6.II. – 7.III.2025
Měsíc v tropech centrální Kolumbie.
Vyšší polohy kolumbijského párama pro mě byly tou nejkouzelnější, vpravdě prehistorickou krajinou – porosty klejovek, cáry mraků na úbočích svahů, tmavá jezera a příjemná teplota.
To, co se mi teď honí hlavou, je přesně ve stylu úvodního odstavce deníku k loňské Malajsii. Klidně bych to mohl zkopírovat a beze zbytku by tak byla zachycena motivace i k letošní birderské cestě za hranice všedních dnů. Rozdíl je jen v tom, že tentokrát nevzlétám k východu, směrem k Asii, ale k západu, do Jižní Ameriky, kde je mým cílem neobyčejná Kolumbie, země, jejíž pověst je v posledních letech stále lepší, a kde se vyskytuje téměř 1900 ptačích druhů.
6. února 2025
Asi tupnu. Nejen, že mi jaksi nedochází, že před sebou mám měsíc v exotice, ale dokonce mě snad obtěžuje učit se tu spoustu nových druhů, které atlas ptáků Kolumbie zachycuje. A je to pěkně tlustý a těžký atlas. Doufejme, že to zvládnu za chodu, až budu na místě.
Ve 13:40 odjíždím od brněnského Grandu směr Vídeň. Je podmračeno, šedivo, a ještě během jízdy k hranicím s Rakouskem se dívám po okolí, jestli bych nezachytil nějaký nový druh do letošního tuzemského birdlistu. Posledních několik nocí pěkně mrzlo, a tak je hladina Novomlýnských nádrží z velké části pod ledem. V okolí nezamrzlých ok volné hladiny odpočívají husy. Jsou neuvěřitelně blízko. Dnes by se do jejich hejn krásně nahlíželo.
Brzy opouštíme naše území a třepavou, šejkrovitou jízdou se blížíme Vídni a pak letišti Schwechat. Času mám dost. Navíc jsem už předem on-line odbavený a vytisknutou palubenku mám u sebe. Nemělo by tak hrozit převažování zavazadel. Mám jen příručák, který lehce překračuje limit 10 kg. Na počest kamaráda Otáka dávám před Billou pivko značky Ottakringer.
Před osmou večer se cpu s ostatními cestujícími do malého letadla, které je narvané tak, že v zavazadlovém prostoru nad hlavami už není žádné místo. O nějaké tři hodiny později vystupuji v Madridu. Navazující let do Bogoty, kterým bych měl za hodinku pokračovat, je odložen až na 3:15 ráno. V mezičase se snažím komunikovat s půjčovnou aut, abych jim oznámil zpoždění, podřimuji zapletený mezi madly nepohodlných sedaček v hale a pozoruji chlapíka z údržby s teleskopickým mopem, který z visuté plošiny, kterou sám z výšky ovládá a se kterou mistrně popojíždí, otírá od prachu a nečistot podpěrné sloupy zvlněného stropu. Poté putuji vlakem k příslušnému terminálu, nacházím svůj gejt a po další hodince čekání se konečně dočkávám nalodění. I tady je hlava na hlavě, navíc polovina lidí prská a kašle kolem sebe. Nechtěl bych úvodní dny v Kolumbii trávit s nedobrovolným darem nějaké virózy.
7. února 2025
Jestliže první let uběhl celkem svižně, ten druhý je nekonečný. Osm hodin bdění a polospánku, během kterých překonáváme 8000 km přes Atlantik a Karibik. Někdy uprostřed letu dostáváme velmi pozdní večeři a nad Caracasem vstupujeme nad jihoamerický kontinent. Lejstro s mou on-line registrací u imigračního úřadu mám nachystané, ale had čekající fronty lidí se táhne a kroutí desítky metrů. Absolvuji stručný pohovor o účelu své cesty s uvedením adresy ubytování, u nekonečně pomalé ženské za přepážkou směnárny měním sto dolarů ua místní pesa (dostávám 360 tisíc COP), loguji se na místní letištní free wifi a začínám si dopisovat se zástupcem půjčovny aut. Bohudík za základy španělštiny, které jsem se během uplynulého roku pokusil osvojit díky mobilní aplikaci Duolingo.
Chlapík mě nalézá a během vyplňování náležitých formulářů mě upozorňuje, že od letošního roku platí pro vjezd aut do několika největších měst přísná omezení s názvem pico y placa. Ve všední dny je vjezd do měst omezen tím způsobem, že v určité dny do ulic vůbec nesmí auta s espézetkou končící na konkrétní číslo. O víkendu, který mám před sebou, omezení neplatí. Budu se snažit pohybovat spíše po venkově a městům se vyhýbat.
Hurá do bogotského provozu.
Dostal jsem malý automat značky Kia a neohroženě se pouštím do nepřehledného ruchu na silnicích. Auta si často vytvářejí jízdní pruhy, které na silnici vůbec nejsou vyznačené, a mezi nimi se na dotek bezhlavě proplétají stovky motocyklů. Mám oči na stopkách, abych do někoho nevrazil. Původně jsem chtěl jet na druhou stranu města k jedné veřejné rezervaci, ale čas běží a já městem postupuji šnečí rychlostí. Zastavuji tedy na oběd. Objednávám kuře s rýží a dostávám i polévku. Po prvním zalovení lžící se nad její hladinou objevují slepičí pařáty velikosti dětských ruček. Špatná ale není. Chutná mi, a nakonec okusuji i ty nožky.
Namísto rezervace se rozhoduji nejprve vyhledat zamluvené ubytování. Mohu se nastěhovat před oficiálním check-inem. Lehká sprcha a jdu se projít k blízkému parku s rybníkem. To abych své seznamování s místní avifaunou začal pěkně pomaloučku s ptáky, kteří se nebojí ukázat. Provoz na ulicích je i pro pěšího náročný. Je zvláštní, že tu nepotkávám žádné ptáky, jen zdivočelé holuby a drobnější holoubky skořicové (Columbina talpacoti). Parčík je udržovaný, ale nesmí se tu prý fotit. Na mnoha místech se na posekaném trávníku totiž povalují v sobě zakleslé rozvášněné dvojice, nejen smíšené, ale i stejného pohlaví. Začínám tušit, proč se parčík jmenuje Parque de Los Novios – Park milenců. Škoda, že nemohu vytáhnout objektiv. Na dosah ruky se na vodní hladině nacházejí lysky americké (Fulica americana) a potápky americké (Podilymbus podiceps). Aby tu náhodou někdo nepořizoval kompromitující fotografie, je parčík pod neustálým dohledem několika uniformovaných strážných. Stejně to nakonec nevydržím a pár snímků pěkné slípky žlutozobé (Porphyrio flavirostris) si neodpustím. Sice pak pod dohledem jedné dozorčí rychle balím, abych neprovokoval, ale vyplatilo se.
Slípka žlutozobá (Porhpyrio flavirostris) ukořistěná tak trochu na tajňáčka v Parku milenců.
V notesu mám jen třináct položek. Chce to ven z města. Tohle lidské mraveniště s více než osmi miliony lidí není nic pro mě. Při procházce po okolí kupuju velice sytou kukuřičnou placku arepu se sýrem a pak už se odebírám na ubikaci. Den je o šest hodin delší a únava se dostavuje.
https://ebird.org/checklist/S212361872
8. února 2025
Celou noc hučel na ulici pod okny provoz. Vnitřní hodiny mi někdy v půl třetí oznámily, že je čas vstávat. Po zbytek noci jsem se jen převaloval a čekal na ráno. V pět vstávám a plánuji výpravu k parku Chicaque – Parque Ecológico Chicaque. Chvíli to trvá, než jsem nachystaný, ale daleko před šestou se už proplétám zřejmě nikdy neutuchajícím městským provozem. Je to masakr, houfy motorkářů kličkujících mezi auty vzdálenými sotva pár centimetrů od konců jejich řidítek. Navíc co chvíli uhýbám díře v asfaltu, puklině, schodku nebo opatrně přejíždím vysoký retardér. V očích pálí výfukové plyny.
Vlhovec východní (Sturnella magna) zpívající u silnice na kraji Bogoty.
Trvá to dlouho, než se konečně dostanu na odlehlejší silnici na kraji města. Několik kilometrů před parkem zastavuji u krajnice, protože do vlhkých polí vpravo usedají desítky ibisů tmavých (Phimosus infuscatus). Kousek ode mě ze sloupku plotu zpívá vlhovec východní (Sturnella magna) a po prašné cestě se batolí jeho mláďata. Konečně něco jiného než sterilní městské prostředí.
https://ebird.org/checklist/S212526156
Šplhám do kopců, kde se ve výšce zhruba 2650 m n. m. nachází vstup do parku. Zatím je zavřeno, jen před hlavní bránou parkuje malý obytný volkswagen. Takhle nějak bych chtěl taky cestovat. Brána se otevírá. Nízko plující mraky co chvíli halí celé okolí do mléčné slepoty, která bere barvy i kontury. Platím 20000 COP vstupné a spíše po hmatu směřuji do lesa. Ptáci přibývají jen velmi zvolna. Většinou se objevují hejna právě v tom okamžiku, kdy je mlžné příšeří nejhustší. Postupuji ale dál, a přitom občas dosti prudce klesám. Z cedulí zjišťuji zhruba po třech hodinách chůze, že za sebou mám jen asi 600 m. To snad ani není možné. Musím zrychlit, abych se dostal k refugiu, velké budově, kde se dá i najíst a ubytovat. Ale i v parku je řada míst s povoleným kempováním. Provází mě pískání pitule rezavotemenné (Grallaria ruficapilla) a tím nejhezčím pozorovaným druhem je asi kotinga zelenočerná (Pipreola reifferii).
Výhled z horních partií parku Chicaque.
Brána u vstupu do rezervace se zavírá ve čtyři odpoledne a přede mnou je stále pořádný kus cesty. Po pěti hodinách klopýtání přes kořeny a kameny už toho mám tak akorát. Ptačí hlasy přicházející ze zamlžených korun stromů už mě přestávají zajímat. Jsem upocený a uchozený. Ve dvě se konečně dostávám k refugiu. Když si představím, že bych měl během příštích dvou hodin opět vystoupat těch 700 výškových metrů, podlamují se mi kolena. Naštěstí se dá koupit výjezd zpět na kopec elektroautem. Za 20000 COP se s párem mladých Kolumbijců na korbě auta pěkně nechávám vyvézt.
https://ebird.org/checklist/S212523850
To je ta dobrá část návratu domů. Ta horší znamená 30 km městským provozem. Ten kousek jedu dvě a půl hodiny a vracím se až za šera. Lehká sprcha a vyrážím do ulic na hamburger. Jím ho naproti stadionu, kam se právě scházejí stovky fanoušků v modrých tričkách a šálách. Dnes tu bude rachot. To už ale mizím zpět na pokoj. Dohledání pozorovaných druhů, dourčení některých z fotek, vyplnění eBirdu a aspoň krátký zápis do deníku. I tak je toho víc než dost.
9. února 2025
Neděle. Venku je stále ještě tma. Říkám si, že by mohlo být pěkné podívat se lanovkou na Cerro de Monserrate (3152 m n. m.). Ono se to lehce naplánuje, ale realita je s ohledem na dopravní situaci v Bogotě úplně jiná. Jediná přístupová cesta je kvůli závodům cyklistů uzavřená. Snažím se dostat pod lanovku, což se i daří, ale podobný nápad mělo dnes půl města. Tlačenici v davech lidí absolvovat nehodlám. Zastavuji kousek od lesa a jdu se projít.
https://ebird.org/checklist/S212690172
Po hodince volím novou alternativu, severní cíp NP Sumapaz, kde se v pásmu párama nachází jezero Laguna de Chisaca (3700 m n. m.). Cesta k okraji města je ďábelská. Navigace mne tahá po tak prudkých a děravých ulicích, po jakých jsem v životě nejel. Strmé ulice sice připomínají San Francisco, ale nadšený z toho nejsem a jsem rád, že je Kia vůbec schopná to za řevu motoru vyjet. Navíc se dostávám do čtvrtí, které vyhlížejí hodně podezřele – bezdomovci, zfetovaní zombíci, postavičky v prapodivných módních kreacích… pryč odsud. Odhad časové délky cesty udávaný navigací je samozřejmě mimo realitu. Osmnáct kilometrů jedu přes dvě hodiny.
NP Sumapaz kolem jezera Chisaca – ukázka párama, alpínské vysokohorské vegetace se stromovitými klejovkami (Espeletia).
Cestou zastavuji na sváču v hospůdce – smažené vejce s rýží. Pak už jen stoupám do kopců. Zastavuji na vyhlídce na přehradu. Její hladina je hluboko pode mnou a pendlují po ní modrozobé kachnice andské (Oxyura ferruginea).
https://ebird.org/checklist/S212690974
Po padesáti kilometrech dosahuji párama. Biom je to kouzelný. Delší dobu trávím na prašné cestě, která parkem prochází. Exponovaná místa jsou střežena rangery. Jeden z nich mě upozorňuje, že se nesmí za žlutá lana po stranách cesty a že nesmím používat zvukové nahrávky k provokaci ptáků. Po okolních kopcích se povalují mraky a občas sprchne. Objevuji pituli Grallaria alticola a vysoko nade mnou krouží káně orlí (Geranoaetus melanoleucus). Čeká mě obdobná cesta opačným směrem.
https://ebird.org/checklist/S212691594
Trochu mimo tento překotný zápis musím poznamenat, že zdejší lidé jsou dobrosrdeční a přátelští. Když jsem bral benzín na kraji Bogoty, ptal se mě mladý kluk zaměstnaný na pumpě, jak se česky řekne účet. Pak mi ho podává se slovy: aqui esta tu účet. Bylo to milé, zvláště na kraji podivné bogotské čtvrti.
Po sjezdu z kopců se zastavuji ve špinavém stánku v jedné zatáčce u cesty na kafe. Chlapi tu popíjejí pivo a chtějí se družit. Prohazuji pár slov a jeden z nich mi říká, že to za mě platí a ať si vyberu, co ještě chci. Kafe je podivně bylinkové a strašně sladké. Chutná mi, ale družit se nechci, a tak pomalu ze stánku mizím. Další milé gesto, jen se k němu umět postavit. 🙂
Hutná, masitá a pěkně mastná polévka se spoustou vnitřností. Dobrota!
Těsně před okrajem města se zastavuji v jedné vývařovně pod rozlehlou plechovou střechou. Objednávám si kotel výborné polévky. Ani nevím, z čeho je, ale různých vnitřností se v ní nacházelo požehnaně. U některých restaurací podél cesty stojí naháněči, mávají vlajkami nebo utěrkami a lákají zákazníky. Včera mi dokonce jeden lehal na kapotu, za jízdy. Pruhovanými kužely dokonce zužují silnici, aby auta musela přibrzdit. Spratci jedni.
Domů se dostávám jen zásluhou navigace, která mě vede spletí uliček a silnic. Teď naplánovat další cíl cesty – laguny u Bugy vzdálené 400 km. Z Bogoty musím vypadnout už v pět ráno, abych se před šestou, kdy začne omezení provozu v ulicích, mimo jiné zřejmě i pro moji espézetku končící dvojkou, pico y placa, dostal alespoň na okraj města. Čeká mě balení.
10. února 2025
Čeká mě dlouhá jízda, 500 km do města Buga, u nějž se nachází zajímavá lokalita – Laguna de Sonso. Navigace v aplikaci mapy.cz hlásí, že cíl bude dosažen už v jedenáct dopoledne, protože z Bogoty vyjíždím již ve 4:30. Musím si pospíšit, jelikož si tak úplně nejsem jistý, zda se právě na moje auto nevztahuje restrikce zakazující jeho pohyb po městě. Portýr v ubytovně říkal, že ano, internetové stránky, že ne. Provoz je nečekaně plynulý a brzy se dostávám z města. Jsem rád, protože za porušení pravidla pico y placa hrozí zabavení auta a pokuta ve výši šesti místních měsíčních platů.
Šafránka velká (Sicalis flaveola) focená z mostu ve městě Honda.
Po výjezdu z města následuje dlouhé klesání v serpentinách. Skoro až do města La Vega jedu jenom dolů a šetřím benzín. Za svítání, kolem šesté ranní, se snažím najít Lagunu el Tabacal, ale po pár stovkách metrů to vzdávám. Tohle není cesta pro moje městské auto. (Kdybych tehdy věděl, co všechno s ním budu ještě nucen projet.) Parkuji u řeky El Tobia a jdu se alespoň projít po okolí. Všude jsou ptáci, zpívají, předvádějí se a přibývají v nových druzích. Je to čistá radost. Kolem zamlžené kopce, hučící řeka, vlhké teplo a hlasy ptáků. Půl druhé hodiny si užívám birding, během něhož pozoruji více opeřenců, než bych kdy zastihl v městských parcích Bogoty.
https://ebird.org/checklist/S212825936
Následující cesta sestává z prudkého klesání a stejně prudkého stoupání, často za kamiony vlekoucími se rychlostí 20 km/hod. Je to nekonečné, jedna prudká zatáčka střídá druhou a když to člověk čeká nejméně, přijde vysoký hrb retardéru. Kilometry neubývají. Navíc co chvíli platím poměrně vysoké mýtné. Zastavuji v Hondě kousek od řeky, v jejichž špinavých vodách loví po pás ponoření rybáři. Ale má to tu svoje kouzlo, stejně jako náhodná lokalita kousek za městem. Stále je co objevovat. Konečně, musím si opakovat. Zastavuji na papec. Polévka, kus masa s rýží a pečeným banánem a tinto, nepovedená a hodně sladká varianta černého kafe.
https://ebird.org/checklist/S212821221
https://ebird.org/checklist/S212821250
https://ebird.org/checklist/S212821288
Všudypřítomný mrchožravec kondor havranovitý (Coragyps atratus).
Děsí mě, když mám kolem čtvrté odpolední před sebou stále ještě přes 200 km. Ze zatáček je mi špatně a průměrná rychlost dosahuje stěží 30 km/hod. Dobírám benzín a rozhoduju se ještě chvíli pokračovat. Ubytování sice mám zajištěno ve městě Buga, ale klidně zůstanu někde cestou. Za Manizales se naštěstí cesta napřimuje. Jsem dole z kopců a cedule dovoluje rychlost až neuvěřitelných 90 km/hod. Šlapu na to rozhodnutý do Bugy dojet. Ve městečku plném motocyklů a aut jsem až po sedmé večer. Bez času tráveného birdingem jsem na cestě přes 12 hodin. Hlava se mi vznáší jako pod vodou, když si na posteli malého pokoje rozdělávám pidiplechovku piva Azteca. Než naplánuju zítřek, vše sepíšu a vyplním eBird, bude pozdě večer. Tak honem, ať můžu jít spát.
| další část |