná hvězdami. Leháme do mokré trávy vedle sebe jako první noc ve Skerries. Zanedlouho zalévá svým svitem všechno okolí měsíc.

Romanticky vyhlížející ruina opatství pod hradem Cashel. Zářivě zelená tráva s šedou kamennou stavbou.

další část