Francie 2006 – 2. část

14. září 2006

Probudil mě hukot větru. Hodinky ukazují tři ráno. Obloha poblikává stroboskopem blesků. Jejich série jsou tak dlouhé, že je světlo mnoho desítek sekund. Přidává se déšť. Prudce buší na vzdouvající se stanové plátno. Chvílemi pršet přestává, ale vše se vytrvale opakuje. Nové poryvy větru a přívaly vody.
Kolem páté vylézám ze stanu. Právě neprší. Hledám ručníky, které jsme nechali viset na šňůře. Pak obcházím stan. Drží. V okolí povlávají dvě nebo tři torza dalších stanů.
Pod zamračenou oblohou svítá později. Vstáváme až k osmé ranní. Už neprší. Stále jen prudce funí vítr. Díky němu stačil stan téměř uschnout. Rychle vše balíme. Po snídani opouštíme kemp (2 noci, 2 osoby, 42 €).
Směřujeme nad Albaron k Museé Camarguais. Vypadalo by to ale na dlouhou procházku po okolí a my se už těšíme na východní část parku. Zdá se mi, že v dálce na elektrických drátech sedí mandelík hajní. Zkouším se přiblížit a opravdu je na drátech mezi sloupy od sebe po několika desítkách metrů pětice mandelíků.
Jedeme pak ještě kousek k severu, abychom se po úzké silničce vrátili kolem Mas d’Argon k Étang de Vaccares. V zamokřených loukách jsou desítky volavek rusohlavých, čejky a kulíci. Vylučovací metodou konečně určujeme všudypřítomný hlas z křovin – je to pěnice bělohrdlá.

Severně po Étang de Vaccares (9:30 – 12:20)
pozorované druhy: čejka chocholatá (10 ex.), mandelík hajní (5 ex.), bekasina otavní, chocholouš obecný, pěnice bělohrdlá, poštolka obecná, volavka rusohlavá (100 ex.), volavka stříbřitá (10 ex.), racek chechtavý (50 ex.), kulík říční (20 ex.), moták pochop (6 ex.), potápka roháč (min. 35 ex.), potápka černokrká (min. 65 ex.), lyska černá (300 ex.), plameňák růžový (100 ex.), potápka malá

Východní pobřeží Étang de Vaccares u La Capeliere je plné lysek a potápek roháčů a černokrkých. Krom nich jsou tu kormoráni velcí a plameňáci. Následuje návštěva naučné stezky v La Capeliere (á 3 €). Chodník vede kolem zarostlého mokřadu. Během posledního týdne tu byl pozorován kulík hnědý a lyskonoh úzkozobý. Během naší obhlídky tu není vůbec nic. Ale vůbec nic! 🙂

Volavka rusohlavá – nejpočetnější volavka NP Camargue.

La Capeliere (12:25 – 13:25)
pozorované druhy: pěnice bělohrdlá, kachna divoká (50 ex.), slípka zelenonohá, lejsek černohlavý, kopřivka obecná (8 ex.), čírka obecná (2 ex.), ledňáček říční, lyska černá, sýkora modřinka (2 ex.), kavka obecná (4 ex.), poštolka obecná, břehule říční (10 ex.), volavka stříbřitá (2 ex.), husa velká (6 ex.), vlaštovka obecná (30 ex.), jiřička obecná (30 ex.)

Téměř pustými končinami se dostáváme k mělkému jezeru Étang du Fangassier. Odsud je hodně pozorování bahňáků. Ovšem nesmí při tom funět tak silný vichorec jako dneska. Stavím si židličku na závětrnou stranu auta a koukám po bahnech. Je tu neuvěřitelně mnoho kulíků písečných a mořských. Prázdné dno se jimi hemží jako bych z blízka koukal do mraveniště. Všude jsou vidět pobíhající hlavičky. Jdeme pak ještě kus mezi jezery, ale u očí se nedá udržet díky větru ani binokulár. Pěna ušlehaná z vodní hladiny poletuje vzduchem. Dnes se nám tu žádné výjimečné pozorování nepodaří.

Étang de Fangassier (13:50 – 15:00)
pozorované druhy: kulík písečný (stovky), kulík mořský (stovky), jespák malý (10 ex.), jespák obecný (200 ex.), volavka stříbřitá (2 ex.), plameňák růžový (50 ex.), racek bělohlavý (20 ex.), racek chechtavý (30 ex.), všudypřítomná straka a pěnice bělohrdlá

Cestou k Salin de Giraud potkáváme volavku vlasatou. Přes Rhonu nás převáží trajekt (4,50 €). Míjíme nevábně vyhlížející Port-St-Lous, abychom se napojili na N568 k severozápadu. Necháváme za sebou odpudivý komplex rafinerií. Ocitáme se v pláních De La Crau. Tady by měli být dropi malí, stepokuři krásní, dytíci úhorní – no uvidíme, jestli budeme mít štěstí alespoň na jeden z těchto druhů.

Étang des Aulnes (16:00 – 18:00)
pozorované druhy: potápka roháč (2 ex.), orlovec říční, žluna zelená, vodouš kropenatý (2 ex.)

U jezera Étang des Aulnes nalézáme po tom celodenním ofukování alespoň částečné závětří. Pepe vaří a já dělám zápisky. Občas kolem nás projede po kamenité polňačce auto. Jeho řidič si nás měří přísným pohledem. Většinou jde o lovce. Co chvíli se z křovisek ozývá střelba.
Pokračujeme přes Vergiere až na hranice rezervace Peau de Meau. Před námi je rozlehlá kamenitá pláň s trsy do žluta vysušené trávy a s osamělým nízkým keříkem. Vstup je na povolení zakoupené v St-Martin de Crau. Necháváme auto na plácku před cedulí rezervace. Jdeme se projít jen kousek do té pustiny. Brzy se vracíme, protože u Metelky zastavilo jiné auto a číhá. Když jsme se přiblížili, dvojice za předním sklem si nás jen prohlíží a odjíždí do pláně.
Pozorujeme skřivánky krátkoprsté a bělořity šedé. Zůstáváme tu na noc. Židle a stolek putují pod auto a my si budujeme ležení uvnitř. Obloha je zatažená. S přicházejícím šerem se z pláně začínají ozývat dytíci. Od jihovýchodu vycházejí nad obzor hvězdy letadel. Stále fouká vlahý jižní vítr. Naštěstí už ne tak prudce. Připadáme si jako na konci světa. Tady nás určitě nikdo v noci rušit nebude.

Peau de Meau (18:15 – 21:00)
pozorované druhy: skřivánek krátkoprstý (2 ex.), poštolka obecná (6 ex.), bělořit šedý (2 ex.), linduška úhorní, dytík úhorní (min. 2-4 ex.)

Ornitologický park s naučným chodníkem, kde jsme bohužel neviděli vůbec nic – La Capeliere.


15. září 2006

V noci začalo hustě pršet. Ještě v půl osmé je šero. Nad ránem se z plání znovu ozývali dytíci a z blízkého lesa puštík. Zaslechl jsem i orebice rudé. Obloha je jednolitě šedá a vzdouvá se těsně nad pláně. Stále prší. Aspoň ten vítr fouká trochu míň, než v posledních dnech. Ven se nám v dešti nechce. Čteme si Pekárkovou. Její Péra a perutě ale asi patří k tomu slabšímu co napsala. Po desáté odjíždíme.
V pláních se alespoň pro naše oči nic neděje. Jen racci bělohlaví, kavky a vrány černé. Projíždíme St-Martin de Crau, abychom zkusili štěstí na opuštěném letišti Le Vallon východně od města u silnice D5. Vstup je zakázaný. Stavíme stativáky na okraji kamenité býlím zarostlé plochy. Dropi malí vyhledávají místa s porostem ve kterém by se mohli skrýt. Tady by jim to vyhovovalo. Projíždíme dalekohledy okolí. Až skoro na druhé straně pláně občas něco povyskočí do vzduchu, několikrát to zamává černobílými křídly a zase to zmizí v podrostu. To jsou oni! Tyto výskoky je vidět na několika místech. Odhaduji, že je tu tak 20 dropů malých. Když se jich ale z trávy náhle zvedá stovka, jsme nadšeni. Chvíli krouží vzduchem, aby se opět ztratili v trávě. A s nimi se vznesla i pětice stepokurů krásných. Zkoušíme popojít pár desítek metrů dál. Asi 50 m od nás se zvedají další dropi. Nakonec jich vzlétlo asi 200 spolu s dvacítkou stepokurů. Odlétají do nejvzdálenější části letiště. Kdyby na sebe neupozornili výskoky, asi bychom je přehlédli.

Pista le Vallon (11:15 – 11:50)
pozorované druhy: drop malý (200 ex.), stepokur krásný (20 ex.), kavka obecná (20 ex.), vrána černá (20 ex.), racek bělohlavý (10 ex..), straka obecná

Frčíme opět do Arles, kde doplňujeme v Aldi zásoby vína a potravin. Znovu poprchává. Po nákupu sjíždíme dolů k moři v Stes-Maries-de-la-Mer. Ještě jednou bychom se rádi podívali na lagunu východně od městečka – na Étang dit l’Imperial. Prozatím šlo o místo, které se nám pro pozorování bahňáků osvědčilo nejvíce.
Pomalu přestalo pršet, cesta je rozbahněná a tak ťapeme a postupně nabalujeme na boty hroudy bláta. Každá naše bota už váží asi 5 kg, ale vytrváváme, protože před námi jsou už vidět skupinky bahňáků lovících na mělčině. A opravdu to stojí za to. Top druhem dnešního odpoledne je kromě břehouše rudého vodouš malý. Vsadil bych se, že tento druh posuzuje i místní faunistická komise. Po návratu si to musím ověřit a třeba i poslat zprávu. Opět fouká dost silný vítr. Tentokrát od severozápadu. Dalekohledy se nám třesou. Zkouším udělat několik dokumentačních fotek. Je to na velkou dálku, ale myslím, že aspoň rozmazaná silueta na obrázcích bude. Utrmácení z chůze blátem a ošlehaní větrem se vracíme k autu a přesouváme se na parkoviště u ornitologického parku.

Étang dit l’Imperial (14:20 – 16:00)
pozorované druhy: plameňák růžový (600 ex.), racek chechtavý (300 ex.), slípka zelenonohá (3 ex.), břehule říční (10 ex.), racek bělohlavý (100 ex.), rybák velkozobý (24 ex.), rybák obecný (10 ex.), volavka stříbřitá (30 ex.), volavka popelavá (10 ex.), volavka bílá (5 ex.), kormorán velký (50 ex.), rybák severní (100 ex.), tenkozobec opačný (200 ex.), vodouš rudonohý (50 ex.), vodouš malý, břehouš rudý, kulík písečný (200 ex.), kulík bledý (ve s.š.), jespák obecný (20 ex.), jespák malý (50 ex.), kulík mořský (50 ex.), rybák malý, orlovec říční, ústřičník velký (6 ex.), pisík obecný

Pépe mistrně zvládá další ze svých specialit na téma těstoviny. Citelně se ochladilo. Ve vzduchu je cítit podzim. Teplota poklesla nejméně o 10°C. Popíjíme červené vínko Côtes du Rhône a já si dávám faječku. Parčíkem u návštěvnického centra prolétl dudek chocholatý. Zase poprchává. Dávám židličky a stolek pod auto a stěhujeme se do svého 1+všechno, jak poznamenává Pepík. Snad tu přes noc nikomu nebudeme vadit.
K lagunám se slétají volavky z okolí. Je jich několik desítek. V temných mracích přes nás putuje světlá puklina. Brzy se však uzavírá. Chvíli koukám ven z okýnka a přehrávám si dnešní pozorování vodouše malého. Končíme první týden na cestě. Každý den je tak plný zážitků, že ten první je kdesi daleko. A přece je to jen pár dní.

Pozorování tohoto nenápadného bahňáka nám udělalo obrovskou radost – vodouš malý. Dokumentační fotka.


16. září 2006

Odjíždíme z Camargue. S rozedněním se rozlétají po okolí volavky. Ozývá se křik plameňáků. Po třech dnech kompletně strávených v parku odjíždíme. Mohli bychom se teď sice znovu vracet na některé lokality, kde už jsme byli, ale myslím, že většinu druhů, které jsme chtěli vidět jsme viděli a můžeme tudíž vyrazit za novými zkušenostmi do Pyrenejí. Takže spolu s volavkami vylétáme do okolí.
Od západu připutovaly modré kusy oblohy a s nimi o něco později dokonce slunce. Směřujeme na Aigues – Mortes, Carnon a Palavas. Stále kolem lagun a občas ještě kolem menších skupin plameňáků. Pak N112 podél dlouhé písčité pláže za Seté. Tudy už jsem v minulosti projížděl pětkrát. Dvakrát cestou na jih Španělska a zpět a jednou oby klaun do Barcelony.
Zastavujeme u silnice, abychom se bosí prošli po pláži a mořskými vlnami. V písku jsou tisíce krásných mušlí. Svítí slunce, je krásně a příjemně. V Seté pozorujeme velice světlého včelojeda. Následuje Béziers, Narbonne a znovu se vrací temná obloha šedá mraky a deštěm. V Corbiéres ještě objevujeme Lidla. Neodpustili jsme si pár laskomin včetně růžového vína.
V Carcassonne zastavujeme v ulici kousek pod opevněním starého města. Procházíme se úzkými ulicemi uvnitř hradeb. Prší, v dešti se toho moc vyfotit nedá. Sedáme si na chvíli do stařičké katedrály. Je tu vlhké teplo. Turisté blýskají fotoaparáty.
Pyreneje jsou v dosahu. Hledáme cesto k Foix. Ta se klikatí krajinou v něčem připomínající Vysočinu. Škoda, že stále hustě prší a fouká i silný vítr. Ve Foix nacházíme kemp. Mají poslední volný stan s veškerou výbavou (2 osoby – 1 noc – 23 €). Bez váhání jej obsazujeme. Jsou tu dvě ložnice a v druhé půlce stůl, vařič, lednice nádobí a skříň. Kdybychom něco podobného a ve stejné ceně našli poblíž Gavarnie, bylo by to skvělé. Odsud bychom pak vyráželi na výpravy za ptactvem hor. Jen to počasí aby se trošku zlepšilo. Pepík vaří, popíjíme růžové a venku se stmívá. Už téměř neprší, jen vítr v prudkých poryvech setřásá ze stromů kapky na střechu našeho gumového království. Zítra to vememe dál k západu.

V nepříznivém počasí velice pohodlný přístřešek – gumový maxistan v kempu u Foix.


17. září 2006

Ještě v půl osmé je šero. Jak jinak pod oblohou přikrytou mraky. Na okamžik stavíme ve Foix. Nad městečkem je středověký hrad a nad řekou poletují konipasi horští a pisíci. Ještě chvíli udržujeme směr na Andorru a pak odbočujeme na vyhlídkovou silnici D618 k západu. Ta se docela svižně začíná klikatit do kopců. Prvním průsmykem je Col de Port (1250 m). K naší velké radosti se začínají protrhávat mraky. Ze západu přicházejí stále větší kusy modré oblohy. Je tu zima a fouká silnější vítr. Průsmykem se valí trhance mraků. Poletují tu v hejnu konipasi luční a bílí a k nim se přidávají stehlíci. S prvními paprsky slunce odjíždíme.

Col de Port (10:15 – 10:50)
pozorované druhy: stehlík obecný (15 ex.), konipas luční (20 ex.), konipas bílý (20 ex.), pěnkava obecná (4 ex.), strnad obecný (2 ex.), bělořit šedý, vrána černá (6 ex.), červenka obecná, vlaštovka obecná, sokol stěhovavý (?)

V dálce se ve zvedajících mracích objevují zasněžené štíty pyrenejských velikánů. Projíždíme městečky, které tu snad beze změny zůstaly od středověku. Kamenné budovy, stařičké kostely, úzké uličky a dřevěné balkóny. Krása. Každé městečko je jako skanzen, ale lidé v něm normálně žijí. Modrá na obloze převládla. Svítí slunce. Je nádherný den. Před St. Girons stavíme na odpočívadle u řeky. Podél skalnatého břehu poletuje několik břehulí skalních. Na suché větvi nad údolím sedí orlík krátkoprstý. Stále častěji krouží na obloze nějací dravci.
Za Castillonem jsme trošku zakufrovali a vjeli do úzkého údolí s říčkou a roztroušenými kamennými domky. Cesta končí po 15. km značkou slepá ulice. Dál už jsou jen příkré stráně přecházející ve stěny hor. Vracíme se a potkáváme svého prvního supa bělohlavého. Těch zatáček začíná být příliš. Několikrát stoupáme do sedla, abychom vyklesali silnicí strmou 17%. Cítíme jak se pálí brzdy. Raději pak volíme rychlejší D33 a N117 směr Tarbes. Z těch serpentýn je nám oběma špatně. Před Tarbes se stáčíme k jihu. Před námi jsou Vysoké Pyreneje. Za Baguéres zkoušíme najít nějaký kemp. Je jich tu celkem dost, ale všechny jsou opuštěné. Poslední kemp před stoupáním k Col du Tourmalet jeví jakési známky života. Je plný přívěsů, které by mohly být k pronájmu. Majitelka bohužel neumí anglicky. Něci nám říká, pokyvuje hlavou a nechá nás jít s tím, že za sebou zavírá dveře a zamyká je. Zkoušíme najít ještě jinou náhradu, ale po pár km se vracíme a v kempu na trávníku stavíme stan. Průsmyk de Tourmalet je už moc vysoko. Necháme to na zítra.

St. Girons – Canpan
pozorované druhy: káně lesní (6 ex.), sup bělohlavý (2 ex.), luňák červený (4 ex.), sýkora uhelníček, břehule skalní (10 ex.), orlík krátkoprstý, budníček větší

Mračí se, poprchává a vysoko nad námi přelétá další sup bělohlavý. Hodně se ochladilo, ale vínko nám dělá dobře.

Počasí k nám bylo shovívavé, po dvou deštivých dnech zase vysvitlo slunce a ukázalo nám Pyreneje.


18. září 2006

V noci párkrát drobně zapršelo. Venku leží na všem hojně rosy. Snídáme. Budí se i naši sousedi, kteří včera přijeli na dvojkole s obrovskými ranci. Žádný z majitelů kempu o nás nejeví sebemenší zájem. Odjíždíme. Před náma je dlouhé stoupání až ke skalním štítům do průsmyku Col de Tourmalet. V La Mongie potkáváme u silnice stádo lam. Jako bychom se přenesli někam do And.
V průsmyku je zataženo a kosa. Neprší a oblačnost je dost vysoko. Postupně se po malých kouscích objevuje modrá obloha. Nic víc. Jdeme se projít po okolí. Pokřikují tu desítky lindušek horských a obou druhů kavčat. Jako bonus se objevují i 4 skalníci zpěvní. Dokonce se ozve jejich zpěv.

Col du Tourmalet (9:20 – 11:00)
pozorované druhy: kavče červenozobé (20 ex.), poštolka obecná (2 ex.), linduška horská (50 ex.), bělořit šedý (10 ex.), orel skalní, konipas luční, konipas bílý (15 ex.), skalník zpěvný (4 ex. v zimním), kavče žlutozobé (4 ex.)

Socha hrdinného cyklisty, kterému se chtějí podobat všichni ti místní postarší hltači silnic týrající svá těla vydupáváním vysokých horských průsmyků.

Následuje dlouhé a prudké klesání. K místním radostem asi patří týrání těl na bicyklech do dlouhou jízdou do kopce. Potkáváme desítky prošedivělých pánů a dam odhodlaně šlapajících do sedla, ve kterém dokonce stojí stříbrná socha cyklisty. Hluboko v údolí, v Esterre posílá Pepe naše pohledy, které jsme koupili už v Les Baux. Poletují tu břehule skalní a luńáci červení. Následuje hluboké údolí ke Gédre. Zastavujeme na svačinu. Obloha se stále více čistí. Slunce nahřívá skály vysoko nad námi. Začíná fungovat termika, protože se objevují první supi bělohlaví kroužící vysoko nad údolím.
Blížíme se ke Gavarnie. Kdesi daleko a vysoko v čele údolí jsou vidět zasněžené skály. Je krásně. Parkoviště v Gavarnie je plné obytňáků. Míjíme odbočku k Cirque de Gavarnie. Rozhodli jsme se pro Port de Boucharo. Každá zatáčka a každých několik výškových metrů nám odkrývají nová uchvacující panoramata. Metelka se statečně blíží zasněženým výšinám. Došplhali jsme na parkoviště ve výšce 2203 m n. m. Něco tak nádherného jsme nečekali. Co chvíli nad námi přelétne sup bělohlavý. Jdeme se projít na Pic de Tentes (2322 m). Proti nám jsou nasvícené skály trčící nad 3200 m. Krása. Trošku mi to tu kazí čtveřice Frantíků sdělujících si o překot své zážitky. Mluví jeden přes druhého a bez odmlk. Několikrát se i loučí a přesto pak pokračují dalšími gejzíry výmluvnosti. Naštěstí se asi na popáté loučí a je ticho. Jen křik kavčat a šumění říčky v údolí odrážející se od skal. Nedaleko parkoviště je kamenný vrch, kde mají být vidět orlosupi bradatí, jak pouštějí kosti z výše na skály a pak je rozbité požírají. Bohužel. Odjíždíme bez nich.

Port de Boucharo (14:20 – 16:40)
pozorované druhy: sup bělohlavý (20 ex.), kavče žlutozobé a červenozobé (150 ex.), linduška horská (30 ex.), krkavec velký (6 ex.), bělořit šedý (2 ex.), orlovec říční (2 ex.), rehek domácí (2 ex.), káně lesní (2 ex.)

Vracíme se dolů do Gavarnie, abychom se ještě podívali do údolí Vallée d’Ossoue. Nedaleko od města je po pravé straně nasvícená téměř kolmá skalní stěna. Stavíme si pod ní židličky a číháme, jestli neuvidíme třeba zedníčka. Namísto něj se od skály odlepí orlosup bradatý. Paráda. Chvíli tu krouží a pak se schovává. Jedeme se ještě mrknout na konec silnice vedoucí tímto úzkým hlubokým údolíčkem tvarovaným prudkou bystřinou. Krom krásných výhledů do okolí a stáda krav tu nic zajímavého není. Vracíme se k naší stěně. Orlosup je tu znovu. Pepe se jde vykoupat do říčky. Drsoň. Dno údolí už je ve stínu, jen stěna září do oranžova klesajícím sluncem. Zkusíme tu zůstat na noc.

Vallée d’Ossoue (17:30 – 21:00)
pozorované druhy: orlosup bradatý, poštolka obecná, káně lesní, břehule skalní (min. 20 ex.), kavče červenozobé (15 ex.), sup bělohlavý (5 ex.), lejsek šedý, sýkora uhelníček, výr velký (hlas)

Orlosup se sedá do stěny. Mířím na něj stativákem. Můžu jej pozorovat do detailů. Oranžová hlava a krk, přes oči černá páska sahající doprostřed zobáku, odkud mu pod bradu vlaje drobná bradka. Pohasíná i stěna, jen směrem dál do údolí ještě oranžově prosvítají mraky. Z protější skalnaté stráně se ozývá houkání výra. Dopíjíme sklenice a stěhujeme se na noc do auta. Hledíme ven okýnkem. Obloha je plná hvězd.

Parkoviště u Port de Boucharo vysoko nad Gavarnie. Zaněžené skály s kroužícími supy bělohlavými jsou nadosah.

předchozí část další část