Slovensko a Maďarsko 2005 – Expedice Panonie – 1. část

22.VII. – 4.VIII.2005

Poznámky z ornitologického výletu po jižní hranici Slovenska a Hortobágy.

Už ani nevíme, jak se ten nápad zrodil, ale jednoho dne jsme se prostě rozhodli pro cestu daleko za polární kruh. Snad za to mohly lákavé reporty ornitologů, které jsme objevili na webu. Našli jsme si letenky do severofinského Ivala s mezipřistáním v Helsinkách. V Ivalu jsme měli zamluvený malý osobák, do kterého jsme nacpali všechno naše harampádí a vyrazili jsme do tajgy s tisíci jezer, ale také se zbytky sněhu a ledu. 🙂
Následující text je přepsán z deníku, který jsem si vedl.

Pozorovatelna u rybníka Kondás v maďarském Hortobágy. V těch nesnesitelných vedrech panujících v ploché stepní krajině nám poskytovala příjemný chládek.


22. července 2005

Je zamračeno, občas spadne pár kapek. Šedivé ulice se probouzejí k životu. Začíná pracovní den. Čekám v plně nabaleném autě na Pekařské na Pepíka. Šel si ještě pro pas. Vracíme se, protože si zapomněl občanku. Polospících lidí v ulicích přibývá.
Před desátkou opouštíme Brno. Moc rychle to nejde. V Rajhradě se táhneme dlouho za kombajnem. Začaly žně. Ještě několik kapek deště na předním skle a znovu ucpaná silnice za Židlochovicema. Dva kamiony v příkopě, policajti a hasiči.
Nasadili jsme velice pozvolné tempo po okreskách. Břeclav, Lanžhot, Kúty, Malacky, rovina, písek, borovice, maličká vedlejší celnice. Před Jakubovem doleva k rybníkům. Chvíli se motáme v polích s chumáči asparágu.

Jakubovské rybníky (11:45 – 13:20)
pozorované druhy: lyska černá (asi 400 ex., včetně mladých), labuť velká (24 ex.), zrzohlávka rudozobá (50 ex., včetně mladých), kopřivka obecná, rybák obecný (12 ex., 1 juv.), kachna divoká (350 ex., včetně mladých), potápka roháč (50 ex., včetně mladých), polák velký (20 ex.), rybák černý (1 juv.), potápka malá, moudivláček lužní, břehule říční (50 ex.), čáp černý, racek chechtavý (1 juv.), strnad rákosní, rákosník obecný

Za Zohorem najíždíme nejděravější a nejopuštěnější asfaltku Slovenska. Piknikujeme kousek od silnice; židličky, stolek a řízky. Kdo by to před pár lety řekl? V těsné blízkosti míjíme Děvín. Slunce svítí a hřeje. Obloha je téměř čistá.
Bratislava od jihu se podobá vápencovému skalnímu městu, bělostně září. U Čuňova prvně potkáváme člověkem stvořené moře – vodní dílo Gabčíkovo. Neuvěřitelná plocha vody a na ní v silném větru se prohánějí windsurfy. Kromě stovek poláků velkých, kormoránů, racků chechtavých a bělohlavých, není vidět nic zajímavého.
Pak nekonečně dlouho kopírujeme přehradní kanál. Když vylézáme ke koruně hráze, která jej z obou stran vynáší vysoko vysoko nad okolní krajinu, můžeme vidět, jak na obou koncích kdesi v dáli přetéká přes obzor. Na té jeho nedozírné délce je patrné zakřivení zemského povrchu.
Před Čičovem u rybníka jsme zaslechli ze skupiny opilců na druhé straně Častěje. Ještě, když jsme odjížděli, doprovázelo nás stále znova omílané „ó benino ..“.
Krásné místo na nocleh nás čekalo před dědinou Tôň u kanálu Holiare-Kosihy. Sedíme u vínka, z rákosí vrže rákosník, nad polem před námi krouží dvojice pochopů a zapadající slunce si hraje s mraky. Vzduch chládne. Těch několik hvězd, které se ukázaly, se brzo ztrácí mezi mraky. Kolem půl desáté se už stmívá. Štípou komáři. Jde se na kutě.


23. července 2005

Na všem se perlí rosa. Obloha je jednotvárně šedivá a zatažená. Nad polem pokřikuje pětice pochopů. Samé tmavé samice. Po několikáté si uvědomuju, že tahle naše dovolená se od samého počátku nepodobá představě klasické dovolené, jakou má většina obyčejného člověčenstva. Musím se tomu usmívat, jak tu spokojeně kempujeme kdesi v opuštěných rovinách maďarské části Slovenska.
Lány zlatého obilí, kombajny, nad kterými se zvedá prach, rovina, plochá země, Zemianska Olča, Kolárovo. V obchodě se mluví nám nesrozumitelnou maďarštinou. Přejíždíme Váh a pouštíme se téměř nepoužívanou asfaltkou podél něho. Od řeky nás dělí vysoký násep bránící povodním. Louky jsou modrofialové čekankami a šalvěji. Mezi nimi žluté majáky divizen. Podél cesty zemědělské samoty. Jsme vprostřed ptačí oblasti Dolného Považia. Vrbová nad Váhom, Hliník, martovce. Oběd vaříme zase u kanálu. Hurbanovo, Svätý Peter, Modrany. Opuštěné silnice mezi lány polí a lesíky. Za Svatým Petrem je u skládky hliněná stěna s ptačími hnízdními norami. Mnohé vletové otvory odpovídají vlhám, ale žádné nevidíme.
Krajina se začíná pozvolna vlnit a před námi na obzoru vystupují vysoké kopce pohoří Börszony na maďarské straně. Bátorové Kosihy, Mužla. Teprve při jezdu do Štúrova přestáváme být na silnice sami. Na druhé straně Dunaje se tyčí Ostřihomská Bazilika. V ulicích je hodně lidí, sváteční den. Přejíždíme Hron a pokračujeme k severu východní stranou Ipeľské pahorkatiny. Kopce po naší pravé ruce se podobají Nízkým Tatrám. V polích jsou slunečnice točící se za sluncem.
Za Malými Kosihami si všímáme vpravo vodní hladiny a prašné cesty k pískovně. Zabočujeme. Slunce pálí, ale z modré oblohy se ozývají hlasy vlh. Místí rybník je pozůstatkem po těžbě písku. Na jeho březích jsou rybáři a stany rekreantů. Nacházíme místo i pro sebe. Krása, přístup k vodě, stín pod akáty a v blízkosti pískové stěny s hnízdištěm vlh. Během odpoledne jich počítáme v jednom okamžiku asi 30. Posedávají po elektrických drátech, v menších hejnech se prohánějí vzduchem a krmí mladé v norách. Z rákosí pokřikují i bukáčci. Přeletují přes hladinu od rákosí k rákosí. Je jich tu 6-8.
Zkouším dělat pár fotek. Je tu nádherně. Zítra je neděle a tudíž možnost využít volný den před tím, než se tu bude zase pokračovat v těžbě.
Šeří se. Oblohou poletují hejna špačků, na hladině krmí roháči mladé, občas se ozve bukáček a břehule. Jdu si zapálit dýmku, hlavu budu mít plnou myšlenek.
Po setmění ještě obcházíme celý rybník. Mísy je na břehu dost husto, rybáři, dovolenkáři, kazeťáky, ohníčky, svítící policajti na prutech.

Číháním se mi podařilo udělat několik pěkných fotek vlh pestrých (Merops apiaster).


24. července 2005

Kolem půl sedmé číhám v pískovně a zkouším udělat pár fotek vlh. Snad alespoň některá bude ostrá a k použití. Nejméně deset hnízd je používaných. Někdy se u vletového otvoru sejdou i čtyři vlhy. Před desátou už máme i sousedy. Přetahuju fotky do počítače. Měnič napětí zafungoval dobře.
Jedním z vrcholů dne je cesta přes Krupinskou planinu na Veľký Krtíš. Dlouhé stoupání ve stínu lesa. Pak louka na oblém temeni kopce. Výhled desítky kilometrů do okolí. Dominantou je Sitno (1002 m.n.m.) na SZ, které patří Štiavnickým vrchům. Z kopce i z okolní krajiny jakoby člověkem proudila energie vzhůru. Mám chuť křičet a poskakovat po louce. Sundávám triko a chladivý vítr mě hladí po kůži.
Veľký Krtíš je jen jakousi panelákovou ubytovnou. Nic, kromě nevzhledných bytovek. Opravdu nic víc. Lučenec má svůj hrad, panelákové podhradí a downtown ze dvou neuvěřitelných panelových skoro mrakodrapů ve stylu Miró.
Krajina za městem má neopakovatelné kouzlo. Jsme v Cerové vrchovině. Oblé kopce s loukami a lesy. Kamenité věže se zbytky hradů nad Šuricou a Hajnáčkou, modré nebe a bílé bochany mraků, malé vesničky se vznosnými kostely.
Až na konci světa, u Večelkova, nacházíme opuštěnou vodní nádrž. Nikde nikdo, panoráma lesů a pastvin. Tady dnes zůstaneme. Před Lučencem jsme zastavili u Luborečské vodní nádrže. Bahno, zápach, odpadky a desítky rybářů. Tohle se vůbec nemůže rovnat té kráse kolem. Na hladině jsou roháči a kachny, občas se z výšky nad námi ozvou vlhy a jiřičky poplaší dvojice ostřížů. Možná za to mmůže to pivo, které teď pod dohledem k obzoru se klonícího slunce popíjím, ale mám povznášející pocit ze všeho, co mě teď obklopuje.

Nádrž u Večelkova (16:00 – 18:00)
pozorované druhy: lyska černá (asi 400 ex., včetně mladých), labuť velká (24 ex.), zrzohlávka rudozobá (50 ex., včetně mladých), kopřivka obecná, rybák obecný (12 ex., 1 juv.), kachna divoká (350 ex., včetně mladých), potápka roháč (50 ex., včetně mladých), polák velký (20 ex.), rybák černý (1 juv.), potápka malá, moudivláček lužní, břehule říční (50 ex.), čáp černý, racek chechtavý (1 juv.), strnad rákosní, rákosník obecný

Po jídle se jdeme projít. Stále nás doprovází křik vlh. Posedávají na ve větvích roztroušených stromů na kopci. Obloha se čistí. Popíjíme červené na hrázi, pak pod hrází stavíme stan a usazeni v židličkách vychutnáváme postupující večer.
Přijíždí bílá Niva, objíždí nás a pak se vrací. Jsou to policajti, kteří se nás užasle ptají, co nás sem přivedlo. V jejich očích musíme vypadat podivínsky. Dvojice z Čech v židličkách na konci světa.
Z polí volají křepelky, na obloze vystupují hvězdy. V půl desáté je téměř tma. Kolem desáté nám stanem bloudí světlo z čísi baterky. Když vystrkuju hlavu, brblavý hlas už mizí za stromy.

Lidmi opuštěné místo na konci světa. Jsme kousek nad hranicemi s Maďarskem v Cerové vrchovině u Večelkova. Klid a pohoda.

Architekt by si v centru Veľkého Krtíše opravdu přišel na svoje.


25. července 2005

Tráva mokrá rosou, hladina rybníka jako zrcadlo a z ní vlají k obloze cáry oparu. Kachny vyplašeně odlétají od břehu. Pár slov se stařičkým hrázným a slunce rozpouští opar. Vypadá to na krásný den.
Za Gemerským Jabloncem nacházíme kolonii vlh. V okolí poletuje asi 30 ptáků. Děláme několik fotek. Cestou nacházíme ještě několik obnažených stěn ve svahu a vždy je v nich pár otvorů do hnízdních nor. Jsme v kraji vlh. Kdoví, kolik jich tu dohromady hnízdí.
Cerovou vrchovinu opouštíme záhy. Dál směrem k východu se charakter krajiny mění, zplošťuje se v lánech polí. Stále častěji se ve vesnicích objevují polorozpadlé neopravované domky bez oken se šňůrami s prádlem na dvorku z udusané hlíny. A v blízkosti těchto skeletů skutečných obydlí postává či posedává mnohočetná tlupa Cikánů. Všichni jakoby se právě zastavili uprostřed pohybu s hlavami otočenými naším směrem. Jako bychom je vždy vyrušili při něčem, co nemáme vidět. Připadají mi jako kmeny primitivně žijících domorodců z přírodopisných seriálů. Zvláště do očí bijící je tato podívaná v Rimavské Seči.
Po asi 30. km severním směrem se před námi počínají zvedat planiny Slovenského Krasu. Zvláště prudce vystupuje planina Plešivecká s vrcholem Štít v 851 m.n.m. Při ústí do Gombasecké jeskyně obsazujeme místo na místním tábořišti. Stavíme stan, pojídáme a jedeme se mrknout po okolí. Dvakrát projíždíme nevzhledný odpuzující Plešivec, fotíme kytky na louce u Silické Brezové a nohy si máčíme v zarostlém rybníčku u Brzotína. Mračí se, ale je dusno. Kolega, který na stejném tábořišti postavil v našem sousedství pidiáčko a který nám svěřil do úschovy svůj třicetikilový bágl, vyrážel ve dvě odpoledne na dobře osmihodinovou túru. Jsem zvědavý, jestli to do tmy zvládne. Přišel až za tmy se dvěma Němci. I když se chvástal znalostí okolí a užíváním GPS-ky, tak zabloudil a sem přijel taxíkem.
Večer je příjemný. Na louce se rozsvěcují světlušky. Šok přichází asi v půl desáté, kdy zaplaví celé okolí ostrý svit lamp na tábořišti. Musíme přikrýt stan celtou, abychom ho trochu zastínili a nebyli nuceni ho postavit někde jinde.

Pohled na svahy Silické planiny od Brzotínského rybníčku.


26. července 2005

První část dne se zdá být velice uspokojivá. Stoupáme autem do Silice, dědinky na planině. Parkujeme u hospody s tím, že si dáme asi šestihodinový trojúhelníkový pochod. Je polojasno a nehorázně dusno. Políčka jsou vystřídána kosenými loukami se skupinami stromů a lesíky. Vše je zvlněno s množstvím závrtů. Na některých loučkách zažíváme „závany motýlů“. Desítky motýlů nesených větrem nás míjejí jako husté velké a barevné sněhové vločky.
Ztrácíme značku, trochu si zacházíme, ale s přehledem zase navazujeme na červené značení. Dusno je nesnesitelné, teče z nás proudem pot a obtěžují hovada. Cesta, která má trvat dvě hodiny se nečekaně protahuje na tři a půl hodiny. Jestli je i zbytek trasy takto časově podhodnocen, tak půjdeme až do tmy. Ve třetině se oklikou obracíme zpět. Slunce buší do hlavy a nohy těžknou. Triko mám úplně mokré a Pepík začíná vypadat taky uvařeně. Opět se dostáváme na cestu, kterou jsme už šli. Míjíme dvě studny s průzračně čistou vodou. Konečně je před námi zase Silica s krásným kostelem obehnaným vysokou obrannou zídkou.
V hospodě do nás zasyčí pivo a kofola. V obchůdku nakupujeme něco k snědku a sjíždíme na naše tábořiště. Kousek níž vytéká z lesa potok. V malé tůni ze sebe smýváme pot, sůl a zápach. Nádhera. Naproti v hospodě si dáváme studené čepované pivo a usedáme na svá místo s výhledem po okolí. Jsme tu už jako doma.
Po dnešku máme chuť říct, že na planiny nás už nikdo nedostane. Šest a půl hodiny na slunci vykonaly své. Rozděláváme ohýnek a hledíme do houstnoucí tmy. Kolega Slovák přichází až k jedenácté. Opět někomu pomáhal nezabloudit. Po celodenním pochodu přivedl několik Poláků do míst, kde začínali. Myslím, že velkou radost z toho asi neměli.
V trávě se třpytí světlušky a na obloze hvězdy.

Silická planina (9:30 – 15:45)
pozorované druhy: ťuhýk obecný (velice početný), strnad obecný, linduška luční, káně lesní, krkavec velký, bramborníček černohlavý, sýkora koňadra, konipas bílý (krmení mláďat), strakapoud velký, straka obecná, kos černý, vrabec polní, dlask tlustozobý

Okýnkem posedu orámovaný pohled na posekané louky rozpálené Silické planiny.

další část