Padla, letošní odchyt šoupálků dlouhoprstých v rámci projektu RAS mám zdárně za sebou. V minulých dnech jsem se jim věnoval opravdu intenzivně. V poslední únorový den odlétám na výlet za ptáky pevninské Malajsie, proto jsem chtěl mít odchyty šoupálků uzavřené. Povedlo se. Sláva. Ale snadné to nebylo.
Někdy ptáci nádherně reagovali a s chutí skočili do sítě, jindy byl jejich zájem méně než vlažný a z korun stromů se jim nechtělo. Nejméně práce bylo s nováčky. Neznalí záludností a úskoků kroužkovatele, hledali domnělého soka a síť je snadno zastavila. Horší to bylo se starými známými, kteří nezapomínají. Mám oblíbený mix, který při chůzi lesem přehrávám. Ptáci na něj reagují, ale záhy je znát, že ti, které jsem už měl v ruce, jsou opatrnější. Pro ně pak musím volit nahrávku jinou. Mám pocit, že si ji pamatují z minulých let. Je dobré mít nahrávek více, jak samčího zpěvu, tak tenkého vábení samice. Také je dobré, aby nahrávky byly čisté a neozývaly se z nich výrazněji třeba koňadry. Je otrava je ze sítě vytahovat zrovna, když se k ní blíží šoupálek.
Stejně nepříjemné je i to, když starý znalý matador sice zareaguje, ale od sítě se odrazí. Letos jsem měl tři takové samce, kteří pak zcela ztratili zájem, přestali se ozývat a zmizeli v korunách.
Tím, že jsem začal hned, jak to bylo možné, jsem předešel situaci, kdy jsou ptáci již spárovaní. To pak také ztrácejí o hlasovou provokaci zájem nebo se projevují jen slabě. Na druhou stranu ptáci v polovině února ještě nejsou tak nabuzení jarem a hormony a nereagují tak divoce, jako třeba v březnu, kdy už spontánně zpívají a do sítě jdou po odrazu i opakovaně.
Alespoň pro mě je ideálním odchytovým počasím to s podmračenou oblohou, ani pár kapek deště nevadí. Monofilamentové sítě jsou sice téměř neviditelné, ale je to s nimi jak s neviditelným inkoustem, který se objeví až nad plameny svíčky. Stačí pár slunečních paprsků pronikajících mezi stromy, síť se začne lesknout jako velká pavučina a ptáci ji vidí. Musím pak hledat aspoň částečně zastíněné místo, což bývá třeba v řídkých dubových porostech bez listí dost problematické.
Jako každoročně jsem tedy chytil svých 27 šoupálků dlouhoprstých. Přibližně třetinu z nich tvoří ptáci odchycení v minulých letech. Výjimkou byl rok 2022, kdy bylo retrapů dokonce 56 %, vloni činily zpětné odchyty ustálených 33 %, a letos mírně narostly na 40 %. Trendem, který mi přijde znepokojivý, je nárůst podílu starých ptáků (+2K) oproti ptákům loňským (2K). Za těch osm let, kdy se šoupálkům v lesích nad Brnem věnuji, se tento poměr zcela obrátil. Dříve převládali mladí ptáci (přes 50 %, v roce 2021 dokonce 70 %), a v posledních třech letech tvoří jejich podíl jen 22-30 %.
Do lesa za šoupálky se budu těšit i v příštím roce. Les se neustále mění, staré osvědčené lesní porosty mizí nebo po těžbě řídnou a ptáci hledají alternativy v porostech, které dorůstají a ve kterých se objevují hnízdní možnosti nové. Pokaždé je nutné znovu prověřit stará teritoria a hledat nová. Budu rád, když potkám staré známé se zašlými matnými kroužky, ale budu se těšit i na nováčky a doufám, že bude zase více ptáků mladších. Tož za rok zase nashledanou moji milí šoupci.
Objekt mého každoročního několikadenního snažení – šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris).
