3. března 2025
Odjezd za šera směrem na Santa Maria moc velký efekt nemá, cesta je zavřená, a tak musím čekat na dvou delších kyvadlově uzavřených částech silnice, kde velká voda vzala část krajnice. Údolí s pastvinami se postupně svírá a zužuje v soutěsku s téměř kolmými skalními stěnami. Úžasné scenérie.
Santa Maria je malé městečko ve svahu nad řekou, nad nímž se tyčí skalní stěna. Jdu se projít k řece a kousek podél ní. V kamenitém řečišti na mě čekají ibisi zelení (Mesembrinibis cayannensis), ale i bukač proužkovaný (Tigrisoma fasciatum). I tady visí z vysokého rozsochatého stromu vakovitá hnízda vlhovců. I tady se kousek pod městem sesunul kus protilehlého svahu a zatarasil část údolí. Je tu pěkně, teplota ucházejících 29°C, a jsem po snídani, kterou jsem si dal kousek od centra. Mám odpočinkový den, není kam spěchat. Ve zbylých dnech chci od severu objet Bogotu a na závěr se podívat na mokřadní lokalitu La Florida kousek od letiště. Před polednem pokračuji dále.
https://ebird.org/checklist/S216523582
Ostříž aplomado (Falco femoralis).
Kousek za vesnicí mě čeká asi šest různě dlouhých tunelů vysekaných přímo do skály. Ze stropu stéká voda a bubnuje na střechu auta. Ocitám se na hrázi přehradní nádrže Represa del Chivor. Postávají tu motorkáři a fotí přehradu na jedné straně a soutěsku na druhé. Zastavuji také, ale dostavuje se jakýsi neodbytný hlídač hráze a vyhazuje mě. Mám pocit ohrožení, protože ho vidím někam telefonovat. Brzy však opouštím hlavní silnici a po šotolině šplhám do městečka Macanal nad přehradou. Najít ubytování, které má na booking.com chybnou lokaci, je už takovou unavující rutinou. Musím do panaderie s wifinou, kde kontaktuji majitele a ujasním si, kam mám dojet. Tentokrát mám jen malý pokojíček, ale k tomu rozlehlou terasu s výhledem do údolí, s kuchyňkou a hamakou. Na chvíli v síti usínám.
Zkouším pak ve městě najít nějakou jídelnu, ale smůla, nikde nic. Ve čtyři odpoledne vyjíždím napřed k přehradě s přívozem, pak zpět do města. Všechny hospody jsou zavřené. Hlad už je nepříjemný. Lezu do hospůdky, kde dělají burgry a jeden do sebe cpu. K tomu jedna empanáda a pupík si zase libuje a nálada stoupá.
Blíží se podvečer.. Jdu se projít polní cestou na kraji městečka. Přidává se ke mně stařičký psík. Vysoko na obloze protahují dva druhy rorýsů, z nichž určuju jen mohutné rorýsy bělokrké (Streptoprocne zonaris). V jednu chvíli nade mnou zasviští letka prudce klesajících ibisů. Jdu domů, musím dopít víno.
Ibis lesní (Mesembrinibis cayennensis).
4. března 2025
V noci se chvíli fackuju, než se mi podaří zpacifikovat dva nebo tři otravné komáry. Ale spí se dobře. Po ránu je do pokoje slyšet zpěv ptáků. Máťák, dva plátky tousťáku s marmeládou a burákovým máslem, pak poslat vzkaz majitelce, že se mám k odjezdu a budu platit. Ještě krátký birdlist ptáků pozorovaných z terasy na protějším hřbitově a můžu jet.
https://ebird.org/checklist/S216670112
Je to chvíli serpentinami dolů, pak zase nahoru a po nějakých třiceti kilometrech jsem v dědině Machete. Tady si na náměstí dávám smažená vejce ke snídani. O kus dále zajíždím k přehradě Embalse de Tomine a k malému mořskému oku v lesích – Laguna de Guatavita. Nechce se mi platit vysoké vstupné, tak chvíli obcházím lesík a pozoruji po okolí. Dokonce si odnáším i nový druh – ostrochvostku stříbrohrdlou (Synallaxis subpudica).
https://ebird.org/checklist/S216670859
Ostrochvostka stříbrohrdlá (Synallaxis subpudica).
Teď už se blížím obávané Bogotě. Chci ji od severu objet s co největším odstupem. Od směru do centra odskakuji na městečko Chia, kde si dávám oběd. V hustém provozu se mi daří dostat k parku La Florida kousek od letiště. Vtipné je, že část určená k pozorování ptáků, je otevřená pouze o víkendech od šesti do jedenácti. Ve všední dny jen při objednávce. Jdu alespoň do městského parku. Všude je hodně uniformovaných hlídačů. Na mostku přes řeku mě jeden zastavuje s tím, že za mostem je velice nebezpečno, že jsem na hranici hlídaného parku a že dál mou bezpečnost zajistit nemůže. Riskovat nechci, byť je v dálce vidět vodní plocha a podmáčené louky. Otáčím se k odchodu a připisuji nový druh kolibříka – k. modrolící (Colibri coruscans).
https://ebird.org/checklist/S216670815
Šeří se. Čeká mě oříšek nejtěžší. Cestou zjišťuju, že dnes vzhledem k číslu mé espézetky vůbec do města nesmím. Po tmě se dostávám do rozbité ulice, kde by měl být můj hotýlek. Nic. Prší. Po nějaké době hotel Bussiness, který nemá popis na fasádě, nacházím. Pokojíky jako cely. Na poslední dvě noci mám střechu nad hlavou. To je hlavní. Byť je hodnocení na booking.com žalostně nízké.
Vše cenné nechávám na pokoji a vybíhám na krátkou procházku a pro dvě empanády. Je tu prý tak nebezpečno, že není radno vůbec ukazovat mobil. Brzy jsem zpět na pokoji. Dopíjím pár kapek rumu. Jsem utahaný z řízení i stále pokračujících střevních potíží.
Náměstí v městečku Machetá.
5. března 2025
Dnešek by měl patřit poslednímu terénu v Kolumbii. Chtěl bych se vrátit na pár hodin do parku Chicaque. Kruh se tím vlastně uzavře, protože 8. února jsem tu i začínal. Dnes mám správnou espézetku pro cesty po Bogotě. Není se tedy čeho obávat. Něco po sedmé vyjíždím od hotelu. Zprvu to jde, ukrajuju pár kilometrů z celkové vzdálenosti. Pak ale silnice končí. Je ve výstavbě a tedy uzavřená. Začínám se protloukat postranními uličkami s chaotickým provozem, a hlavně neuvěřitelně děravým asfaltem. Kilometry přibývají, ale vzdálenost k cíli roste. Na jednom vysokém retardéru drsně dosedám na břicho auta. Začínám mít celé Bogoty tak akorát. Předposlední den tu ještě rozbiju auto.
To ale není všechno. Asfalt se náhle mění na rozbahněný tankodrom s hlubokými děrami plnými hnědé vody, ze které trčí ostré a vysoké kameny. Statečně překonávám pár set metrů. Už je nedaleko přede mnou vidět i normální silnice, ale úsek, přes který kousek před mým čumákem divoce skáče nákladní auto, prostě projet nedokážu. Dostavuje se čiré zoufalství. I můj vcelku klidný přístup bere za své. Otáčím to a znovu absolvuju půl kilometru bahnem s kameny. Nakonec nacházím správnou cestu. Sláva! Zdá se, že to přece jen zvládnu. V posledním městečku před parkem snídám. V parku jsem po 3,5 hodinách krkolomné jízdy, během které jsem ujel jen 22 km.
Kolibřík modrolící (Colibri coruscans).
Venku je chladno a mlha. Platím 20000 COP. Kolem stezky není v husté bílé tmě skoro nic vidět. Nejvíc to vadí, když konečně potkám hejno ptáků. Vidím jen siluety. Chvilku si hraji provokováním pitule rezavotemenné (Grallaria ruficapilla). Ozývá se jen pár metrů ode mě z podrostu, ale ven nevyleze. Pak začíná pršet. Skrývám se pod slaměný přístřešek a pak do stanu po dělnících. Už to chci zabalit, když pršet přestává, a dokonce se zlepšuje viditelnost. Ještě asi půl druhé hodiny birdím v horní části parku. Dvakrát přilétá smíšené hejnko ptáků. Nakonec i nějaký ten nový druh ulovím. Kolem třetí park opouštím.
https://ebird.org/checklist/S217284900
Obědvám ve stejných místech, kde jsem i snídal. I zpáteční cesta je nekonečná. Jen jednou špatně odbočuji, ale vše se daří brzy napravit. Provoz, šero, troubení, smrad z výfuků a tisíce motajících se motocyklistů. Uf, ten kámen, co mi padá ze srdce po zabočení do ulice s mým hotýlkem, je obrovský. Čeká mě balení a zítra hajdy na letiště. Bohužel zítra bych s prckovou espézetkou do města vůbec neměl vjet. Tak jsem zvědav.
Lesňáček korunkatý (Myiothlypis coronata).
6. března 2025
Dnes už žádný birding. Kdybych kamkoli vyjel, provoz v ulicích by mne pohltil a nestihl bych dojet na letiště. Mám sbaleno, věci nechávám na pokoji a jdu na ulici posnídat. Buchta a kafe v panaderii s wifinou, kde se domlouvám na vrácení auta. Půjčovna mě opakovaně upozorňuje, že dnes nesmím do provozu. Žádám je, jestli by nemohli vyřídit povolenku s výjimkou. Nechápu, proč to nenabídli hned? Mám to hodinu do vrácení na letišti a čekám, co bude. Hotovo, prý je povolenka vyřízená. Na letiště to mám 6 km, ale budu muset zaplatit 105000 COP za možnost se tam dostat.
Ok, vyrážím. Navigace mě vodí tam a zpět po nejbližším okolí. Začínám ztrácet trpělivost, ale nakonec do půl hodiny je letiště na dosah. Jedno chybné objetí a vracím se na parkoviště, kde jsem si auto půjčili. Přes volnou letištní wifi kontaktuji chlapíka, který mi auto předával. Ten čeká úplně někde jinde. Ani borec na našem parkovišti neví, jak bych se tam měl dostat. Přitom je to jen pár set metrů vzdálené místo. Žádám chlapíka, aby mě vyzvedl tam, kde jsem. Uvoluje se a pár minut před dvanáctou ležérním krokem s otráveným výrazem ve tváři přichází. Zběžně prohlíží auto, dá mi podepsat papíry a tváří se, že je vše v pořádku. Další postupný cíl je tak za mnou.
Sylfa dlouhoocasá (Aglaiocercus kingii).
Procházím kontrolami. V jednu chvíli se pěkně zpotím, protože elektronický snímač nechce načíst kód mé palubenky z mobilu, tištěnou verzi nemám, protože jsem včera dělal odbavení online. Nakonec se daří, další snímač palubenku asi na šestý pokus rozeznává. Chvíli ještě zápolím se skenem pas, ale elektronice se daří rozeznat dokument i můj obličej. Uff! Poslední dvoudruhový birdlist z letiště a někdy po druhé odpolední odlétám do vzdáleného Madridu.
https://ebird.org/checklist/S217137703
7. března 2025
Let je to dlouhý, ale dostávám jídlo a můžu sledovat filmy na obrazovce na opěradle sedadla přede mnou. Mám po ruce brýle, dívám se na Kravena a pak pospávám. Ráno před pátou jsem v Madridu. Dost dlouho čekám, než se na tabulích objeví číslo mého gejtu. Při čekání na odlet pojídám empanády s kuřecím masem, které jsem koupil včera v Bogotě. Čeká mě mnohem menší letadlo. Kolem mě ještě v nástupním límci k letadlu pobíhá ženská a značkuje batohy. Jsem poslední, koho do letadla vpouští s oběma příručáky. Ti za mnou už musí větší příručáky odbavit. I tak jen stěží nacházím místo, kam je v letadle umístit. Fasuju sedačku ve které je prostoru tak akorát pro liliputy. Ty tři hodiny letu do Vídně jsou utrpením.
Bradáček tukaní (Semnornis ramphastinus).
S otlačenými koleny a vyvrácenou hlavou vystupuju ve Vídni. Venku je jaro, svítí slunce, vzduch je vlahý a voňavý. Mrazy, které panovaly ještě před týdnem, jsou pryč. Mám koupený lístek na autobus, který odjíždí až za tři hodiny. Stěhuju se před prodejnu Billy, kde si kupuju dvě bulky plněné sekanou a plechovku piva. Bóže, to je balzám na můj žaludek. Úplně cítím, jak si libuje. Něco po třetí sedím v autobusu a kolem půl šesté už se přede mnou objevuje obrázek, který mám po cestách ze zahraničí nejraději, mikulovský zámek a vedle Svatý kopeček. Jsem doma. Měsíční putování po Jižní Americe skončilo a mě čeká aklimatizace, návrat k běžnému životu, k běžným problémům, které měly odklad, ale čas k jejich řešení nadešel.
| předchozí část |