Devět let – vlastně deset, když nepočítám první ročník, kdy jsem ještě neměl kroužkovatelskou licenci – jsem každoročně ke konci léta vyjížděl do polí nad Vyškov, abych tam za pomoci sítí nahlížel do nočního tahu ptáků. Za těch devět let jsem tam viděl stovku západů slunce a stokrát rodící se nový den. Bylo to sto probdělých nocí a kilometry nachozené mezi sítěmi v hodinách, kdy každý normální člověk spí. Za jasných a horkých nocí i za ledových nocí nebo v husté mlze. Prožíval jsem tam chvíle bezstarostné, ale i bolestivé a beznadějné. Kroužky jsem rozdal přibližně 3200 ptákům 65 druhů a spoustu dalších zajímavých druhů jsem pozoroval, aniž bych je chytil. Stou nocí jsem tuto svoji životní etapu uzavřel a začal jsem hledat náhradu blíže domovu. Prohlížel jsem letecké snímky a projížděl okolí. Místo, které jsem si vytipoval už někdy vloni, leží na kraji Ořechova. Teď to chtělo jen počkat do odletu rorýsů a otestovat, jestli bude k odchytům vhodné.
A ten okamžik, ta noc číslo jedna na nové lokalitě, nastala právě teď. Vůbec nevím, co od podobného pásu keřů v polích, jaký jsem obsadil u Vyškova, čekat. Z domu to mám necelých osm kilometrů, paráda. Parkuji v místě, kde severní konec pásu keřů navazuje na lesní komplex. Z jedné strany strnisko po obilí, z druhé strnisko po máku, v keřích dozrávající dřínky, lískové oříšky a mirabelky. Průseky nemusím vysekávat, keřový pás je na dvou místech přerušen několikametrovými mezerami. Stačí do nich natáhnout dvě osmnáctky. Nedaleké pole projíždí s bránami traktor, na pěšinách je vidět několik postaviček venčící psy, a výhled do okolí je úžasný. Na obzoru se táhne Pálava, kousek dál vlevo je Výhon s rozhlednou. Pro úplnost natahuji do strniště dravcovku, protože je občas slyšet hlas poštolek a kolem poletují pochopi. Objeví se samec motáka lužního a nade mnou se zhmotní šest rorýsů. Hučení za zády se promění v tři létající balóny s hučícími plameny hořáku. Jeden po chvíli přistává asi 200 metrů ode mě, druhý o kilometr dál. Ten nezvyklý hluk zvedá z pole tři desítky skřivanů.
Hned první dva ptáci mi dělají radost, protože jsem je na Zouvalce nechytal – jsou to lejsci černohlaví, pak nějaký ten černohlávek a postupně se šeří. Pak vedle budníčka menšího buchne do sítě krahujec. Síť ho chytá za nohu a nepustí. Je to mladý, drobný samec.
Občůrávám všechny pěšinky jdoucí pásem keřů k sítím, abych odradil zvěř. Nechci mít sítě hned první noc potrhané. S padající tmou je stejně kasám a nechávám jen dravcovku. Na obloze svítí oranžový měsíc a ukazují se dírky v černé obloze, kterými prosvítá světlo z jiného světa.
V jednu pouštím pod vzdálenější sítí mix rákosníků se slavíkem. Je zima, kouří se mi od pusy a boty mám mokré rosou. Ve tři chci sítě roztáhnout. Lezu z auta a kousek ode mě se ozývá mlaskání a pochrochtávání. Musím několikrát zakašlat, aby si mě prasata všimla. Odcházejí velice neochotně. Chystám sítě, kontroluji stále prázdnou dravcovku a jdu se zase na chvíli natáhnout. Ptáci se začínají v síti, téměř výhradně v té s přehrávačem, objevovat před pátou – rákosníci tří druhů, nějaká ta červenka, dva slavíci, drozd a sedmihlásek. Usmívám se. Zdá se, že to tu půjde. Posledním ptákem je po dvou hodinách pěnice slavíková. Rozdal jsem 32 kroužků, což odpovídá i ránům na Zouvalce. Tož, první pokus se vydařil. V sedm mám sbaleno a přesouvám se za pracovními povinnostmi. Už teď jsem zvědav, jaké to bude příště. A jestli mi zdejší zabydlování ještě něco nepokazí.
odchycené druhy: lejsek černohlavý (2 ex.), pěnice černohlavá (6 ex.), pěnice slavíková, slavík obecný (2 ex.), rákosník obecný (9 ex.), rákosník zpěvný (3 ex.), rákosník velký (3 ex.), krahujec obecný, budníček menší, sedmihlásek hajní, červenka obecná (2 ex.), drozd zpěvný – 32 ptáků 12 druhů
Jeden z prvních dvou ptáků v síti, lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca).
Pěvcovka podržela i drobného krahujce obecného (Accipiter nisus).
Sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), chycený ještě za ranního šera.
