Irsko 2004 – 2. část

1. září 2004

Spím tvrdě až do té doby, než kdosi z kolegů hlásí, že poprchává. Je něco po čtvrté ráno. Obloha je těsně nad námi, jen si lehnout mezi nás. Bez váhání balím. Ne mít vše mokré, raději si sednout do auta a přečkat zbytek noci v „poloze skrčence“, jak říká Jura. Za chvilku už sedíme v autě všichni. Okýnka se mlží a my klimbáme. jen Petr hned bujaře zařezává.
V půl sedmé vylézám z auta. Ptáci nocující na útesech a svazích kolem zátoky vylétají na lov na moře. Pozoruji asi desítku terejů, desítky racků a několik kolih. Po snídani se jdu ještě projít podél moře. Z těsné blízkosti sleduji asi 30 kameňáčků prohrabujících se změtí chaluh.
Před Corkem dobíráme benzín (nejnižší cena 96.9 c) a město raději obloukem objíždíme. Je to druhé největší irské město a nejprůmyslovější na ostrově. V rádiu hlásili, že bylo letos zvoleno za nejšpinavější město Irska.
Zběsilý úprk od civilizace zpomalujeme v Bandonu. Kluci jdou za nákupem. Já zůstávám v autě. Podřimuju a čtu si. Další a dnešní konečná zastávka je Ross Carbery. Městečko s mostem přes ústí řeky měnící se za přílivu v mořský záliv. Po okolí je tu roztroušeno několik polorozpadlých hrádků, kruhy vztyčených kamenů – tzv. Drombeg Stone Circle, a dolmeny. Když ale vidím to bohatství ptactva v zátoce, domlouváme se s klukama, že oni vyrazí autem po okolí a já se budu věnovat birdwatchingu. Před tím ještě u stolečků místního parčíku královsky hodujeme.
Po rozloučení mám dvě a půl hodiny pro sebe. Je to paráda, stovky vodních ptáků. A mezi nimi i tři volavky stříbřité, které jsem si letos přál vidět. Tady jsem je ani nečekal. Kluci se vracejí. Na pláži pozorujeme stoupající příliv. Pak objíždíme zátoku k útesu nad mořem. Plechovka Guinnesse a faječka je téměř rituální záležitostí, když spolu hledíme na kulatící se obzor. Jaké pocity v člověku ta nedozírná vlnící se hladina vyvolává. Jaké nepojmenovatelné vzedmutí touhy a pocit sounáležitosti s něčím přesahujícím naše chápání. Nad útesy plují vzduchem racci a buřňáci. Vlny se tříští o skaliska těsně pod námi, pění se a vystřikují do výše. A mezi nimi se náhle nad hladinou objevuje hlava tuleně s velkýma černýma očima a zvědavě na nás hledí. Pak mizí a znovu se několikrát objevuje.
Prolézáme kousek útesů a vracíme se k autu. Rybáři tu loví z betonových vlnolamů malé makrely, na každé nahození dvě nebo tři. A Irská rodinka s dětmi skáče do vody a koupe se, zatímco my máme na sobě všechno své oblečení. Začíná pršet. Jemné kapičky deště, jen jako clona ve vzduchu. Kousek od pláže jsme si vyhlédli u golfového hřiště místo pro stany. Pokud příliv nevystoupá příliš a pokud nás nikdo nevyžene, budeme tentokrát kempovat u jamky č. 9.
Teď sedíme v autě. Stále s přestávkama prší. Čekáme, až se víc setmí. Venku přeletují hejna kolih, racků a rybáků. Z rádia se line příjemná instrumentální filmová muzika. Tma zhoustla. Stavíme stany a uléháme. Na stanové plátno ťukají drobné kapky jako jemné doteky prstů.

Nekonečný výhled z prvních kopečků Knockmealdown Mts.kousek za Clogheenem.

V blízkosti městečka Ross Carbery je množství megalitických památek. Jednou z nich je i kruh vztyčených kamenů – Drombeg Stone Circle.


2. září 2004

Nocí mě provázely sny o tom, jak nám příliv odnesl auto. Ale vyspal jsem se skvěle. Vstávám první. Na zbytku mělčiny postávají desítky bahňáků. Vrcholí ranní příliv. Obloha je šedá a místy jakoby v ní prosvítala modrá. Snídáme u stolku v parčíku. Řídí Jura. Je to příjemná změna. Uháníme dál na západ, Skibbereen a pak Baltimore, malý přístav na konci cesty.
V zátoce kotví jachty a škunery rybářů. Když odplují mraky, rozsvítí se lodě zářivou bělostí a temné moře pohltí modř z oblohy. Vracíme se zase do Skibbereen, kde nakupujeme pár nezbytností a na parkovišti vaříme oběd. Následuje Ballydehob, Schull, Toormore a Goleen. Krajina je skalnatá s chomáči křovin a do hladka spasenými políčky. Jakoby nějaká obrovská kráva po okolí rozprcla své hromádky a ty zkameněly v kopce. Políčka dělí zídky z naskládaného kamení. I tady, ve spleti ostrůvků, zátok a skalnatých výběžků pevniny, je vše do posledního místa soukromé a za plotem.
Na úzké pevninské šíji je umístěno i rybářské městečko Crookhaven. Slunce svítí a vše kolem je neodolatelně fotogenické. Zajíždíme až na konec cesty. Kolem jsou už jen brány k soukromým pozemkům. Přes jeden se pouštíme nenápadně k útesům na mořem. Nacházíme krásná místa pro stanování. Vše je ale z dosahu auta a to nechceme na noc nechávat bez dohledu. Poletují tu buřňáci lední a hejna špačků. ve spárách mezi útesy jsou větší či menší kaluže sladké vody po deštích. V jednom místě je průzračné sladkovodní jezírko. Jsme v závětří, slunce hřeje a tak se na skalách o pár chvil později čvachtá s křikem čtveřice naháčů. Mít tak sebou mýdlo, šampon a věci na praní, zvládli bychom se tu zlidštit nad poměry. Schneme a vleže na teplých kamenech nasáváme teplo.
Podél oplocených pozemků, na samém okraji srázu, pak zdoláváme nejzazší výběžek šíje – Streek Head. Poletují tu kavčata červenozobá a dole na skále sedí kormoráni chocholatí. Doba se nachýlila a je třeba najít místo ke spánku. Přejíždíme záliv s golfovým hřištěm směrem na Cloghane a parkujeme na Mizen Head.
Má tu být vrak mohutného parníku. Na parkovišti zkusíme zůstat přes noc. Parkujeme na konci, který je nejvíc vzdálen od místního informačního centra. Obloha je pocukrovaná hvězdami. naladili jsme irskou lidovku a žvatláme. Venku silně fouká. Vychází šišatý bochník měsíce. Kolem desáté je půl oblohy pod mraky. Uléháme na asfalt. Pár hodin se jistě vyspíme.

Útesy Streek Head na samém konci pevninské šíje u přístavního městečka Cookhaven.


3. září 2004

Od drobných kapiček mi vlhne tvář a silný vítr mi neustále strhává pončo, které jsem si natáhnul přes sebe. Déšť je stále hustší. Stěhuju se do auta. Je kolem čtvrté. O něco později přichází Jura a Luděk. Peťa se hrdinsky balí do igelitu a zůstává v závětří za autem. Čtvrtá hodina opět rozhodla.
Počasí se nelepší. Po čtyřech hodinách proklimbaných na nepohodlných sedadlech venku duní vítr, dohlednost je asi 10 metrů a vzduchem letí hustá drobná clona deště. Děláme zápisy, čteme si a něco málo pojídáme. Počasí se nelepší. Znovu se vracíme do včerejšího ukázkového dne. Když jsme se vraceli ze Streek Head, potkávali jsme na každém zeleném políčku několik králíků. Potkali jsme i dvojici lišek, které tu musejí mít co chvíli králičí hostinu.
Okenní skla jsou uvnitř auta orosená a zamžená. Jsme tu s veškerým vybavením namačkáni jako sardinky. Každé volné místečko je využito. Pro čtyři lidi je to dost malinký domov. Jen doufáme, že se počasí umoudří. Když se tak ani kolem jedenácté nestává, vydáváme se na cestu. Podél Dunmanus Bay do Bantry.
Je pátek a my se trefili právě do bleších trhů na ploše v blízkosti přístavu. Připomíná mi to blešáky ze španělské Nerji. Tam se také dalo koupit vše od prastarého nábytku, přes rezavé rýče, po šampon způli vypotřebovaný. Kupuji dva pohledy. Následuje Glengarriff, malé městečko tvořící z východu vstupní bránu na turisticky vyhledávaný poloostrov Beara. Je tu jen pošta, obchůdek a hospody.
Stále hustě mrholí a fouká vítr. Kvůli počasí se nám ani nepodařilo uklohnit si vydatnější oběd. Záplatou našim žaludkům bylo pár kousků sendviče.
Teď jsme kousek za městem na odpočívadle. Borci dospávají nepříjemnou noc a já píšu pohledy, tyto zápisky a koukám na zamlženou zátoku Bantry Bay pod námi.
Projíždíme a obhlížíme místa ke spaní. Vše je jako vždy za plotem a vstupovat bez svolení na cizí majetek tu nechceme riskovat. Karta se obrací až v městečku Castletown Bearhaven, kde nehledě na ceny dokupuju dobroty podle svého gusta. Už ten pocit, že si budu dopřávat co mi chutná, mi dodává dostatek vzpruhy k dalšímu kočírování naší červené plechovečky a hledání příhodného tábořiště.
Za městem je odbočka do jakéhosi lesního přírodního parku s odpočívadlem. Po klikatící se lesní cestě nacházíme v lese kousek od moře kruhovité prostranství pro zaparkování a lavičky se stolky po jeho obvodu. Hlavní je, že tu nikde nevisí cedulka se zákazem kempování. Bez rozmýšlení se pouštíme do vaření večeře. mezitím vtrhlo na prostranství auto, prudce ve smyku se otočilo a vyrazilo zpět. Štěrk mu lítal od gum a motor řval. Je pátek. Doufejme, že tu nebudou mít v noci dostaveníčko podobní týpci.
Sedím u stolku a kousek ode mě si tiše prozpěvuje červenka. Když jsem k ní vzhlédl, poskočila blíž a ještě blíž a asi z půldruhého metru si mě prohlížela. Teď mě oblétla dokola a stále zvědavě poskakuje kolem. Šumí vlny, v průzoru moře proplouvají lodě a z korun tohoto trochu strašidelného lesa pípají hýli. Po deváté už svorně oddychujeme ze spacáků.

Hustý tunel rododendronů, které tu divoce rostou s všepožírající bujností.


4. září 2004

To, co jsme nedospali minulou noc, jsme dohnali tuto. Ze spaní jsem zaregistroval několikeré bubnování deště na stan, ale ráno neprší. Oblačnost se asi o sto metrů zvedla výš a tak je i dohlednost lepší. Balíme lehce navlhlé věci. Teče tu i potůček, takže hygiena je zajištěna.
Dnes budeme pokračovat v objevování poloostrova Beara. Kousek od nocoviště máme ruiny středověkého hrádku a pak roku 1923 vyhořelé sídlo klanu Puxleyů. Vše v parku na břehu zátoky s nádherným výhledem. Mít z okna takový výhled, asi bych nemohl chodit do práce. Jen bych seděl v křesle, pokuřoval dýmku a v hlavě by se mi honily ty nejušlechtilejší myšlenky. J
Oběd vaříme na odpočívadle opět s krásným výhledem. Občas ale oblačnost klesne a mlha nám okolí zahalí. Na konci poloostrova sjíždíme do divoké skalnaté zátoky s přístavním molem. Je tu pošta, domek, kde se dá pojíst a pak osamělé domečky rozptýlené po svazích. Je odliv. Na dně zátoky se ve vody převalují zbytky gigantických korýšů. Dva racci se v chaluhách přetahují o zbytky ryby a letošní mláďata po nich pískavými hlasy žadoní svůj díl. Mlha sedí na vrcholcích kopců. Kousek popojíždíme. Na vedlejší ostrov Dursey vede lanovka. Do útesů tu narážejí mohutné vlny přicházející přímo z otevřeného oceánu. Zpěněná voda má průzračně tyrkysovou barvu. Do naší těsné blízkosti tu přilétají tereji slídící nad hladinou po potravě. Mezi útesy se ve zvířené vodě občas vynoří hlava tuleně.
Popojíždíme do Allihies. Původně jsem tu chtěl koupit jen limonádu, ale na obchodě jsme se dočetli, že dnes v místní hospodě vystupuje živá muzika. A ta hospoda vypadala tak lákavě, že jsme se nakonec rozhodli tady zůstat. v dálce u žluté pláže jsme zahlédli kemp s karavany. Recepce žádná, místa plno, tak jsme postavili stany a borci celí lační se svlékli do plavek a s řevem se vrhli do vln. Odkudsi se ale objevila kulhající babička o hůlce s tím, že přece jen za ubytování budeme platit (6 euro za osobu). Někde by tu měly být i teplé sprchy, tak proč ne.
Někdy po sedmé večerní jsme nachytaní vyrazit za zábavou. Připomíná mi to roky dávno minulé, kdy se člověk vymydlil, naparádil a pak rádoby sebejistým krokem odkráčel do hospody v dědině, kde se měla konat zábava. V O´Neill´s Baru jsme obsadili stoleček akorát pro nás. S Luděm jsme si objednali Murphy´s a další dva si dali Guinnesse. Pivko to bylo tmavé, nahořklé, silné a chutnalo spíš po kávě, než po pivu. Pěna byla krémová a hustá. Kolem desáté si rozbalil přímo před námi svoji aparaturu Derry Kennedy a spustil na kytaru americké country. V hospodě posedávaly celé rodiny včetně babiček a dětí a čile se bavily hluboko do noci. Kluci přešli na naši značku a tak jsme nakonec každý vypili po třech kouscích a čekali jsme jaký bude náš účet. Nebylo to tak strašné – asi stovka za pivo. venku jsme si ještě zapálili fajfky, protože v baru se kouřit nesmělo a kolem půl jedné už jsme pochodovali k našemu stanovému domovu.

V Allihies jsme si konečně dopřáli návštěvu hospůdky – O´Neills Bar. Místní tmavé pivo Murphy nám moc zachutnalo.


5. září 2004

Slunce svítilo jen tak krátce, že než jsem vylezl ze stanu, válela se těsně nad mořem a po okolních kopcích v hustých chuchvalcích mlha. Jakoby nad námi ve výšce asi padesáti metrů začínalo mlžné moře skrze které občas prosvítá slunce.
Povařil jsem, dal jsem si studenou sprchu a teď nás čekají další míle. V Ardgroomu doplňujeme federální účet a kupujeme benzín. Těsně před Lauraghem se necháváme zlákat cedulí s nápisem „stone circle“ a vyrážíme po směru šipek do lesa. Dobře po kilometru nacházíme několik vztyčených kamenů. Je odsud nádherný výhled na zátoku pod námi a kopce za ní. Jde o poloostrov Iveragh a nejvyšší pohoří Irska Macqillycuddy´s Reeks. Občas se ukáže slunce rozpouštějící mraky. Oblačnost stoupá výše a drží se napíchlá na vrcholcích kopců.
V Lauraghu otáčíme k Healy Pass. Stoupáme k šíji poloostrova Beara. V jednom zářezu silnice u kamenného mostu přes říčku vaříme oběd. Když mraky obnaží slunce, je až nepříjemné horko, ale stačí jediný mráček a citelně se ochladí. Chce to zvolit kompromis v oblečení, aby se člověk pořád nemusel svlékat a zase oblékat. Pobekávají tu ovce a spásají sytě zelenou trávu na svazích mezi balvany.
Po zdolání Healy Passu se vracíme na silnici směrem ke Kenmore, kde dokupujeme pár nezbytností. Prvně tu slyšíme češtinu, ale člověk, který jí mluví, je nám nesympatický a svým vystupováním nám připomíná „Zlaté úhoře“, Čechy, pro které jsme dělali v Americe.
Odbočujeme na trasu kolem poloostrova Iveragh, na Ring of Kerry. Z ní pak po osmi mílích sjíždíme vpravo, abychom někde v horách našli místo na noc. Vybíráme si snad tu nejužší silničku na světě. Potkat tu auto v protisměru, tak několik kilometrů musím couvat. Jedeme údolím končícím příkrou hradbou kopců. Míjíme samoty Derrylicka a Derreeny. U té poslední nacházíme krásné místečko u potoka vtékajícího do jezera Brin. Ptáme se na farmě, jestli můžeme zůstat přes noc. Mladá žluvěnka bez rozmýšlení přikyvuje.
Stavíme stany a jsou tu hejna agresivních mušek kousajících nás do každého kousku nechráněné kůže. uchylujeme se k zápiskům na můstek přes říčku, protože tu trochu pofukuje a mušek je tu méně. Když nás míjejí vracející se farmáři, moc přívětivě na nás nehledí. Slunce zapadá za protějšími kopci a jeho zbytky se lesknou na zčeřelé hladině jezera. Je tu krásně.

Idylický obrázek. Oslíci před panoramatem nejvyšších irských hor.

předchozí část další část