21. února 2025
Vstávám brzy, abych se v rozumnou hodinu dostal na příjezdovou cestu k parku. Navigace se několikrát ztrácí a nemůže najít cestu. V 7 jsem ale na místě. Pomalou chůzí kráčím k uzamčené bráně. V korunách stromů přeletují guani modrolící (Chamaepetes goudotii), objevuje se momot andský (Momotus aequatorialis) a asi tím nejhezčím ptákem je nádherná kotinga zelenočerná (Pipreola riefferii). Během dvou hodin pozorování mám asi 30 druhů. Je dobré, když později zjišťuji, že v superdrahé lodžii měli to stejné ráno plus minus to stejné, ač jim to určoval průvodce.
https://ebird.org/checklist/S214936138
Atraktivní momot horský (Momotus aequatorialis).
Nacpávám se volskými oky ve včerejší hospůdce. Pak se pouštím na dalekou cestu směrem na Jardin. Kratší cesta má podle navigace asi 160 km, delší 250. Chci zkusit tu kratší. Kousek za Manizales se v bludišti nadjezdů a podjezdů dálnic trochu ztrácím a zajíždím ke krajnici. Zastavuje přede mnou policajt na motorce, ale jen telefonuje a mne si nevšímá. Jedu dál, abych zase uvízl. Koukám zase u krajnice do navigace a snažím se odhadnout, kam teď. Během chvilky stojí přede mnou motorka a dvě auta plná policajtů. Další motorka staví za mnou. Snažím se jim vysvětlit, že jsem zakufroval. Absolvuji prohlídku báglu, a nakonec mě policie s přáním dobrého dne opouští. Musím tou delší cestou, protože kratší bych kvůli nízké světelnosti mého drobka neprojel, jak mi jeden z policajtů sdělil.
https://ebird.org/checklist/S214936267
Frčím podél řeky Cauca a stále klesám. S tím narůstá teplota. Když zastavuji u hospody s mostem přes mohutnou řeku, je venku už 35°C. V nádrži zbývá tak akorát na dojetí k první pumpě ve vesnici Bolombolo. Opouštím dálnici, na které jsem nechal za mýta zase přes 60000 COP a začínám stoupat do kopců přes městečka Hispania a Andes. Kolem vyrůstají strmé svahy kopců s ostrůvky lesů. Většinou jsou spásané dobytkem nebo porostlé banánovníky či kávovníky. Město Jardín tepe turistickým životem. Na druhý pokus nacházím kousek od jeho okraje pod restaurací Revolution Bananera moji ubytovnu. Výhled do kopců z terasy před pokojem je parádní. Před dveřmi visí hamaka a už se mi nechce nikam spěchat. Platím rovnou za dvě noci.
Guan modrolící (Chamaepetes goudotii).
Je před pátou odpolední a jdu si dát do města něco lehkého k jídlu. Hned z první velké houštiny bambusů kousek od ubytovny se ozývají podivné skřeky. Merlin je určuje jako skalňáky andské (Rupicola peruvianus). Tak to je tedy klika. Přijel jsem sem právě kvůli tomuto druhu. Tak to je tedy paráda! Sice z houští nevylétají, takže je nevidím, ale zítra se o ně pokusím i s foťákem. Ptáci mi cestou jako na potvoru krásně pózují. Dobře vědí, že nemám v ruce dlouhé sklo.
https://ebird.org/checklist/S214936846
Na náměstí kupuji u stánku salchichon s hranolkama. Vracím se už za tmy. Na terasu přilétají chrousti. Chvilku zaprší. Pode mnou opět hučí řeka a zase nejsou vidět hvězdy. Rozkrajuji úžasně chutný ananas a pak už jen pocucávám víno a plánuji zítřek.
22. února 2025
Budík se sice spouští v 5:45, ale jeho melodie je tak příjemná, že vůbec vstávat nenutí. Venku je tma, komu by se chtělo vstávat. Z pelechu tak lezu až za světla, což je tradičně trochu pozdě na to, abych stihl ranní vrchol ptačí aktivity. Jedu se do městečka nasnídat a pak se zkouším dostat do kopců, kde jsou v lesích pěkné lokality s pěknými druhy.
Mravenčík pruhochocholatý (Thamnophilus multistriatus).
Cesta je mizerná, rozbité zbytky asfaltu, kameny a hlína. Zvládám jen 4 km a prcka odstavuji na krajnici. Následně procházím necelé dva kilometry poměrně slušné cesty, stále ještě mezi zemědělskými pozemky. Moc druhů vidět není. Zítra tuto cestu zkusím znovu, dříve a pokusím se dojet co nejdále. Jezdí tudy dokonce autobus, ale to je úplně jiná kategorie samohybu, než je můj prcek.
https://ebird.org/checklist/S214938892
Vracím se do města, odkud vychází k JV stezka zmiňovaná v eBirdu – Sendero La Herrera. Záhy bohužel začíná pršet. Ptáci tu jsou, ale také dost turistů, pendlujících aut a trojkolek. Nacházím prvního skalňáka. Je ve stínu koruny stromu. Je nečekaně velký. Vznikají tak první dokumentační fotky zdejší ptačí ikony. Cvakám ještě skorce bělohlavého, všudypřítomného momota andského a po nějakých dvou hodinách se za znovu sílícího deště vracím hladový k autu.
https://ebird.org/checklist/S214938732
Je čas na oběd, k němuž si vybírám restauraci La Terraza kousek od mého bydlení. Rybí polévka a kuře s rýží. Sedím u zábradlí s dokonalým výhledem do okolí. Déšť ustává a na stromech pode mnou se střídají ptačí druhy, které by šlo krásně fotit. Jen mít sebou foťák, který zůstal v autě. Fajn, je čas pokusit se o zahradu s lekem skalňáků, která otevírá ve 3 odpoledne – Jardin de Rocas.
Ikonický druh města Jardín – skalňák andský (Rupicola peruvianum).
V houštinách zahrady jedné paní tu každé odpoledne tokají skalňáci. Paní vybírá vstupné, prodává suvenýry a ptáci jí a její rodině už od roku 2013 zajišťují obživu. Jejich křik je slyšet už před bránou. A je to parádní představení. Nádherní oranžově červení skalňáci tokají pár metrů před objektivy fotografů. Občas se zdá, že tokají přímo na ně. Teď odpoledne jsou tu jen samci. Páření se samicemi probíhá dopoledne, kdy je zahrada veřejnosti zavřená. Odhadem tu dnes může být tak 20 samců. Zůstávám asi hodinu, kochám se, pozoruji a na rozloučenou si kupuju ručně vytvořený akvarel samice skalňáka.
https://ebird.org/checklist/S214938825
Jdu pak mrknout do města. Všude jsou davy lidí. Centrální náměstí je plné stánků a stolků. Kupuji si dvě klobásy s hranolky, které do sebe s chutí cpu v otevřeném kufru auta.
Zajímavé je, že podnik od podniku prochází asi deset policajtů, kteří kontrolují jejich hosty. Teď už je fajn, neprší, ale světla ubývá. Vracím se domů, pivko ke zbytku klobásů, horká sprcha a terénní administrativa. Nesmím zapomenout na to, že hned po příjezdu čeká na stromě kousek od parkovacího místa samice skalňáka. Moje první. Mám tak pozorovaná obě pohlaví tohoto druhu. Myslím, že v tomto směru byla mise splněna.
23. února 2025
Daří se mi vstávat před šestou. Venku je šero a z blízkého leku skalňáků, který jsem objevil hned první chvíle po příjezdu, sem doznívají útržkovité hlasy tokajících samců. . V každém druhém křoví na kraji městečka tu skalňáci tokají.
Balím a u auta mě čeká nový druh – vlhovec červenobřichý (Hypopyrrhus pyrohypogaster). Chci se vrátit do kopců nad Jardínem. Tentokrát zvládám 10 km nezpevněných, místy brutálně hrbatých a kamenitých cest. Výhledy jsou odsud monumentální. Jardín je hluboko pode mnou, protože jsem vystoupal téměř tisíc výškových metrů. Na jedné straně cesty jsou hluboké strže, občasné sesuvy půdy, a na druhé kolmé, vegetací zarostlé skalní stěny, ze kterých padají vodopády. Na cílovou lokalitu to mám asi 2 km. Problém je v tom, že v okamžiku, kdy přilétne hejno pěvců, mě obklopí bílá tma mraků. Stěží zvládám určit ty nejbližší ptáky. Jakmile hejno odlétne, odvanou i mraky.
Autobusy této kategorie se zřejmě dostanou všude.
Je tu opravdu nádherně. Na kus cesty se ke mně přidávají tři psi z farmy produkující pstruhy. Na cestě nacházím sraženého nosála a do kopce stoupají další a další skupinky cyklistů. Tento typ sebemrskačské kratochvíle je tu hodně rozšířený. Přijde mi to jako zvrhlost, ale Kolumbijce v obepnutých trikotech ty cesty stoupající dlouhé desítky kilometrů přitahují jako můry světlo. Opačným směrem pak jedou obrovské kvádrovité autobusy, z jejichž nezakrytých oken vřískají turisté. Při zpáteční cestě asi dvakrát tvrdě dosednu spodkem auta na kámen. Jen se modlím, aby se mému prckovi nic nestalo.
https://ebird.org/checklist/S215458482
Je po dvanácté, když obědvám v mé oblíbené restauraci La Terraza a zase koukám od stolku se zábradlím na ptáky. Dnes je pěkně a čeká mě dosti daleký přejezd do míst, na která jsem jaksi zapomněl. Chci se vrátit do Manizales a zítra navštívit park kolem sopky Nevado del Ruiz. Dostanu se tam asi do nejvyšší nadmořské výšky na této cestě. Před dvěma dny jsem tuto oblast minul, proto ten trochu zbytečný návrat a dalších 60000 COP na silničních poplatcích.
https://ebird.org/checklist/S215459003
Frčím tedy z kopců na Bolombolo, kde ještě zajíždím na 3. km silnice směrem na Concordiu, kde by se dalo podle reportů pozorovat pár nových druhů. Dva opravdu z krajnice připisuji – datlíčka šedavého (Picumnus granadensis) a elenii zelenavou (Myiopagis viridicata).
https://ebird.org/checklist/S215449008
Kubánka velká (Tiaris olivaceus).
Pak následuje zdlouhavá cesta do Manizales. Tu mi zpestřuje dvojice kluků, asi třináctiletých, kteří jednou na malých kolech a rukou se drží za zadní nárazník obrovského trucku. Nechají se tak tahat rychlostí v průměru 80 km/hod. Během několika desítek kilometrů je potkávám několikrát. Naposledy na krajnici, kde jeden z nich opravuje rozbité kolo. Nejspíš nakonec spadl. Měl štěstí, protože za truckem často jela auta dost těsně v závěsu. Každé je mohlo při sebemenším zakolísání přejet.
Do Manizales přijíždím po Panamerikáně za tmy. Následuje zoufalé hledání hotýlku, který opět postrádá na booking.com přesné umístění. Šněruji tam a zpět po dálnici, prohlížím čtvrť s ní sousedící, vidět není, auta mě oslňují, a nakonec se vyhýbám jen o centimetry srážce. Hotel přece jen nalézám. Už jsem se bál, že budu tam a zpět po dálnici jezdit celou noc. Tučňák z konzervy, teplé pivko, a hlavně horká sprcha vše napravují.
24. února 2025
Betonový hotel Panamericana, kde jsou z betonu dokonce i postele, opouštím brzy po ránu. Venku na dálnici už je provoz. Čeká mě výjezd do kopců, tak hned u hotelu beru benzín. O pár set metrů dále zjišťuji, že mi ženská na pumpě načepovala jen za 40000 COP a nádrž je zpola prázdná. Na další pumpě dobírám do plna a vyrážím serpentinami vzhůru k nebesům. Silnice jsou mokré a je zataženo. Se stoupající nadmořskou výškou klesá teplota. Ve výšce 3500 m n. m. sjíždím z Panamerikány a parkuji u restaurace La Esperanza. Na mě je ale zbytečně honosná. Zalézám do vedlejší budky, kde objednávám tradiční snídani – dvě volská oka s arepou a kafe. Vyměňuji sandály a šortky za dlouhé kalhoty a plné boty a přidávám nějakou tu vrstvu oblečení.
Následuje žlutě značená cesta s překvapivě kvalitním asfaltem, po které bych měl odpoledne dojet do vesnice Murillo, kde mám zamluvené ubytování. Postupně zkouším dvě zastávky popsané v reportu Jensena. Pokaždé jsou na nich přichystáni noví ptáci. Tím prvním je nádherná tangara červenobřichá (Anisognathus igniventris). Brzy jsem u jezera Laguna Negra (3800 m n. m.). I tady se ukazuje pár nových druhů – skorcovec tlustozobý (Cinclodes excelsior) nebo hrnčiřík paramový (Asthenes flammulata) – ale začíná pršet. Občas dost vydatně. To pak sedím v autě a dopisuji birdlisty. Kolem je kouzelné páramo s klejovkami téměř stromovitého vzrůstu. Člověk si tu připadá jako v prehistorické krajině.
Pitule plavoprsá (Grallaria quitensis) reagovala na pískání.
O kousek dál fotím na příjezdové cestě k hotelu Thermal pituli plavoprsou (Grallaria quitensis), kterou si napískám napodobováním jejího hlasu, a ještě kousek dál nacházím rozpadlou boudu na kraji silnice s výhledem na kvetoucí rostliny.
Střídavě prší a střídavě se otevírají výhledy do okolí. Přijíždím k odbočce ke správě parku Brisos a shledávám, že cesta k němu je nad síly mého prcka. Vracím se k rozbité budce, kde je před deštěm schováno asi šest vojáků. Moc dobrý pocit z nich nemám, ale snaží se komunikovat, a nakonec se se mnou i fotí, včetně samopalů na prsou. Jsou dvě po poledni. Přesouvám se k Laguna Negro na vynikající oběd a protože prší méně, vracím se zase k rozbité boudě, kde mi tentokrát pózuje samička kolibříka tolimského. Je nádherná.
https://ebird.org/checklist/S215449270
https://ebird.org/checklist/S215449420
https://ebird.org/checklist/S215449694
Je čas pustit se dále k východu. Silnice je stále dobrá. Jen na jednom místě čekám, protože jí polovina sjela do údolí. Následuje 40 km vyhlídkové jízdy. Okolí je jako z pohádky, porosty klejovek, skalní stěny, vodopády a mraky stoupající podél svahů. Prostě nádhera. Někdy kolem páté jsem v Murillu. Nacházím ubytování na kraji vesnice – Hostal Pachamama. Bohužel nikdo není doma. Vracím se k náměstí, kde se snažím najít wifi. V panaderii mi mladá obsluhující dívčina vytrhla trn z paty. Volá majitelce, která si pro mě dojela. Před vchodem na ubytování ji zdraví obrovský přežvykující buvol jménem Lukrecia.
Samice kolibříka tolimského (Oxypogon stuebelii).
Vybaluji a jdu se projít do vesnice s dokonalou atmosférou jakési pitoreskní westernové komedie. Jsou tu kulečníkové herny a bezpočet barů, kde u stolů sedí chlapíci v sombrerech a pončech. V jednom borci pospávají u stoků s řádkou vypitých lahví. Kupuju magnetku s kolibříkem, dvě malá pivka a následuje birderská administrativa.
25. února 2025
Většinu noci duní na plechovou střechu déšť. Ještě ráno jako by mi pod oknem hučela řeka. V klidu mohu zamáčknout budík a počkat si na půl osmou, kdy pršet přestává. Ta chvíle spánku navíc se hodila. Včera jsem od paní domácí dostal na uvítanou čaj z koky, která mě snad půl noci držela bdělého. Z domácích tu teď ráno nikdo není, tak přivírám dveře a odcházím. Venku je chladno a vlhko. Včera mi Kia odpoledne u ubytování odmítla nastartovat. Všiml jsem si, že jeden z kontaktů baterie drží jen silou vůle. Chybí u něj utažená objímka. Namísto toho je v čepičce narvaný vrut, aby hned neupadla. Dnes zase startuje bez obtíží.
https://ebird.org/checklist/S215450088
Volavka hvízdavá (Syrigma sibilatrix).
Zajíždím na roh náměstí do panaderie na snídani. Ke kafi mám výborné croissanty plněné salámem a sýrem. Dalších asi 60 km před tím, než se napojuji na silnici směr Ibague, je ve znamení klesání. Ze tří tisíc nadmořských metrů v Murillu se dostávám na pouhých 350 m n. m. kousek od Armero Guyabal. Teplota prudce stoupá. Napřed pod sebou mám kopce, pak se nořím do mraků, a nakonec klesám do ploché zemědělské krajiny lemované po obou stranách podhůřím And. To už začíná pěkný dusík.
Postupně zastavuji na dvou lokalitách. Jednou z nich byla odbočka polní cesty mezi podmáčenými poli. Zblízka tu pozoruji volavku hvízdavou (Syrigma sibilatrix) a uvědomuji si, že kolem přeletující kondoři mají žlutou hlavu, a tudíž se jedná o kondory menší (Cathartes burrovianus). Druhou lokalitou je rybník u městečka Vanadillo, kde má být i bobová dráha. Jsem tu ale jen chvíli, protože mě týpek na motorce vyhazuje. Část rybníku před tím stíhám obejít a konečně odhaluji zpěv, který mě doprovází – patří zelenáčkovi rezavobrvému (Cyclarhis gujanensis).
https://ebird.org/checklist/S215450405
https://ebird.org/checklist/S215451057
Hned na kraji dědiny obědvám. Tentokrát si dopřávám vepřové, ale s obvyklou rýží, fazolemi a hranolky. V mém cílovém Ibague zajíždím k jednomu rybníku, k jehož hladině nacházím překvapivě mezi ploty přístup. Po polní cestě lemující rybník pendlují náklaďáky. Je to fajn, pár druhů se ukazuje, některé jsem viděl naposled u Bugy.
https://ebird.org/checklist/S215454097
Volavka proměnlivá (Butorides striata).
Po hodině pozorování se vydávám hledat ubytování. Je v uzavřeném panelákovém komplexu. Vrátný u příjezdu volá majitelce, která mi tu nechala klíče. Pak mě vede do prostorného bytu ve čtvrtém patře jednoho z paneláků. Dokonce i majitelka se později ukazuje, aby mě zkasírovala o 60000 COP. Stěhuji věci, a ještě chci prohlédnout rybníky kousek od paneláků. Probíhá tu ale výstavba a vše je za pláty z vlnitého plechu. Čo už? Aspoň bude volnější odpoledne. Kupuji chlazené plechovky piva a ananas. Peru pár svršků (člověk tu toho moc nepotřebuje) a nakrájený ananas dávám do mrazáku.
| předchozí část | další část |