birdwatcher.cz

Nepál 2019 – 1. část

26.IX. – 17.XI.2019

Tři týdny v oblasti Langtangu, Chitwanu a okolí Káthmandú.

Kyanjin Gompa – nejvýše navštívené městečko údolí Langtang – modré střechy a zasněžené hory.

Už delší dobu jsem si chtěl vyzkoušet návrat k cestování, chtěl jsem si připomenout, jaké to bylo, když jsem si vše potřebné nesl v báglu na zádech, kdy jsem se musel spolehnout jen sám na sebe, kdy jsem díky cestě poznával sebe i nové kraje a kdy jsem tak trochu hledal a trochu nalézal. Díky kulatým číslům letošního roku jsem si takový pokus o návrat nadělil. Uvidíme, jak to dopadne.


26. října 2019

Kdy začíná cesta? Se vzrůstající vzdáleností od domova? Po vzlétnutí, kdy už není návratu? S uvědoměním si, že ten krok, co teď udělám, zcela vybočuje z mých stereotypů? S nervozitou z neznáma, které mě čeká? Někdy jsem na cestě už před cestou samou. Jindy vlastně na cestě vůbec nejsem, ač se pohybuji po vzdálených krajích. Pokaždé je to jinak. Padesátka v Nepálu, to je jen jednou za život, prohlásila kolegyně, když jsem v pátek s báglem na zádech opouštěl kancl. Ano, vlastně i takhle by se to dalo shrnout. Svoji padesátku, která se přede mnou náhle zhmotnila, budu trávit v kopcích, ale i v nížinách Nepálu. Vše potáhnu na zádech a budu sám. Tři týdny sám se sebou. Říkám tomu návrat ke kořenům, protože právě tak jsem před více než dvaceti lety začínal. Vzal jsem bágl a na základě článku v novinách jsem vyrazil po souši do Indie. Objevovat svět i sama sebe. Tři měsíce. Turecko, Írán, Pákistán a Indie kolem dokola. Rok na to znovu tři měsíce, ale tentokrát s několika kamarády. Už to ale bylo něco jiného. Samotář na cestách je oslovován, kontaktován, zván, je přístupnější komunikaci než uzavřená skupina. Ta má první Indie se vlastně už nikdy neopakovala. Bylo pak ještě pár delších cest, ale nikdy ne o samotě. Založil jsem rodinu, a i ta délka cest se smrskla na desetidenní výjezdy s kamarády na výpravách za ptáky. Díky moc za ně, ale cesty to nebyly. Po celou tu dobu kdesi ve mně stále přetrvával obrázek toho, jak za slunečného počasí sedím kdesi na zaprášeném náměstíčku, bágl opřený vedle sebe a já se zvláštním klidem v duši sleduji cvrkot kolem sebe. Nevím proč, ale věděl jsem, že je to v Nepálu a že jsem znovu na cestě, sám, tak jak je mi to nejbližší.

A teď je to tady. Sedím na letišti v Dubaji, z reproduktorů v čekací hale protáhle zpívá muezzin, přede mnou je ještě asi sedm hodin čekání a pak … neznámo. Mnohé se za těch dvacet let změnilo. I tyto řádky už píšu s brýlemi na nose. Vůbec netuším, jestli ta romantická představa cestování o samotě není jen chiméra, která se s prvními potížemi rozplyne a zbude po ní jen zklamání a bolestné vystřízlivění. Zatím je to vše přede mnou. Hledím, jak lidé v hale opouštějí gejty a střídají je jiní.

Abych byl v šest ráno na letišti, našel jsem si přes booking ubytování v Praze. Den už je krátký, a tak jsem dorazil až za tmy. Potřeboval jsem jen nocleh, a proto jsem sáhl po nejlevnější možnosti. V prostoru za vchodem mě čekal jakýsi automatický pultík, kam jsem naťukal číslo rezervace. Podle dalších instrukcí jsem měl přiložit nějaký průkaz totožnosti a kartou zaplatit jednoeurový poplatek, o kterém jsem předem vůbec netušil. S ruskými jmény u vchodu mě napadlo, že mi ten podivný automat obskurního hotýlku oskenoval kartu a teď mi budou chodit jen zprávy o platbách, které jsem neuskutečnil.

Miniaturní pokojík v suterénu vyplňovaly jen tři zválené, špinavé a rozházené palandy. Zašpiněný talíř na zemi, rozsedlý kartonový stolek, pohozené fusakle a zápach po myších. Jen moje postel vyhlížela čistě. Musel jsem se přemlouvat, abych si na ni nelehl v oblečení připraven hned vypadnout. Asi po hodině se objevila podivně vyhlížející vlasatá bytost v tlustém svetru. Zhasla, odešla a pak se vrátila. Ve slabém světle z ulice jsem sledoval, jak vyskočila na horní postel palandy, přeběhla po té sousední a zakotvila nade mnou. Jako nějaký vlkodlak. Hlídal jsem pak její dech, až se ustálil. Usnul jsem také. V noci mě její skákání po palandách vzbudilo ještě jednou. Z chodeb se po většinu noci ozývala ruština, ale do našeho pokoje už nikdo nepřišel. V půl páté jsem se bezhlučně během minutky oblékl a byl jsem rád, že první noc na cestě dobře dopadla. První náznak pochybností o smyslu této výpravy jsem se rozhodl nevšímat.

Tím prvním, co bylo po ránu po vyklesání letadlem kousek od Káthmandú vidět, byly zasněžené štíty hor.


27. října 2019

Fly Dubai dělají čest svému označení nízkonákladové společnosti. Kromě jediného skromného jídla je vše placené. Nenabízejí ani obyčejnou vodu. Ještě, že jsem se vybavil sváčou. Něco po osmé vzlétáme do slunečného dne. Letadlo je nacvaklé do posledního sedadla. Dobře jdou odlišit opékači, kteří míří na dubajské pláže a spolehlivě jdou rozeznat lezci po kopích v těžkých pohorách, s bágly na zádech a zasněnými pohledy. Cesta je dlouhá. Zkouším číst novou detektivku, ale moc mě to nebere. Pak otevírám atlas ptáků Indie, ale chybí mi trpělivost. Po šesti hodinách dosedáme na páté největší letiště světa. Následuje několik bezpečnostních kontrol a půlhodinová cesta letištním busem z jednoho terminálu na druhý. Právě díky tomuto přejezdu si můžu uvědomit rozlehlost zdejšího vzdušného přístavu.

Ocitám se tak na terminálu č. 2, odkud létají spoje do Asie a Afriky. Není špatné se kochat lidmi kolem, ale po devíti hodinách se to představení stává poněkud fádním. Až ve čtvrt na tři se konečně otevírá náš gejt. Necelé čtyři hodiny ve vzduchu končí rodícím se dnem a dokonalou siluetou zasněžených hor přecházející postupně v lesnaté kopečky, a níže pak v rozházené kostečky domů Káthmandú. Zdejší časový posun oproti nám je trochu exotický – 4:45 hodiny. Platím 50 USD za vízum a díky jeho přípravě on-line jsem poměrně brzy odbaven a s nálepkou v pase, která platí následující měsíc, jsem vpuštěn do haly se zavazadly. Na pojízdném pásu se překvapivě záhy objevuje můj bágl navlečený do černého přepravního pytle s přilepenou jmenovkou. Pytel v Praze ještě úplně nový, je teď celý špinavý a průsvitný dírkami. Taxíky před letištěm jezdí podle pevného ceníku (údajně). Měním 100 USD a za 700 NRs se nechávám odvézt k informačnímu turistickému centru, kde chci požádat o povolení TIMS k treku (https://timsnepal.com/) a o povolení ke vstupu no NP Langtang. Budova vypadá opuštěně a taxikář prohlašuje, že v souvislosti s dnes začínajícím svátkem lakšmí púdža, bude úřad zavřen následující tři dny. Hned nabízí, že zavolá svému bratru, který shodou okolností dělá v nějaké cestovce. Nedá mi to a po kontrole zjišťuji, že je přepážka v provozu. Zklamaný taxikář s protáhlým obličejem bez rozloučení odjíždí a já mám brzy za poplatek 2000 NRs povolenku TIMS v kapse. Další povolenku, tentokrát ke vstupu do NP Langtang, prý snadno vyřídím cestou v Dunche nebo v Syabrubesi.

Peklo jménem elektrické vedení ve městě. Takhle to vypadalo všude. Nechápu, jak to může fungovat.

Pěšky se pouštím napříč městem k Thamelu. Bágl je těžký, ale naštěstí není moc vedro. Brzy chápu, proč tolik místních nosí roušky. Nehorázně se tu práší a vzduch je plný zplodin. Záhy mi pálí oči a prach mi skřípe mezi zuby. Cestou měním další peníze a stavuji se vydatnou nudlovou polévku thenthuk. Je výborná a lehce pikantní. Provoz v ulicích je příšerný. A to i v těch nejužších, kde se stěží minou dva tři lidé vedle sebe. Všude vřava, hluk, mečení klaksonů, hrozny lidí a míhající se skútry, motorky a auta. Daří se mi nalézt hotýlek, kde mám rezervaci. Je to kousek od autobusového nádraží Machha Pokhari, kam se hned jdu přeptat na jízdenku do Syabrubesi na následující den. Prodejci reaguji všichni stejně – nejbližší tři dny se tam nedostanu, nejdříve až 31. října. To je dost zásadní čára přes můj rozpočet. Jen jeden mi říká, abych došel ráno v šest a znovu to zkusil. Napadá mě ještě zajít do centra a poptat se u některé z cestovních kanceláří. Pochod ucpanými ulicemi je vysilující. Mám za sebou dvě nedospalé noci a sotva pletu nohama. Stavuji se v jedné zapadlé uličce na opečené nudle a lahev piva. To vychlazené pivko je boží a znovu mě staví na nohy. Chlapík v první cestovce říká, že se lístek dá sehnat na Machha Pokhari a že to stojí za pokus být tam brzy ráno. No dobrá, jiná varianta se stejně asi vymyslet nedá.

Slunce se záhy kloní k obzoru. Hluk v ulicích narůstá. Zpěv, píšťaly, bubny, petardy. Chtěl bych se konečně podívat i po ptácích. V ulicích jsem potkával jen samé staré známé – vrabce polní a domácí, vrány domácí, holuby a nad domy luňáky hnědé. Jen ráno se mi po přistání podařilo vidět na letišti pár drongů černých a poddruh titleri vlaštovky obecné. Dost unaven lezu na kraj lesa Nagarjun, ale už se začíná šeřit a daří se mi rozeznat jen brhlíka běloocasého a dokonale modrého lejska tmavomodrého. Pokud budu muset v Káthmandú zůstat, ještě se tu po ptácích porozhlédnu.

Po tmě se vracím na hotel. Venku to vře. To abych si dal špunty do uší. Sprchuji se a tak trochu nechápu, proč v koupelně zcela chybí umyvadlo. Je tu jen vodovodní kohoutek ústící do prostoru. Ještě zápisek, to se musí, a spát. Zítra se uvidí.

Káthmandú
GPS: 27°44’16.059″N, 85°18’2.120″E
pozorované druhy: Passer domesticus, Passer montanus, Columba livia f. domestica, Hirundo rustica (ssp. titleri), Dicrurus macrocercus, Niltava macgrigoriae, Sitta himalayensis, Milvus migrans

Třídenní oslavy lakšmí púdža provázel zpěv a hlasitá muzika.


28. října 2019

Sláva, jde to! Ale měl jsem namále. Večer mě nenapadlo říct na recepci, že bych chtěl hotel opustit dost brzo, a tak když v půl šesté stojím dole u pultíku, kolem je tma a nikde nikdo. Hotel naštěstí opouští nějaký místní mladík a jde vzbudit recepčního. Je to takový zpomalený patron. V šest bych měl být na nádraží, ale ještě v 5:40 trčím v hotelu a trochu pracně se domlouvám na ceně za ubytování. Pak rozkmitám nohy, až se za mnou práší. Ulice jsou už teď plné. Vyvolávači shánějí pasažéry do svých busů. Hned první klučina u prvního busu na Machha Pokhari říká, že mají volno. Cpu bágl do špinavého zaprášeného prostoru zezadu autobusu a sedám na sedačku, která počítá úplně s jinými rozměry nohou, než mám já. Stěží natlačím jedno koleno do opěradla před sebou. Musím se na sedačce posunout co nejvíc dozadu, předklonit se a pak se úspěšně zašprajcovávám na místo. Druhé koleno mi beznadějně trčí do uličky. Dva mladí kluci poletují v tom zmatku rozednívajícího se města a vyvolávají jméno cílové stanice. Trvá to přibližně půl hodiny, než se plníme a vyrážíme prašnými ulicemi živelným městským provozem pryč. Klučina s knírkem a přidrzle vychytralým pohledem po mně chce 800 NRs. Vrací mi na tisícovku a za půl hodinky mi dává zpět ještě dvě stovky. Fajn, jsem na ceně běžně udávané v trip reportech. Nejspíš se v něm hnulo svědomí. Prsty v tom měla ženská přede mnou, která mu trochu vyčinila, když slyšela, kolik po mně chce.

Dost dlouho směřujeme k západu a já si už začínám myslet, že jedu úplně jinam než k Langtangu. Až v Gardo Khola opouštíme asfaltku, obracíme k severu a za divokého natřásání vyjíždíme k horám. Dvakrát zastavujeme na sváču. Cesta je stále rozbitější a lidí přibývá. Před každou zatáčkou mladý řidič dlouze mačká orchestrální klakson. Jednu chvíli v kopcích má bus podobu krabičky sardinek. Balíky, velké tašky s obrázky medvídka Pú, matky s plačícími dětmi, kohout v přehrádce na zavazadla nad mojí hlavou a kotouče prachu valícího se pootevřenými okýnky dovnitř. Holky, které nastupují a vystupují s dětmi mohou mít patnáct šestnáct let. I na ulicích jsou vidět hlavně mladí lidé. Průměrný věk v Nepálu je 20 let. Staříka abys pohledal. Jedna vzácná stařenka nadskakuje vzadu na poslední sedačce. Pak ji odvádějí více dopředu, protože je jí špatně. Výběrčí jízdného jen lhostejně rozdává igelitové sáčky. Stoupáme do hor. Výhledy jsou úžasné, ale rozpadlá krajnice mizející v propasti pod námi působí děsivě. Po několika hodinách mám pravé koleno na kaši a pánev vykroucenou jako po letech břišních tanců. Nadskakujeme po hliněné cestě s velkými balvany, projíždíme potůčky podemílající krajnici a hodiny ubíhají. Jen občas jsem schopen zaznamenat nějakého opeřence, ale zvládám určit jen ledňáčky hnědohlavé početné v údolí, bulbuly šupinkové, majny obecné a šámu stračí. Šplháme až do 2200 m n. m. V Dhunche platím ještě s několika cizozemskými turisty 3000 NRs jako vstupné do národního parku. Naprosto vysílená babenka v tradičním obleku, která dvě hodiny dávila do igelitového sáčku, háže na záda vak s obrázkem Boba Marleyho, a s pomocí mladší ženy vystupuje. Následují dvě kontroly a před třetí hodinou po poledni jsme po stodvaceti kilometrech a osmi hodinách jízdy a konečně v Syabrubesi. Byla to ale jízda. Jímá mě hrůza z představy, že to budu muset za osm dní absolvovat znovu.

Káthmandú – Syabrubesi
pozorované druhy: Halcyon smyrnensis (5 ex.), Milvus migrans (10 ex.), Corvus macrorhynchos (10x), Copsychus saularis (3 ex.), Bubulcus ibis (10x)

Procházím policejní kontrolou, ukazuji svá povolení k treku a ke vstupu do parku, pode mnou hučí řeka Langtang Khola a já mířím do starého Syabrubesi, kde se chci ubytovat. Old Syafru Guest House bude dnes mým domovem. Dokud je ještě světlo, rychle vybíhám do svahu nad řekou, abych se konečně podíval po nějakých ptácích. Prvním nejpočetnějším a nejnápadnějším je bulbul bělolící. Dole na kamenech v řece zahlédnu tmavého ptáka s chováním skorce, ale jedná se o samce rehka šedého, ve vysokém býlí nalézám trojici prinií asijských a po delším hledání odhaluji výrazný hlas patřící budníčkovi šedohlavému. Ptáků se moc neozývá. Navíc je přehlušují cikády a hukot řeky. Přesto se bez všech těch hlasů v uchu cítím jako slepý, jako absolutní diletant, začátečník, který doma velkohubě prohlašoval, že jede do Nepálu koukat na ptáky. Koukat možná, ale poznávat je, natož po hlase – ani náhodou.

V půl páté jsem zpět na ubytovně. Poté, co zapadlo slunce, se rychle ochlazuje a šeří. V šest už je tma. Na večeři jsem si objednal místní specialitu s názvem tingmo with veg curry. Dostávám kroucené kynuté knedlíky a misku kari polévky. Masala čajík vonící skořicí je příjemným zakončením dne stráveného z velké části natřásáním na cestách. Před vchodem zpívají děcka nějaké koledy a od paní domácí dostávají sladké preclíky a drobné bankovky. Pan domácí, který vařil, pokládá na stůl preclíky i přede mě. Prý nepali festival. Je dobře.

Syabrubesi
GPS: 28°10’3.022″N, 85°20’37.394″E
pozorované druhy: Lanius schach, Pycnonotus leucogenys (10 ex.), Prinia criniger (3 ex.), Zosterops palpebrosus (2 ex.), Rhyacornis fuliginosus, Seicercus xanthoschistos (2 ex.), Falco tinnunculus

Rehek šedý (Rhyacornis fuliginosus) pobíhá po kamenech v řece jako skorec.


29. října 2019

Před snídaní, která je domluvena na sedmou, vybíhám na chvíli ven. Je to fakt jen na třičtvrtě hodiny, protože se rozednívá teprve po šesté. Noc byla fajn, ale dlouhá. Co taky dělat potmě v horách za noci, která má 12 hodin? Prvním skoro černým ptákem poskakujícím na kamenech v řece je opět rehek šedý. Anglické jméno Plumbeous Water Redstart vystihuje jeho vztah k vodě mnohem lépe než naše prosté rodové jméno rehek. Skutečně je to takový vodní rehek. O chvíli později se ukazuje další krásný rehek s bílou čapkou – rehek běločapkový. A znovu jde v angličtině o tzv. vodního rehkaWhite-capped Water Redstart.

Lehce snídám vaječnou omeletu s plackou a zázvorovým čajem. Včetně jídla platím za ubytování 1000 NRs, hážu přetěžký bágl na záda a pouštím se proti proudu řeky. Míjíme se s prvními skupinkami turistů. Většina z nich má nosiče a kráčí si nalehko. Dalším výrazným druhem s neuvěřitelně dlouhým ocasem, který přeletuje řeku, je kraska himálajská. Tohle jsou přesně ti ptáci, které potřebuju, abych je dokázal určit – nápadní a nezaměnitelní. O to horší je to s budníčky nebo šedivými priniemi. Ptáci pomalounku přibývají a pozvolna narůstá i nadmořská výška. Je krásně slunečno, ale horko není. Čas od času shodím bágl a musím si dáchnout. Čas od času mě mine pižmová vůně mariány, ale této kořenité vůni se sám blížím.

Prvních 500 výškových metrů do Bamboo jakž takž zvládám. Odměnou je mi velkolepá hostina a odpočinek na slunci. O to horší je zase se zvednout. Zjišťuji, že mám ramena celá otlačená. Tahám sebou těžkou fotovýbavu, ale zvládám fotit jen minimálně. Zadařilo se mi najít hejnko timálií šedokřídlých na kvetoucím stromě, na kterém se prohání i párek nádherných strdimilů černohrdlých. Nejúžasněji na mě ale působí černobílí drozdci skvrnitohřbetí a o chvíli později drozdci konipasí držící se těsně při kraji řeky.

Bamboo – jedna z prvních skupin lodží, kde se dá najíst, doplnit voda nebo ubytovat.

Řežu si bambusový klacek, kterému na špičku navlékám plastové zakončení z trekové hole, které jsem našel. Za Bamboo na mě čeká peklo. Bez tréninku a s více než dvacetikilovým báglem pořád jen prudce stoupám. Jsem mokrý jako myš a přestávky jsou stále častější. Obdivuji mladé nepálské holky, které společně s chlapíky nesou vzhůru do kopce dva i tři bágly svázané dohromady. Mají je zavěšené na popruzích přes čelo a na nohou jen ošmatlané žabky. Občas potkám hejnko drobných pěvců, ale čím jsem výše, tím menší pozornost jim dokážu věnovat. O dalších 500 výškových metrů dále konečně přicházím do Rimche. Dál nejdu. Všude kolem poletují ptáci a výhled do okolí je dokonalý. Prudký svah se tu láme v plošinu, na jejímž okraji sedí zdejší lodge. Proto ten dokonalý výhled široko daleko. Volná lůžka sice nemají, ale panímáma mi nabízí stan. Je vystlaný měkkou matrací a k dispozici jsou i tlusté deky. Bez rozmýšlení přijímám. V kamenném domku navíc funguje „teplá sprcha“ napájená z několika trubek vystavených slunci. Dopřávám si ji po kapkách (protože víc neteče), ale je to rozkoš. Peru i fusky, trenágle a triko. Zaslouží si to. Jediným místem nabízejícím tlusté větve k sušení prádla, je mohutná mariána. Takhle jsem prádlo ještě nesušil. Teď už jen pivko (Everest za 750 NRs), zalézt si s ním do jídelny s roztopenými kamny a sesmolit pár slov do zápisníku. Jsem zvědav, jak to bude probíhat zítra. Budu spát ve stanu ve výšce 2500 m n. m., který je postaven v místech bývalého přístřešku pro kozy, takže teď dokonale zavání kozinou. Tak je to dobře. 🙂

Syabrubesi – Rimche
pozorované druhy: Urocissa flavirostris (2 ex.), Phoenicurus leucocephalus (6 ex.), Rhyacornis fuliginosus (20 ex.), Trochalopteron lineatum, Seicercus xanthoschistos (4 ex.), Tephrodornis pondicerianus, Cinclus pallasii, Phylloscopus humei, Pycnonotus leucogenys (10 ex.), Grammatoptila striata, Dendrocitta formosae (5 ex.), Enicurus maculatus (2 ex.), Aethopyga saturata (2 ex.), Heterophasia capistrata (30 ex.), Hypsipetes leucocephalus (5 ex.), Abroscopus schisticeps (10 ex.), Phoenicurus hodgsoni, Yuhina flavicollis (8 ex.), Enicurus scouleri (2 ex.), Chloris spinoides (20 ex.)

V šest je tma jako v pytli. Svítí hvězdy a není zima. Hurá do stanu.

Hejnka timálií šedokřídlých (Heterophasia capistrata) byla v nižších polohách běžná.


30. října 2019

Noc je absurdně dlouhá. Ve stanu je teploučko, i když je otevřený. Po rozednění krátce vybíhám jen s dalekohledem za lodge. Svahem s keřovitou vegetací tu běží cesta na Sherpagaon. Okolí žije ptáky. Samozřejmě stíhám určovat jen ty, kteří mi dají dostatek času na omrknutí. Objevuje se cosi většího velikosti kosa, ale je to moc rychlé. Prvním určeným druhem je naší koňadře podobná sýkora zelenohřbetá. Radost mi dělá samice modrušky rezavoprsé. S určitostí už dávám malého žlutavého pávíka žlutobřichého s věčně rozevřeným ocasem. Ve větvích stromů hbitě poletují malí budníčci, ale trpělivost se mnou měl jen budníček alpinský. Když se vracím ke stanu, prožene se kolem hejnko sojkovců bělohrdlých.

Snídám RaRa polévku, což je naše vietnamka, jen stojí 80 Kč. Ubytovna se vylidnila, všichni pokračují v treku. Dolů z kopců proudí výletníci z Lama Hotelu. Ve vzduchu se objevuje hejno jiřiček asijských, když odcházím i já. Po včerejšku mám problém se hýbat. Jako bych přišel o velkou část energie. Dost velký úsek cesty běží jen s pozvolným stoupáním. Spíš je to nahoru a dolů, ale pár výškových metrů přibývá. Pak přichází šplhací etapa. Jdu co noha nohu mine, a co pár metrů musím odpočívat. Někde v úrovni Ghoda Tabela (která je na druhém břehu řeky) přicházím do otevřených subalpínských luk. Je tu nádherně, terén se jako zázrakem vyrovnal, svítí slunce a kolem se objevují zase noví ptáci. Na chvíli shazuji bágl, abych zkusil nějakou tu fotku. Úspěšný ale nejsem. Opět se ukazují krasky himálajské, objevují hýli rezavohlaví a tmaví. Občas se ve větvích ukáže smíšená droboť budníčků, mlynaříků rezavobřichých a sýkor rezavobřichých. Sojkovců také postupně přibývá. Pozoruji dokonce našeho špačka a dvojici impozantních modravců sivých.

Do Ghody Tabely, kde jsem původně plánoval spát, bych se musel kousek cesty po druhém břehu řeky vracet. Proto se rozhoduji pokračovat dál. Stoupání je stále nepatrné, stále zůstávám v loukách. Až poslední úsek je třeba vyklopýtat posledních sto výškových metrů do vesničky Thangsyap. Zvládám to. Jsem ve 3200 m n. m. První stařenka, která mě zahlédla a nabídla mi pokoj, bude dnes mojí paní domácí. Objednávám si černý čaj a dhal bhat. Jsem jediný host. Z údolí přichází mlha a pěkně se ochlazuje. Navlékám většinu oblečení, plastovou židličku vystýlám pokrývkou a s čepicí na hlavě píšu při otevřených dveřích zápis. Kouří se mi u toho od pusy. Rozhodně si dopřeji pořádný šláftruňk, když už se s tím tahám až sem.

Vesnička má vyloženě tibetské osazenstvo, ale tvoří ho jen pár lidí. Kolem prochází jak a z kopců se občas ozve pískavý křik bažanta lesklého.

Rimche – Thangsyap 
pozorované druhy: Parus monticolus (4 ex.), Tarsiger hyperythrus, Chelidorhynx hypoxanthus (3 ex.), Phylloscopus chloronotus (2 ex.), Aegithalos concinnus (5 ex.), Pterorhinus albogularis (8 ex.), Streptopelia orientalis (2 ex.), Yuhina occipitalis (15 ex.), Ianthocincla rufogularis, Delichon dasypus (50 ex.), Lophophonus impejanus (3x hlas), Niltava sundara, Fulvetta vinipectus (6 ex.), Buteo buteo, Phylloscopus maculipennis, Trochalopteron affine (10 ex.), Yuhina gularis (15 ex.), Pyrrhula erythrocephala (3 ex.), Aegithalos iouschistos (20 ex.), Procarduelis nipalensis (4 ex.), Periparus rubidiventris (10 ex.), Sturnus vulgaris, Myophonus caeruleus (2 ex.), Machlolophus xanthogenys (2 ex.), Phoenicurus schisticeps, Phoenicurus leucocephalus (4 ex.), Rhyacornis fuliginosus (10 ex.), Urocissa flavirostris (4 ex.), Trochalopteron variegatum (20 ex.)

Timálie pruhohlavá (Yuhina gularis) byla jedním z druhů, které se mi podařilo cvaknout na loukách v úrovní Ghoda Tabela.

další část