Fuerteventura 2023

11. – 18. III. 2023

Týden rodinné dovolene na „Kanárech“.

Jsou tu jarní prázdniny a s nimi i týdenní pokus, jak skloubit rodinnou dovolenou u moře s trochou toho exotického birdingu. Myslím, že Kanáry nejsou špatná volba.

---

11. března 2023

Jsou tu jarní prázdniny. Starší kluci budou mít šestnáct a zřejmě je už brzy přestane bavit doprovázet své nudné rodiče na dovolených. Proto jsem jim naplánoval změnu, která by je mohla zaujmout. Na týden vyrážíme na Kanáry, konkrétně na Fuerteventuru. Zatím jsme si vystačili v době prázdnin s Chorvatskem, tak jsem zvědav, jak to naši puberťáci dají. No a pro mě jsou to nezanedbatelné body do seznamu společných rodinných radovánek, a navíc bych tam mohl okouknout pár nových druhů do svého seznamu ptačího. Několik týdnů je odsud hlášen samec poláka vlnkovaného a pravidelně se tu objevují pozorování faetona vlnkovaného a dropa hřívnatého.

Dnem D je sobota. Opravdu hnusná sobota s prudkým nárazovým větrem, výrazným ochlazením a sněhovými přeháňkami. Ještě, že jedeme do tepla. Celé osazenstvo sedí s mírným zpožděním něco po šesté ranní v autě. Do karoserie buší vítr. Máme před sebou několik postupných cílů. Tím prvním je najít Panda Parken kousek od letiště Schwechat ve Vídni.

Daří se. Odevzdáváme klíčky a malý mikrobus nás veze na letiště. Další cíl bude dosažen, až všichni spočineme na sedadlech v letadle. Máme sebou jen příruční zavazadla. Vyhýbáme se tak dlouhé frontě na check-inu. Trochu zmatku nastává při bezpečnostní prohlídce, protože mám foťák s dalekohledem. Pak už číháme, až se na odletové tabuli objeví číslo naší brány. Máme Kevina?, ptají se vtipně kluci a hlídají, aby se nám neztratil Pepe. Let má zpoždění. Při čekání si pubíci krátí chvíli všelijak. Dozvídám se, že mám kůži na krku vytahanou jako žviksnu, nebo spíš jak použitý kondom. Spratci.

Zaměstnanci Ryanairu jsou jak dozorci ve věznici. Ženský hlas nám po nalodění z reproduktoru výhružně sděluje, že do prostoru nad hlavami patří jen velká zavazadla a malá pod nohy, ať nezdržujeme nebo budeme mít ještě větší zpoždění, že nám zavazadla odeberou do zavazadlového prostoru, jestli je nedokážeme uložit na patřičná místa atd. atd. Vzlétáme asi s hodinovým skluzem. Brzy propichujeme oblačnost, pod námi zvlněné moře mraků a nad námi průzračná modř. Oblačnost se záhy vytrácí a my můžeme krásně sledovat svět pod sebou. Na mobilech kontrolujeme, kudy letíme. Slovinsko, kousek Chorvatska, přelétáme Itálii, jižní cíp Sardinie, následují pustiny Alžírska a pohoří Atlas v Maroku. Jsou vidět zasněžené svahy hor i písečné duny v dáli. Nízkonákladovka připomíná cesty busem do zahraničí po revoluci. Po vzletu každý vybaluje chleby s řízky, protože občerstvení není žádné. Jen marné průjezdy personálu chodbičkou s vozíkem nabízejícím kosmetiku, na což stejně žádný z cestujících nereaguje. Pak už prudce klesáme na Fuerteventuru. Trvalo to asi pět hodin.

Ok, jsme na ostrově. Příští postupný cíl je auto. Máme ho zamluvené u společnosti Cicar. Před jejich přepážkou je dlouhá fronta, ale vše běží rychle. Vyřízení formalit trvá jen pár minut. Máme úplně nový Seat Arona. Najeto má jen 400 km. Zapínám navigaci do vesnice El Cotillo, kde budeme bydlet. Ze zadního sedadla se nesou poznámky, co tady jako budeme dělat, když jsou všude jen kameny a pustina, a že je jim toho na bl… No, zlatíčka.

Dům nacházíme, ale Juan Carlos, se kterým komunikuji přes WhatsApp, zatím neposlal kód ke vstupním dveřím. Telefon nebere, a tak trochu zmateně sedíme na chodníku na ulici a čekáme. Naštěstí to trvá jen asi čtvrt hodinky. Kód přichází, dveře povolují, druhé taky, a jsme v našem apartmánu. Poslední postupný cíl tím byl také dosažen. U obchodu, kam jedeme pro zásoby, potkáváme Petra Podzemného s rodinkou, birdera z naší ulice v Brně. Přistáli jen chvíli po nás.

Dnes už nic, stmívá se. Zabydlujeme se, otevíráme s Pepe červené a necháváme, ať nás únava přemůže.

---

12. března 2023

Následkem hodinového posunu a dlouhého spánku se budím už kolem páté. Za oknem je tma. Rozednívá se tu až v sedm. Projíždím přes Duolingo pár lekcí španělštiny a chystám se do terénu. Rozjezd zbytku rodiny bude pomalý, znám je. Do plání severozápadně od vesnice Tindaya je to obloukem po silnicích asi 20 km. Jde o lokalitu s výskytem dropa hřívnatého.

Na místě jsem s rozedněním. Venku je ticho. Kromě štěkotu psů se nedaleko ozývá jen ťuhýk šedý a nízko nad zemí přeletuje několik krkavců. Identifikuji další hlas, který patří lindušce kanárské. Víc toho už nestíhám. Od moře přichází hustá mlha. Chvíli jezdím po okolí, ale nemá to cenu. Dohlednost je tak dvacet metrů. Pouštím se po hlinitokamenité cestě podél pobřeží k severu. Teoreticky bych měl přijet do El Cotillo, a navíc si prohlédnu, jak tu vypadá pobřeží a jestli by se tu dalo koupat.

https://ebird.org/checklist/S130723537

Brzy přijíždím k asi třicet metrů vysokým útesům. Kolem se vznáší řídká mlha. Dole pode mnou jsou obrovské písčité pláže, na které dopadají mohutné vlny. Tohle bude pro kluky úplně nová zkušenost. Vyznávají zásadu, že tam, kde se nedá skákat ze skal, to stojí za prd. Uvidíme. I tady přeletují krkavci a na pláži sedí tři racci žlutonozí.

Na apartmánu je ještě klid. Borci zatím neopustili postele. Vyháním je, snídá se, zajíždíme koupit sváču, a pak hurá k pobřeží. Cestou, u kamenné zídky, krmí holčina z ruky pruhované zemní veverky berberské. Parkuji až u vysokého útesu, z něhož vedou dolů na pláž betonové schody. Ten pohled je úžasný a zafungoval i na kluky. Za chvíli se už v plavkách ženou po žlutém písku pláže do vln. Voda je studená, ale dá se na ni zvyknout. Vlny jsou obrovské a záludné. Brzy si u kluků získávají respekt poté, co se jen s obtížemi a se zoufalstvím v očích dostávají z jejich silných spodních proudů mířících na otevřený oceán. Pak už si drží odstup a já mám pěkně vyřvané hlasivky.

Je tu ale nádherně. Nad pobřežím se stále vznáší mlžný závoj. Už když jsme přilétali, tak byla vidět jen země a moře kolem kryla mlha.

https://ebird.org/checklist/S130753408

https://ebird.org/checklist/S130753990

Na chvíli odjíždím opět k Tindayi. Mlha už je pryč, ale vzduch se silně tetelí. Potkávám běhulíka a několik běžných druhů. Jezdím chvíli kolem, ale drop se neobjevuje. Vracím se za rodinkou. Vodní a mlžný opar už je pryč. Pláž je plná lidí. Kluci jsou spálení od slunce, ale zatím jim to nevadí. Krmí z ruky zemní veverky žijící mezi kamením podél pláže. Volá mi Peťa, že navšítil lokalitu s polákem vlnkovaným a že se pták stále zdržuje na místě. Vezu rodinku domů a balím se na podvečerní birding.

https://ebird.org/checklist/S130754196

K Embalse de los Molinos, drobné nádrži mezi kopci, to není zase tak daleko. Parkuji u hráze. Kolem poletují vrabci pokřovní. Na vodě jsou vidět husice rezavé s pullíky, několik lysek a polák. Zkrátka ideální twitcherské podmínky k odškrtnutí nového druhu. Dělám pár dokumentačních fotek, sedám si na kámen na břehu a chvíli jen tak koukám kolem. V zadním cípu nádrže postávají kolpíci a brodí pisily, nad vodou přeletuje kulík říční, husice hlasitě pokřikují při nízkém přeletu racka středomořského a chrání mladé. Slunce klesá k obzoru, ale stále je dost vysoko na to, abych se znovu rozjel k Tindayi k dalšímu pokusu o dropa. Při odjezdu ještě fotím bramborníčky kanárské na plotě u cesty.

https://ebird.org/checklist/S130815318

Večerní atmosféra v pláních je kouzelná. Nízké slunce dává krajině zlatavý nádech. V jeho paprscích se třpytí peří krkavců. Postupně nacházím tři běhulíky. Vzduch začíná studit. Chladně pofukuje. Kolem sedmé slunce zapadá. Zase smůla. Nechápu, jak se mohou každé den z této lokality objevovat na eBirdu fotky dropů z neuvěřitelné blízkosti. Tož zase příště.

Do Cotilla se vracím už za tmy. Následuje několik skleniček výborného barikového červeného a nekonečná série společenských her. Kolem desáté odpadávám.

---

13. března 2023

Vstávám později než včera. Už je světlo. Venku je pod mrakem. Starší kluci jsou po včerejším dni pod sluncem tak trochu pečení. Rozhodujeme se, že s Jožkou vyrazíme k Caleta de Fuste, kde obvykle bývá k zastižení faeton. Máme to něco přes padesát kilometrů. Jede se dobře, parkujeme na poloprázdném parkovišti a na pobřeží se dostáváme v místech se zbytky staré kamenné pevnůstky. Všude kolem poletují hrdličky zahradní, pokřikují racci středomořští a nad vodou je vidět několik rybáků severních.

Jožka šplhá po pevnosti a láká veverky. Já koukám nad sebe. Jsme tu pouhých devět minut, když se náhle na obloze objevuje bílý pták s dlouhými ocasními pery. Ty bláho! Rychle aspoň pár fotek! Faeton jednou zakrouží a mizí směrem do vnitrozemí. Tak tohle jsem tedy nečekal. Dokonalá spolupráce, dokonalé načasování a dokonalý druh. Okouníme kolem ještě asi půl hodiny, ale pták už se neobjevuje. Takhle kdyby to zafungovalo i s dropem, říkám si a přemlouvám Jožku ke krátké návštěvě plání u Tindayi.

https://ebird.org/checklist/S130823941

Panuje úplně jiné počasí než včera. Žádná mlha. Dokonce je vidět i moře. Po okolí jezdíme hodinu. Opět s negativním výsledkem. Škoda. Drop je posledním cílovým druhem, který mi tu ještě chybí.

Vracíme se domů. Pepe se zatím byl podívat na pobřeží u Cotilla a přinesla na mobilu fotky kamenáčků. Obědváme a něco před třetí odpoledne vyjíždíme na východní pobřeží ke Corraleju. Nachází se tu Parque Natural de Corralejo, písčitá pustina částečně zarostlá vegetací a částečně obnažená v podobě písečných dun. Pepe s Jožkou se jdou koupat a já se jdu projít parkem.I tady by se mohl objevit drop. Pozoruji lindušky, skřivánky menší, konopky, ale to je vše.

https://ebird.org/checklist/S130859806

Později v podvečer, když už jsme zpět na apartmánu, se mi už nikam nechce. Sice je venku krásně a zlatá hodinka láká k výletu, ale dnes už toho mám dost. Na netu zjišťuji podrobnosti k zítřejšímu výletu na moře, dělám zase pár lekcí španělštiny a slastně si lelkuji u pohárku a oliv. Volá Petr, že právě tento večer se mu podařilo dropa najít. Sice ve velké vzdálenosti, ale má ho. Zatr sakr. Zítra to budu muset zkusit znovu. Ale i to moje podvečerní lenošení má svoje kouzlo. 😊

---

14. března 2023

Budík mi sice zvoní v šest, ale úspěšně ho ignoruju. Vstávám až za světla. Dnes nás čeká výlet člunem na moře. Zjišťuji, kam se máme dostavit a stahuji si lístky, abych je měl offline v telefonu. Venku fouká a na obloze je jen řídká síťovina oblačnosti. Poté, co jsem zažil za podobných podmínek hustou ranní mlhu u Tindayi, se mi nikam ani nechce. Vše se ale mění zprávou od Petra. Jsou tady, píše a přikládá koordináty a ofocený displej digitálu zobrazující dropa hřívnatého. Sakra! Na jižní cíp ostrova, odkud máme vyplouvat za kytovci, odjíždíme v deset. Do té doby musím dropy stihnout.

Bez váhání sedám do auta mokrého od rosy a vyjíždím. Beru to oklikou, ale po silnicích, abych tam byl dříve. Už od kraje vesnice vidím v dálce na cestě protínající pláně u Tindayi stát tři auta. Cesta je děravá, přesto se k nim snažím dostat co nejdříve. O auta se opírá několik lidí s dlouhými teleobjektivy a spokojeně mi kynou. Zajíždím před ně k Petrovi. Dropy pořád nevidím. Až Peťa mě na jednoho upozorňuje. Sedí necelých padesát metrů před námi. Díky svému peří je dokonale maskovaný. Tak sláva! Přece jsem se dočkal. Petr mi ukazuje na foťáku část toku, který natočil. Drop vstává a pomalu se odkrádá. Přímo na cestě kus od nás ale stojí druhý. Popojíždíme a já cvakám dokumentační fotky a kochám se tím nádherným ptákem. Dvacet minut a musím pryč, abych vše postíhal. Připadám si jako prachobyčejný odšrtávač, když zdravím ostatní birdery a zase rychle mizím.

https://ebird.org/checklist/S130906897

Vše klaplo na jedničku. Teď nás čeká přejezd přec celou délku ostrova až na jih do Morro Jable. Jedeme vnitrozemím. Kocháme se vesničkami a krajinou. Občas to tu připomíná Maroko. To když narazíme na skupinku palem, rozvaliny kamenných domků a stádo koz doprovázené pastevcem s hlavou omotanou šátkem jako nějaký beduín.

Aplikace, kterou kvůli naší plavbě na moře mám, ukazuje místo, kde by nás měl někdo vyzvednout. Nezdá se mi to ale. Jsme ve slepé ulici kousek nad přístavem. Raději volám do cestovky a upřesňuji si, že máme čekat přímo v přístavu. Na kameny hráze lemující přístav sedá malé hejnko kamenáčků. Ve vodě přístavu se prohánějí ryby různých velikostí a kluci zahlídli i rejnoka. Moji pozornost upoutá pták ozývající se z blízké palmy. Stačí jediný pohled. Právě tento druh mi unikl při naší cestě v Ománu. Co ale dělá tady? Je to bulbul šupinkový, pták s výskytem spíš v Indii než takhle daleko na západě. (Až doma zjišťuji, že na Fuerteventuře od roku 2018 nepočetně hnízdí).

Pak už se naloďujeme do člunu pro třináct lidí. Moře je sice klidné, ale vlny mají tak metr výšky a když kapitán přitáhne páku plynu dvou obrovských motorů, letíme po jejich hřebenech, propadáme se a skáčeme z jedné na druhou. Hned zpočátku nacházíme na několik delfínů kapverdských. Plavou a skáčou těsně kolem nás. Všude jsou vidět buřňáči šedí, občas se ukáže rybák severní nebo racek středomořský. Na vodě jsme půl druhé hodiny, ale další kytovce už nenalézáme. I tak to bylo super a kluci si to užili.

https://ebird.org/checklist/S130907735

Čeká nás dlouhá cesta zpět. Před La Floridou pozoruji v letu dvojici stepokurů písečných a před Antiguou několik rorýsů šedohnědých a jiřiček.

Po celodenním výletu a po kinedrylu, který jsem si preventivně před plavbou lupl, a který začal působit až cestou zpět autem, jsem docela unavený. Doma stačí pivko a už dřímám. Trvá dlouho, než se zase probouzím k životu, ale to už se stmívá. Ok, čeká mě pár lekcí Duolinga a snad i zápis.

---

15. března 2023

Po ránu se jdu projít na pláž na kraji města. Život v ulicích má ještě půlnoc. Pískem pláže brouzdá jen několik romantiků a sportovců. Na černých vyvřelinách vystupujících z vody hledá potravu pár kamenáčků. Všude se pohybují kulíci píseční. Kousek ode mě bok po boku zkoumají mělkou vodu volavka stříbřitá a koliha malá. Kamenáčci obracejí zobáky i větší kameny, až to cvaká. Vypadá to na další slunečný den.

https://ebird.org/checklist/S130949319

Chvíli trvá, než vyženeme synátory z postelí a pak i z bytu. Jede se opět na pláž pod vysokými útesy, ze kterých dolů sestupují schody. Rodinku tu zanechávám a jedu k blízkému barrancu. Chci si ho projít až k moři.

Údolí se postupně prohlubuje a mění se v soutěsku s vysokými kolmými stěnami. Míjím zřícené stěny obydlí a z kamenů navršené dlouhé zídky. U jednoho rozpadlého domu parkuje VW Transporter. Na židličkách sedí dvojice, kolem povlává sušící se prádlo. Líbí se mi, že se na ostrově dá kempovat téměř všude. Žádné zákazy. Naprostá svoboda. Chce-li člověk pár týdnů nebo i měsíců trávit o samotě, zde má možnost. Stačí si jen najít dostatečně odlehlé místo.

Pochod krajem soutěsky v pustině mě vrací na poušť. Jen ticho, samota a drnčení modrých křídel přeletujících sarančí. Ptáci tu nejsou skoro žádní. Jen krkavci, lindušky a nějaký ten skřivánek. V hloubi pode mnou, na dně soutěsky, stojí louže vody. Na horním kraji té hluboké průrvy, na pobřežních skalách, parkují dodávky surfařů. Dá se tu sejít až k vodě. Židlička u auta, hrnek s kafem v ruce a pohled upřený do dáli. Pěkné.

https://ebird.org/checklist/S130962432

Vracím se za rodinkou. Vlny jsou dnes menší a kluky to moc nebaví. Jen Josef ještě neztrácí nadšení. Pozoruji dvojici chlapců, kteří právě přicházejí. Jeden toporně našlapuje, aby si mu písek nedostal do tenisek a hraje si s digitálem. Druhý nese všechno vybavení, židličku, slunečník a karimatku. Židličku složí, kluk s teniskami se na ni posadí a dál si hraje s foťákem. Druhý mu k židličce zapíchne slunečních, rozhodí si karimatku a opaluje se. O půlhodiny později zase vše složí, vezme do nárůče a jeho partner beze slova jen vstane, znovu toporně našlapuje na povrch písku a s pohledem upřeným na foťák odchází. Za celou dobu nepadlo ani slůvko. Jejich role jsou, zdá se, přesně rozdělené.

Vracíme se domů a na internetu hledáme reference na restaurace v El Cotillo. Velice doporučovaná je La Vaca Azul, Modrá kráva. Odpoledne si tam jdeme objednat stůl a v podvečer se do postupně se plnící restaurace přesouváme. Cpeme se pak mořskými plody až do stavu, kdy se jen stěží dokážeme zvednout a odvrávorat domů.

---

16. března 2023

Něco před sedmou sedám do auta mokrého od rosy a rozjíždím se k Tindayi. Na křižovatce polních cest v pláních stojí jediné auto. U něho postávají u stativáku dvě postavy, malá a vysoká. Už tuším, o koho jde, protože jsem si předchozí den na FB přečetl post jedné z nich o tom, že právě přijeli na Fuerteventuru z jednoho z vedlejších ostrovů. Je legrační, když se takhle kdesi na konci světa náhodou sejdou známí, navíc při pozorování ptáků, a ještě navíc ze stejného Klubu 300. Těma dvěma jsou totiž Peťa Suvorov a Vladan Fajkus. Zdravíme se. Kluci už mají stativák namířený na dropa tokajícího v dáli. Dáváme řeč a od severu se blíží další auto. Usmívám se. Přijíždí Peťa Podzemný, další klubák na misi za ptáky. Krásně jsme se sešli. 😊

Sdělujeme si tipy na pozorování a čerpáme z pečlivě připravené, snad stostránkové, publikace, kterou si na cesty sestavil Petr Suvorov. Po nějaké čtvrthodině se každé auto rozjíždí na jinou stranu. Jedu k severu k včerejšímu údolí, ale tentokrát si chci projít jeho horní část. Cestou v těsné blízkosti nacházím běhulíky a stepokury. Daří se i několik dokumentačních fotek.

Vegetace v údolí a několik louží na cestě sem přitáhlo pár druhů, které jsem prozatím na ostrově nepotkal. Prvním je ťuhýk rudohlavý, následuje budníček větší a pěnice brýlatá. Procházím cestu kolem blízké farmy a postupně pozoruji drozda zpěvného, rehka zahradního, na políčku na mě čeká skupinka hýlů trubačů, a nakonec se ve svahu nad cestou objevuje rodinka orebic berberských. Paráda. Oproti včerejší jalové pouti podél spodní části údolí to tu kypí životem.

https://ebird.org/checklist/S131018068

Podél moře se cestou natřásačkou vracím domů, abych rodinku vyhnal na výlet. Peťa mi doporučil sopečný kráter Calderón Hondo trčící do výšky 273 m n. m. kousek od Lajares. Trochu si zašplháme, ale výhled je odsud úžasný. Několikrát se v okolí ozývají hýli trubači a nahoře vybíhají z kráteru veverky a žebroní po turistech.

Banda si musí odpočinout. Vezu je domů a vyrážím ještě do terénu. Miřím k jihu do Betancurii. Cestou musím překonat asi 600 m vysoké sedlo. Doporučovaná nádrž je vyschlá, ale spousta zeleně je kolem centra městečka. Dědinka je to malebná a plná turistů. Kromě desítek hrdliček zahradních jsou slyšet a vidět hrdličky chechtavé. Na obloze krouží dva supi mrchožraví, z keřů se nese zpěv našeho černohlávka a u kostelíka přeletují dva stehlíci. Je tu fajn.

https://ebird.org/checklist/S131056460

Pořád je ještě dost času na další návštěvu Tindayi. Cesta pláněmi, která míří k pobřeží má mít na konci překvapení – dvojici faetonů. Přijíždím až téměř nad skalní útesy. Je zamračeno, hluboko dole burácí moře a do mě se opírá prudký vítr. Jeden z dvojice opuštěných domků obývá nějaký poustevník se psy. Je lehké si tu najít svůj odlehlý ostrov k meditaci a zůstat libovolně dlouho. Nad hranou útesu letí sokol, ale faetony vidět není. Nelíbí se mi tu, okolí má podivnou, ponurou atmosféru. Raději hopsám domů.

Jožka s Pepem jsou na procházce. Domlouvám se s nimi, že je vyzvednu a uděláme si romantiku na pobřeží. Doma se stavuju pro víno a skleničky, oba nabírám a jede se kousek pod městečko k moři. Romantický západ slunce se bohužel kvůli oblačnosti nekoná, ale v autě je fajn, víno je dobré a Josef se ještě koupe. Domů se vracíme za tmy. Pocucávám ještě vínko, doku mě nedostihne únava.

---

17. března 2023

Jsem skřivan, večer odpadám se slepicemi, ale ráno ožívám dost brzy. Tentokrát je ale ráno za oknem kryté tmavými dešťovými mraky. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Rozjíždím se k severu ostrova, k dědince Majanicho. Prudce fouká a začíná drobně pršet. Z jednoho karavanu na břehu moře vybíhá malý klouček s umělohmotným vandlíkem a mezi skalami v loužích zbylých po odlivu cosi loví. Vůbec mu déšť nevadí. Běhá v pyžamu a bosý po ostrých šutrech. Šťastné to dítko.

https://ebird.org/checklist/S131089795

Mně přibývají bahňáci – jespáci píseční a obecní, kulík mořský a bledý, vodouš šedý. Na chvíli vyběhnu z auta mezi přeháňkami a pak se jdu zase skrýt. Nedá mi to a jedu se podívat ještě k Tindayi. Cesty tam křižuje auto Petra a Vladana a za kopcem popojíždí Petr. Jsme tu všichni. Dvakrát se dostávám dost blízko dropovi. Jednou díky Petrovi, pak díky vlastnímu štěstí. Drop se ale vždy přikrčí a rychle pochoduje do bezpečné vzdálenosti. Zblízka tak mohou vzniknout leda studie jeho zadku. Přidávám se k Petrovi, kterého doprovází malá Áďa a jedeme se mrknout k útesům, jestli se neukážou faetoni. Máme štěstí jen na tereje, sokola a buřňáky šedé putující nad hladinou.

https://ebird.org/checklist/S131089845

Vracím se domů. Snídáme a jedeme ke Corraleju na pouštní duny u pobřeží. Pro kluky je to exotika. Koupou se pak ve vlnách a my s Pepem sedíme v písku a kocháme se okolím. Zábava synátorů se neobejde bez křiku, honiček, házení písku, a nakonec i bez nějaké té odřeniny a ukoplého palce na ostrých kamenech. Ne, nenudíme se.

Snažím se dívat po rorýsech, ale ty potkáváme až cestou zpět na kraji Corraleja. Zastavuji, abych si je mohl prohlédnout. No, stojím na kruháči, ale čo už? Připadají mi jako rorýsi jednobarví, tenká křídla, delší úzké ocasy s hlubším vykrojením, bez teple hnědavého zbarvení rorýsů šedohnědých. Vzhledem k jejich počtu si je zatím netroufám jednoznačně určit jako rorýsy jednobarvé. Většinou jsou pozorovaní jen jednotlivě nebo ve dvojicích a tady přede mnou létá minimálně dvanáct jedinců.

https://ebird.org/checklist/S131161618

Rodinku odkládám doma a vyjíždím ještě k severnímu pobřeží ostrova. Objíždím ho po nezpevněné cestě a končím opět v Corraleju. Procházím se po promenádě a pak po přístavu a hlídám oblohu. Ve městě se objevuje jediný rorýs. Později nacházím další čtyři, ale tohle jsou typičtí palliďáci. Ještě chvíli stojím na kraji města s dalekohledem v ruce, než to vzdávám. Teď už jsem přesvědčen, že první dnešní pozorování patřilo pro mě novému druhu.

https://ebird.org/checklist/S131178023

Slunce klesá k obzoru. Musíme zlikvidovat zásoby vína, piva a přebytečného jídla. Čeká nás poslední večer na ostrově, zítra v poledne odjíždíme.

---

18. března 2023

I kdybych chtěl, nejde to. Nemůžu jen tak zbytečně mrhat časem v místech, kam se třeba už nikdy nepodívám. Chápu to u kluků, kteří hodiny a hodiny leží s mobily v postelích. Mají před sebou celý život, čas je netlačí. Mrzí mě to, ale chápu je. Samotnému by mi to ale bylo líto. Proto i dnes ještě na chvíli ráno vyjíždím do terénu. Cílem je blízká La Oliva a oblast keřů a políček jihozápadně od vesnice, která je označovaná jako Embalse de la Oliva.

Je chladno a zatím zamračeno. Velká plocha keřů je zaplocena. Ozývá se z ní jen občasný hlas ťuhýka šedého a pěnice brýlaté. Po okolí poletují dvojice a skupinky bečících husic rezavých. Překvapí mě hlas vodouše kropenatého, mezi slepicemi za plotem sedící sup mrchožravý a rodinka orebic berberských. Pak už jen běžné druhy.

https://ebird.org/checklist/S131161711

Miluju to, když je člověk delší dobu na jednom místě a může srovnávat. Vracím se k prvnímu dni a prvnímu terénu u Tindayi. Zcela nové prostředí a očekávání, co terén přinese, jaké hlasy budou slyšet, jaké druhy zahlédnu. Teď, vlastně jen po týdnu, už je to jiné, mnohem známější. Klidně bych tu ale vydržel, klidně i pár týdnů.

Vracím se za rodinkou, uklízíme, balíme. V poledne vyjíždíme na nákup, pak v Olivě bereme benzín a jede se na letiště. Vše běží jako na drátku. Klíče jsme nechali u dveří ve schránce s číselným kódem. Vše je automatizováno, majitele nemovitosti jsme vůbec nepotkali. Za necelou hodinku bez problémů parkujeme na letišti. Auto je sice zaprášené a na tachometru má asi o tisícovku kilometrů víc, ale poškozené není. Vracím klíče, hlásím stav nádrže a číslo parkovacího místa. Pak už procházíme bezpečnostní kontrolou a čekáme u brány na letadlo.

Z prosklené haly je vidět na velkou část oblohy a v průběhu čekání pozoruji nejen rorýsa šedohnědého, ale znovu i rorýsy jednobarvé. Tentokrát je to bez zpoždění. I to výhružné hlášení letušek z amplionu po nalodění není tak příkré jako při první cestě.

https://ebird.org/checklist/S131176808

Sledujeme pod sebou krajinu. Až po Gibraltar letíme nad mořem. Následuje španělská Sierra Nevada, Pyreneje, kousek Francie, severní itálie, přelétáme Graz a za pět hodin přistáváme do rozsvícené noční Vídně. Panda nás bere na parkoviště, kde startujeme starého unaveného Molendu. Po tom novém Seatu mi přijde, že naše vozítko skoro nebrzdí. Po půlnoci jsme doma.

Dvě hodiny autem a pět letadlem a člověk se ocitne v jiném světě, jen nějakých 14 stupňů nad rovníkem. A jakkoli je to cestování zdlouhavé a únavné, přesto je ten dnešní svět maličký a snadno dosažitelný. Je třeba občas vyrazit a trochu si ho prohlédnout.