11. února 2025
Po ránu prší. Chvílemi leje jako z konve. Nemá cenu nikam spěchat. Déšť buší do střechy nad zaparkovaným autem a ten zvuk vniká přes okýnko sprchy do pokoje. Je to uklidňující, ale na druhou stranu i znepokojující v tom smyslu, že přicházím o cenný ranní terén. Dobře, provedu několik servisních věcí. Rozhoduji se, kam pokračovat, udělám přes booking.com novou rezervaci, pak zajedu do města vyměnit dolary za místní pesa, najdu nějakou hospůdku, kde se dá nasnídat a pak zamířím k Laguna de Sonso.
Pod ochranou deštníku hledám ve městě banku nebo spíše směnárnu. Bohudík mé chatrné španělštině pochytané přes Duolingo směnárnu nacházím a peníze měním peníze (tentokrát dostávám 400 tisíc COP za 100 dolarů a při směně dvou stovek jsem skoro milionář). V blízké vývařovně pak snídám kus masa s rýží. Nasedám do auta a stále za hustého deště nalézám bahnitý sjezd ze silnice na polní cestu k laguně. Chvíli se rozhoduju, jestli to má vůbec cenu, ale kam spěchat.
Chřástali guyanští (Aramides cajaneus) před branou parku Laguna de Sonso.
Zastavuji u řeky Rio Cauca. Ve větvích stromů sedí desítky kondorů havranovitých (Corygyps atratus), kolem poletují amazónci černouší (Pionus menstruus) a v houštinách se objevují nové druhy ptáků. Štípou tu komáři, a to tedy dost. Po půlhodině moknutí pršet přestává. Poté, co před branou fotím pobíhající chřástaly šedokrké (Aramides cajaneus), vjíždím do areálu rezervace, kam mě pouští uniformovaný ranger. Žádný poplatek, jen upozornění, kde se nachází pozorovací věžička a varování, že je všude po dešti mokro. 🙂
Je to tu naprostá paráda. Spousta nových opeřenců, volavky šesti druhů, včetně jihoamerické (Ardea cocoi) a modrošedé (Egretta caerulea), rybaříci obojkoví (Megaceryle torquata) a amazonští (Chloroceryle amazona), ibisi, ostnáci, papoušci, ale i kurlan chřástalovitý (Arams guarauna), anhingy americké (Anhinga anhinga) a spousty drobotě. Snažím se pořídit co nejvíce dokumentačních fotek pro případ dodatečného určování. Na samotné věžičce hnízdí drobní papoušíčci brýlatí a výhled na jezero přináší další ptáky včetně dvou kamišů růžkatých (Anhima cornuta) nebo lovícího orlovce (Pandion haliaetus). Je super, že se déšť už nevrací. Dvě a půl hodiny naprosté birderské pohody. Konečně!
https://ebird.org/checklist/S213329574
Po jedné odpoledne pokračuji dál po silnici č. 40 a sjíždím k Embalse de Colima, abych si v restauraci s výhledem na jezero dal kafe a sepsal seznam z Laguny de Sonso. Končím na 62 druzích, což není vůbec špatné. Tady mi kousek od terasy pózuje čimango žlutavý (Daptrius chimachima) a při odjezdu připisuji krásnou tangaru černopruhou (Stilpnia cyanicollis).
Papoušíčci brýlatí (Forpus conspicillatus) šplhali na pozorovatelně dva, tři metry ode mě.
https://ebird.org/checklist/S213924916
Tento úsek dálnice, po kterém mířím k jihozápadu, je částečně ve výstavbě, a proto jsem ušetřen mýtného. Včera jsem spočítal, že za cestu z Bogoty do Bugy (cca 500 km) jsem zaplatil 102100 COP. Další cesta běží kopcovitou krajinou intenzivně spásanou hovězím dobytkem, který ji sešlapává do tisíců steziček jdoucích po vrstevnicích. Občas jsou vidět políčka se zeleninou nebo velké fóliovníky. Včera jsem potkával kávové plantáže s kvetoucími keříky. V Loboguerrero měním silnici za č. 19 směřující k jihu. Následuje Dagua a pak spojnice se silnicí Vía a Borrero Ayerbe. Na spojnici tvořené prudkou silničkou hledám dnešní bydlení – fincu La Soňada. Nenacházím. Nemám data a nemohu kontaktovat majitele. Místní chlapík od stánku, kterého jsem oslovil, volá na kontakt ubytování, ale nikdo to nebere. Říká, že už takhle stejnou finku hledala dvojice lidí, ale bez úspěchu. Začínám propadat nejistotě. Další hledání a vyptávání. Další místní, mladý kluk, mi sdílí data a já zjišťuji, že se finka nachází asi o kilometr jinde a že se mě majitel přes WhatsApp několikrát snažil kontaktovat. Finku posléze nalézám, ale brána je zamčená. Jdu požádat o pomoc sousedku. Ta se bojí o život a komunikuje jen škvírkou v bráně. Volá ale majitele finky a ten to konečně bere. A co víc, pošle někoho, aby mi odemkl bránu. Sláva!
Za deset minut přijíždějí dva chlapíci na motorce a vpouštějí mě do areálu s finkou, ke které patří rozsáhlá zahrada s chatkou, ve které budu bydlet. Je tu zatuchlo, ale okolí je parádní. Chybí jen wifina a něco dobrého k pití. Zítra si to musím vynahradit.
https://ebird.org/checklist/S213083780
Čimango žlutavý (Daptrius chimachima) mi pózoval kousek od terasy restaurace.
12. února 2025
Po ránu chvíli birdím kolem finky a pak vyjíždím ke KM 18 hlavní silnice, abych navštívil soukromou rezervaci Finca Alejadria, která je známá svými krmítky pro kolibříky. Ve vyšších polohách se ale převaluje hustá mlha. Nemá cenu platit drahé vstupné a pak nic nevidět. Sjíždím tedy o kousek níže a sedám do luxusní restaurace Tardes Caleňas na kafe s buchtou, a hlavně na chvíli na wifi. Za zády obsluhy právě naplnili zaměstnanci krmítka, která jsou za chvíli obsazena čtyřmi druhy tangar, momotem andským (Momotus aequatorialis), květomilem černohlavým (Chlorophanes spiza) a vousákem andským (Eubucco bourcierii).
https://ebird.org/checklist/S212974549
https://ebird.org/checklist/S212974380
https://ebird.org/checklist/S213081913
Finca La Soňada – skvělé místo a dobrá cen. Bohužel jeden z mnoha případů, kdy lokace na booking.com absolutně neodpovídá skutečnému umístění ubytování.
Pak se ještě chvíli procházím ve svahu kousek pod hospodou, kde se v krámku ve tvaru krávy prodávají mléčné produkty, a znovu vyjíždím na KM 18. Kupuju placku v malé jídelně a rozbitou polňačkou se sunu pomalu k Finca Alejandria s honosným označením „El Paraiso de Los Colibries“. Brána je otevřená, ale ještě chvíli bloumám na cestě, než zajíždím dovnitř. Jsem uvítán s tím, že si to tu mám hlavně užít. Všude kolem visí pítka pro kolibříky a ti drobní prcci zběsile poletují sem a tam těsně kolem mé hlavy. Ozve se jen drnčení křídel a obličej ovane zvířený vzduch. Dá se k nim přiblížit na pár desítek centimetrů. Nejnápadnější jsou sylfy vlajkové (Ocreatus underwoodii), kterým skutečně sedí nově navržené a se stolu smetené označení papučka vlajková. Už jen díky naducaným bílým papučkám na jejich nohou.
Pak se vydávám na okružní stezku lesem, z níž se po hodině vracím s mírným deštěm. Je to tu kouzelné a později zjišťuji, že jsem viděl deset druhů kolibříků. Začínají se sem sjíždět turisté, a tak se kolem třetí odpoledne, po více než třech hodinách, loučím, platím 60000 COP a pomalu poskakuji přes hrby a louže zase k silnici.
https://ebird.org/checklist/S213929283
Jaké příhodnější jméno zvolit pro tohoto kolibříka než papučka vlajková (Ocreatus underwoodii)? 🙂
Kolem mě si zase lehla mlha. Chvíli hledám jídelnu, až ji nacházím tam, kde jsem ráno kupoval placku. Konečně si můžu objednat zdejší specialitu – bandeja paisa. Na velkém talíři dostávám směs rýže, fazolí, vepřových žeber, výpečků, smaženého vejce a klobásy, to vše s kukuřičnou plackou. Cpu se hlava nehlava. Teřich mám nafouklý jako buben, když odjíždím lehčí o 40000 COP k fince La Soňada. Ještě procházka podél příjezdové cesty a pak už dokončuji pozorování ptáků a klasické úkony po dni v terénu. Tentokrát jsou ale snesitelnější díky téměř půllitrové plechovce piva Aquilla.
Později si jdu ještě sednout na terasu. Noc je světlá jako za úplňku, ač je nebe zatažené. Žádné hvězdy na obloze, ale nad zahradou poletují jejich droboučké sestřičky – světlušky.
https://ebird.org/checklist/S213929823
13. února 2025
Ještě před tím, než jdu spát, nacházím na záchodě tarantuli. V noci na mě hodují komáři. Vydatně. Ráno je mlhavé, ale teplé. Ke snídani mám zbytky manga, guayaby a dvě mandarinky utržené na zahradě. Po celou dobu má ráno zvukovou kulisu drsného křiku čačalak a pupání momota.
https://ebird.org/checklist/S213351157
Před devátou se přižene sedm psů souseda. Jde z nich strach, ale soused to jako problém nevidí. Platím mu za dvě noci 190000 COP, které předá majiteli finky, a zajíždím do blízké restaurace, abych opět u wifiny prošel maily, pokochal se ptáky na krmítkách, vypil svoje kafe a zajedl to chicharonem, buchtou plněnou marmeládou. Můj dnešní cíl není moc daleko. Jde o základnu pro ornitology a fotografy s možností ubytování, s krmítky a stezkou vedoucí okrajem rezervace, či spíše národního parku Farallones de Cali, která nese název Avistamiento de Aves Doña Dora.
https://ebird.org/checklist/S213351182
Chápu, je to velice pohodlná cesta ke krásným fotkám, pobývat v lodgii s krmítky. Rád jsem si to vyzkoušel, ale nalezení a určení druhu vlastními silami, má pro mě větší cenu. Zde květomil černohlavý (Chlorophanes spiza) od krmítka.
Mám štěstí, protože jeden ze čtyř pokojů je volný. Budu se moci ubyto ubytovat. V ceně mám snídani, vstup do parku a možnost fotit ptáky přilétající na krmítka. No a krmítka jsou parádní. Od kávy pozoruji dva tři metry vzdálené tangary a o dvě patra výše, ze střechy, pro změnu kolibříky. Je tu krásně. Ubytovna se nachází na kraji silnice vysoko nad lesnatým kaňonem s řekou. Ve 12 hodin se se stěhuji do prostého, ale krásného pokojíku s obrazy ptáků a pohodlnou koupelnou a pak jdu se projít po stezce. Je po poledni a ptáci už neaktivují. Plodnější by bylo v poklidu sedět před krmítky a s foťákem v ruce čekat na nové druhy. Po necelém kilometru u vodopádu otáčím a vracím se domů. Hodinka před krmítky a pak zajíždím do malebné vesnice El Queremal na oběd.
https://ebird.org/checklist/S214472166
Bradáček tukaní (Semnornis ramphastinus) – druh ve znaku lodgie Doňa Dora.
Má to tu svoje kouzlo a atmosféru. Vlastně všechny dědinky cestou sem byla taková ta pitoreskní zaprášená latinoamerická sídla soustředěná kolem hlavní cesty s obrovským množstvím obchůdků a jídelen a z nich se linoucí muzikou. El Queremal je zrovna takový. Spoustu domů kolem čtvercového náměstí zdobí kresby ptáků. Absolvuji vojenskou kontrolu a pak už sedím v jídelně a dávám si chuletu de pollo s hrachem, rýží a skvělou polévkou. Po návratu na ubytovnu už celé okolí kryje mlha. Není ale zima. Sedím u krmítek a kochám se opeřenci. Do koruny blízkého stromu přilétají guani modrolící (Chamaepetes goudotii), ukazuje se lenivka vousatá (Malacoptila mystacalis) a zdejší ikonický bradáček tukaní (Semnornis ramphastinus).
Kupuju si hrníček právě s bradáčkem a jdu si do něj na pokoj nalít chilské carmenere.
https://ebird.org/checklist/S214472166
14. února 2025
Do vstávání se nehrnu, ale když lezu dolů z pokoje, je u krmítek prázdno. Většina osazenstva asi odjela na skalňáky, jak se dovídám. V následujících hodinách jsem svědkem toho, jak vypadá birding pro platící klienty. Vysypou se z autobusu, je jim naservírována snídaně, jsou nachystány nové odsedací větve u krmítek a gájdové hlásí každý nový druh anglicky, aby si jej platící klienti mohli poznamenat. Co na tom, že jej třeba neviděli nebo ho absolutně nepoznají. Mají ho teď ve svých seznamech, a to je hlavní. Navíc je gájd trochu otravný, když diktuje druhy u snídaně. Kdo to má stíhat? Nemůže s tím chvíli počkat? Někteří klienti, ti co rádi zvířátka, fasují do ruky pítka pro kolibříky a sosající prcky si točí na mobil v ruce druhé. Pro majitelku fincy je to fajn džob. Dostane za vstup, za snídani, i za koupi suvenýrů.
https://ebird.org/checklist/S214473189
Tangara stříbrohrdlá (Tangara icterocephala).
Jdu se projít kousek dál po silnici. I tady se dají potkat ty samé druhy, co u krmítek a v jejich okolí. Navíc jsem ušetřen mačkání s platícími klienty a jejich vískání nad sosajícími kolibříky. Po návratu balím a někdy kolem poledne se loučím. Byla to fajn zkušenost, ale i příjemné místo k ubytování. Před sebou mám teď zhruba 180 km do městečka Roldanillo, ležícího přibližně v půli cesty k parku Tatama. Dnes je teplo. Snad první den odpovídající tropům, teploty kolem třicítky. Jede se dobře. Zajíždím i mimo silnici na krátký birding.
https://ebird.org/checklist/S213351218
Od Loboquerrero je silnice v protisměru v délce 9 km plná čekajících aut, hlavně kamionů. Super, že to nepotkalo mě. Před Bugou najíždím na silnici č. 23. Je to stará děravá asfaltka, za kterou překvapivě platím mýto. Občas se dostávám do pořádné průtrže mračen. Během jednoho sléváku vjíždím do díry v silnici ukryté v louži. Rána jak z děla. Parkuji na krajnici přesvědčen, že tohle nemohlo zůstat bez následků. Vše se ale zdá být v pořádku. Sláva, díky moc Kiáčku! Míjím další a další třtinová pole. Právě probíhá sklizeň, protože na silnici jsou výstražné cedule, že mohou z polí na silnici vjíždět tzv. trenes caňeros, třtinové vláčky, nákladní auta táhnoucí zpravidla tři vlečky plné sklizené třtiny.
https://ebird.org/checklist/S213351280
V Roldanillu jsem někdy k páté odpolední. Po troše tradičního hledání mě čeká super apartmánek, nový a voňavý. Chci se ještě projít do blízkého parčíku, ale začíná pršet, mám toho dnes dost, jsem unavený. Vracím se na ubytko, dávám sprchu a otevírám malou plechovku piva. Venku prší. Popíjím červené z hrníčků s vousáčkem a nápisem Doňa Dora.
Samička kolibříka vidloocasého (Thalurania colombica).
15. února 2025
Venku je chvíli po svítání, když opouštím můj bezva byteček a vyjíždím z města, kde se z okolních kopců létá na paraglidech. Včera přišla pozdravit majitelku bytečku nějaká Asiatka, která tu bydlela dříve, a s ní přišel kluk z Polska. Oba tu poletují na křídlech.
Vydávám se do městečka La Union, ve kterém je Národní park vinné révy – Parque National de la Uva. Vyskytuje se tu kolibřík červenohlavý (Chrysolampis mosquitus), tak se po něm chci podívat. Park se otevírá až v devět, zajíždím proto na kraj městečka, kam jsem viděl zaletovat ibisy a husičky. Zde podél políček chvíli birdím. Pak ještě nakouknu do města, na kafe a buchtu. Nějaký chlapík z ulice po mně chce, abych mu koupil něco k snědku a ukazuje mi ploché břicho. Zvedám triko a vystrkuju na něj to svoje, rozpůlené jizvou odshora až dolů. Pak už si ho nevšímám.
Samička Topaze, kolibříka červenohlavého (Chrysolampis mosquitus), kterou jsem určil až večer z fotek.
Po deváté jsem ještě po krátkém nákupu nachystaný u brány parku. Borec na bráně si poznamenává moji espézetku a přibíhá hošan, který mě šišlavou španělštinou seznamuje, co a jak. Mně stačí jen návštěva políček kvetoucích aloe vera, kam zalétají kolibříci. I tak platím 45000 COP vstupné. Víno se tu plazí po drátěných konstrukcích asi 2 m vysoko. Políčka pak obcházím několikrát dokola. Jsou tu dva nebo tři druhy kolibříků, ale Topaz (anglické jméno kolibříka červenohlavého je ruby-topaz hummingbird) se neukazuje. Až po dvou hodinách jednoho krásného samce ve žlutočerveném šatu zahlédnu. Samec hned zase mizí pryč. Dávám ještě hodinku kolem alej, ale už se neukazuje.
https://ebird.org/checklist/S214474955
Tož, jede se dál. Cestou mám před sebou městečko La Virginia, kam zajíždím na oběd, skvělé a hodně velké kuře s rizotem plným vepřových škvarků a s hranolky. Není nad plný pupík. Jsem jednoduchý člověk a moje nálada je silně ovlivněna sytým žaludkem. No a teď je mi dobře.
Anička, kukačka ani (Crotophaga ani).
Silnice se dál začíná kroutit a stoupat do kopců. Výhledy do hlubokých údolí, nad kterými leží v prudkých svazích políčka se zeleninou, jsou kouzelné. Na chvíli zastavuji v jednom sedle na procházku, ale nic tu není vidět.
https://ebird.org/checklist/S213897750
Odpoledne se pak dostávám do cílového městečka dnešního dne, Pueblo Rico. Lokace mého ubytování na booking.com je ale chybná. Dlouho jezdím po městě, ptám se a hledám. Na náměstí funguje obecní free wifi, díky které kontaktuji ubytovnu. Trvá dlouho, než mi poskytují nové souřadnice, ale jejich cílový bod leží tři hodiny jízdy u Manizales. Další dotaz a další souřadnice, které tentokrát ukazují na skupinku chatek kousek od Jardin Botanico asi 1,5 km pod městem. Už několik hodin prší a příjezdová cesta k chatkám se mění v prudký bahnitý skluz k řece. Vždy vyběhnu ven z auta, obeznám cestu a zase kousek pokračuji. Ještě brodění mělkého potůčku a jsem na místě. Jsem zvědav, jak se odsud zítra vyšplhám.
Chatka kousek od Pueblo Rico.
Holka od okýnka vývařovny si nechává zapsat moje iniciály a vede mě kolem menších chatek kamsi dál údolím. Říká, že tu má být nějaká oslava, tak mě ubytuje stranou, abych nebyl rušen. U každé solidně vypadající chatky si říkám, že už by to mohla být ta moje. Chyba lávky, je to až ta poslední budka na kuřích nožkách, vedle které se pasou krávy. Děravé prkenné stěny, plechová střecha, vodovodní kohoutek, ze kterého stále crčí voda, a místo sprchy roura ze stěny. Ale svoje kouzlo to má, zvláště díky malé terásce, kam se dá sednout s lahví vína. Řeka pode mnou hučí a o žádné oslavě vůbec nevím. Vtipné je, že při procházení fotek zjišťuji, že jsem ráno v parku vinné révy vlastně kolibříků červenohlavých viděl několik. Tři nevýrazně hnědí kolibříci, které jsem chtěl určit později, byly samičky Topaze.
| předchozí část | další část |