Maroko 2016 – 1. část

8.IV. – 18.IV.2016

Po devíti letech zase v Africe.

Naše okružní jízda Marokem zahrnovala jak hory se sněhovými čepičkami, tak písečnou poušť.

Africký kontinent jsem navštívil zatím jen jednou a to v Maroku před devíti lety. Tehdy to pro mě byla neuvěřitelná exotika, která mi nabídla nezvyklé biotopy a ještě nezvyklejší ptačí druhy. Kamarádi v Maroku zatím ještě nebyli a tak jsem rád, že jim budu moci dělat po této pro birdwatchera velice atraktivní zemi průvodce. Radost budu mít samozřejmě nejen ze svých nových druhů, ale i z těch, které budou moci poprvé pozorovat oni. Vždyť sdílená radost je přece dvojnásobná.

Členové výpravy:
Robert Doležalwww.birdwatcher.cz
Lubomír Doupal
Josef Chytil
František Kopeckýfrantakope.rajce.idnes.cz
Anna Koukolíková
Petr Podzemnýwww.petrpodzemny.cz


8. dubna 2016

Nadcházející cesta mi zatím jaksi nedochází. Dostavuje se jen slabý náznak neklidu v podobě zbytečně časného procitnutí a kontroly hodinek ráno v den odjezdu. Už dříve jsem si připravil seznam věcí, které si musím vzít, ale nakonec jsem si kufr sbalil intuitivně, bez toho aniž bych do seznamu nahlédl. Ano, není to chyba, poslední cesty skutečně cestuji, stejně jako ostatní z naší party, s kufrem. Je to pohodlnější, přehlednější, a když nás nečeká žádná dlouhá výprava divočinou, ale jízda autem, tak je to i praktičtější. Většinu toho stařičkého kufru mi vyplňuje spacák, stan, karimatka a stativ. Pak pár kousků oblečení, petka s meruňkovicí a víc tam toho už nenacpu. Na záda ještě batoh s birderskou výbavou a ráno můžu vyrazit do práce.

Z Prahy odlétáme až v šest večer. Obloha je zatažená, občas spadne pár kapek deště. Vyřizuji ještě pár pracovních restů, rozesílám několik mailů, kontroluji, jestli mám v mobilu všechny potřebné hlasy ptáků a daleko před dvanáctou už čekám u Grandu na bus do Prahy. Potkáváme se tu s Petrem. Vedle mě si v autobuse sedá slečna s učebnicí bulharštiny a s ní mě zahaluje hustý oblak parfému. Parfému tak intenzivního, že mi za chvíli chybí kyslík a rozbolí mě hlava. Bezradně trčím nos co nejdále do uličky, ale příliš to nepomáhá. Zkouším si procházet jeden loňský trip report z míst, kam máme namířeno, a těším se na Florenc. Následuje hodinové cestování pro Moraváka multikulturní Prahou. V odletové hale terminálu 2 letiště Václava Havla už čeká Luboš, Jožka a Franta. Posledním příchozím z naší šestice je Anička – jsme komplet.

Ve Frankfurtu jsme za chvíli. Máme tři hodiny času do dalšího letu. Čekáme v hale a bavíme se hlášeními zkomolených jmen a jejich neuvěřitelných kombinací s poslední výzvou, aby se dostavily k odletu. Pimpinella je z nich nejhezčí. Popíjíme kafe zdarma od Lufthansy a těšíme se na nové druhy. 🙂

Naše skupinka na pobřeží Atlantiku při ústí Oued Massa.


9. dubna 2016

Noční chlad, v polospánku vnímaná ozvěna arabštiny a občasný křik rorýsů z otvorů ventilace pod stropem příletové haly. Je teprve před pátou ráno. Do Casablanky jsme přiletěli v jednu po půlnoci, čas jsme na hodinkách vrátili o hodinu zpět a teď musíme čekat až do sedmi ráno, kdy otevřou půjčovnu aut. Let byl příjemný, občasné turbulence jen mírné, dobrá večeře i červené víno. Vyplňování dotazníku pro marocké úředníky je vcelku zábavné. Luba si jako zaměstnání píše artist a do kolonky, kde budeme v Maroku bydlet, vepisujeme smyšlený údaj z nějakého trip reportu, který mi utkvěl v hlavě.

Čas se táhne, venku je tma, klimbáme. Hned po příletu jsme si dali prcka na Afriku. Zdá se, že hlasy z ventilace pod stropem patří rorýsům šedohnědým. Už abychom mohli za denního světla mrknout na oblohu dalekohledy.

Budget otevírá skutečně až v sedm a všechna ta byrokracie si vyžádá další půlhodinu. Usoplený úředník nám přiskřípnutým hlasem přeje šťastnou cestu a my přebíráme na parkovišti dvojici aut. Obě měla být stejná – Dacia Dokker, ale musíme se spokojit jen s jedním autem této značky a k němu dostáváme malého Renaulta Clio. No čo už? Je nás šest. Když dáme více zavazadel do Dokkera, vejdeme se.

Po obloze se skutečně honí rorýsi šedohnědí a na drátech zpívají špačci černí. Venku moc teplo není. Nebe je modré, slunce svítí, ale ranní chlad nás do kraťasů a s tričky nepustí. Vyjíždíme na Rabat. Hustota provozu je ucházející. Vpředu jede náš Dokker, za jehož volantem sedím já, za námi Clio řízené Jožkou. Podél cest jsou všude vidět stovky volavek rusohlavých. V centru města provoz houstne, ale nalézám v tom zalíbení. Je v tom kus svobody vzepřít se běžným pravidlům silničního provozu, improvizovat, unikat, být neustále ve střehu. Na každé druhé křižovatce postávají policajti a kontrolují provoz. Přesto nechávají řidičům na nejhustších místech volnou ruku a nezasahují tam, kde se jede namísto dvou pruhů, ve třech až čtyřech. Kousek za centrem Rabatu prohlížíme uměle vysázený blahovičníkový les bez podrostu. Ve větvích poskakují sýkory modrokřídlé a pěnkavy obecné ssp. africana. Z hustších keřů se melodickými hlasy ozývají bulbulové zahradní.

Casablanca – Rabat
pozorované druhy: volavka rusohlavá (100x), pisila čáponohá (2 ex.), ibis hnědý, vlaštovka obecná (10x), rorýs šedohnědý (100x), rorýs obecný (10x), racek středomořský (10 ex.), racek žlutonohý (20 ex.), špaček černý (10x), bulbul zahradní (4 ex.), vrabec domácí (10x), orebice berberská, kavka obecná (10x), poštolka obecná (2 ex.), zvonohlík zahradní (10x), pěnkava obecná (5 ex.), čáp bílý (30 ex.), sýkora modrokřídlá (2 ex.), sýkora koňadra (6 ex.), zvonek zelený (2 ex.), krahujec obecný, pěnice černohlavá, vlha pestrá (6 ex.)

Před Kenitrou sjíždíme k Lac de Sidi Bourhaba. Je to dlouhý úzký rybník jdoucí podél mořského pobřeží, od kterého je oddělen písečným přesypem zarostlým keři. Chlapi si tu připisují několik nových druhů. Na břehu totiž odpočívají mezi zrzohlávkami čírky úzkozobé, na hladině svítí plameňáci, z křoví zpívají cetie a na hřebeni protější písečné duny se procházejí dva dytíci a poskakují tam i dvě timálie akáciové. Termiku točí přeletující hejno čápů bílých a cestou podél západního břehu směrem k severu potkáváme těsně vedle asfaltky orebici berberskou. Další zajímavé ptáky pozorujeme z hráze dělící dlouhý rybník na jihu a malou vysychající mokřinu na severu – jsou tu kachnice bělohlavé, lysky hřebenaté, pěnice bělohrdlé … stále je na co koukat. Nás ale táhne dál něco dalšího, výjimečného – kalous africký na Merja Zerga. Po necelých dvou hodinách tedy rybník opouštíme a pokračujeme dále k severu.

Lac de Sidi Bourhaba
GPS: 34°14’34.72″N 6°40’21.80″W
11:00 – 12:45
pozorované druhy: cetie jižní (3 ex.), cistovník rákosníkový (4 ex.), pisila čáponohá (30 ex.), plameňák růžový (70 ex.), čírka úzkozobá (20 ex.), zrzohlávka rudozobá (40 ex.), moták pochop (4 ex.), luňák hnědý (6 ex.), vodouš tmavý, pisík obecný (2 ex.), jespák křivozobý, vodouš rudonohý (2 ex.), kachna divoká (10 ex.), polák velký (3 ex.), dytík úhorní (2 ex.), timálie akáciová (2 ex.), kopřivka obecná (pár), straka obecná ssp. mauritanica (2 ex.), pěnice bělohrdlá (5 ex.), kulík říční (2 ex.), polák malý (8 ex.), potápka malá (10 ex.), potápka roháč (10 ex.), kachnice bělohlavá (15 ex.), lyska hřebenatá (5 ex.), volavka stříbřitá, kos černý (2 ex.), kolpík bílý (2 ex.), slavík obecný (zpěv), břehule říční (4 ex.), volavka popelavá, čáp bílý (30 ex.)

Lyska hřebenatá (Fulica cristata) byla na jezeře Lac de Sidi Bourhaba pro většinu výpravy novým druhem.

Proplétáme se hustým provozem v Kenitře. Na kraji města jsou vpravo od silnice rozsáhlé rákosiny severního okraje nějakého jezera. Loví tu desítky kolpíků, v rákosí sedí skupina nesnášenlivých slípek modrých, objevuje se několik kvakošů a stále ještě probíhá tah čápů bílých. Volavek rusohlavých je všude nepočítaně. Kousek dál za městem potkáváme prvního luňce šedého.

Kenitra
GPS: 34°16’32.15″N 6°33’12.30″W
pozorované druhy: kvakoš noční (2 ex.), kolpík bílý (80 ex.), čáp bílý (40 ex.), slípka modrá (20 ex.), racek chechtavý, slípka zelenonohá, luňec šedý

Uháníme po dálnici směrem na Tanger. Počasí je stále slunečné a teplé. Už jsme všichni jen v sandálech a tričkách. Po probdělé noci na letišti na mě přichází za volantem krize. Mám co dělat, abych neusnul. Vzdálenost se naštěstí krátí a Petr mě občas upozorní, že spím. Sjíždíme na Moullay Bousselham. Návrat po devíti letech. Parkujeme na konci města nedaleko moře. Desítky korzujících turistů, které se snaží majitelé restaurací nahnat právě ke svým stolům. Na vodě sedí několik racků Audouinových. Naše výprava by dala teplé jídlo. Jelikož nás celou dobu pronásledují nadháněči dvou restaurací, rozdělujeme se zhruba na dvě poloviny a usedáme na dvě sousedící zahrádky. Objednáváme hovězí tajine, žaludky se plní a oči zavírají.

Poté obhlížíme místo v blahovičníkovém lese, kde asi budeme spát (stejně jako kdysi s Tómou) a rozbitou, místa právě opravovanou silnicí a přes zaneřáděnou vesnici se vydáváme hledat místo pozorování kalouse afrického, které bylo uvedeno v jednom trip reportu z loňského roku. Merja Zerga, rozlehlé jezero s mokřady, které teď z východu objíždíme, je jedinou lokalitou výskytu této sovy v západním Palearktu. Zároveň jde o poslední místo doloženého pozorování kolihy tenkozobé.

Mám sebou vytisknuté letecké snímky s bodem na hraně mezi sítinami břehu jezera a políčky zemědělců. Tam bychom měli kalouse hledat. Na místě jsme dost brzy – ještě není ani pět odpoledne a slunce je dost vysoko. Přijeli jsme hrbatou polní cestou podél fóliovníků s jahodami. Políčka kolem žijí konipasy lučními a hejny zvonohlíků. Brzy nás obtěžuje místní omladina pracující na polích – kluk v traktoru a dvě dívky v červených kloboucích s třásněmi tvaru jahod. Traktorista dostává na svůj stroj klubovou nálepku a holky se přetahují o dalekohled, který jim půjčil Franta. Pak si ho chtějí nechat. Odhání je jejich asi starší brácha, kterému se nelíbí, že tu v blízkosti jeho úrody setrváváme. Ani se mu nedivím, když sleduji pomlaskávajícího Luboše. Před sedmou hodinou se starší brácha vydává do sítiny s tím, že nám kalouse zvedne. Asi už od nás chce mít pokoj. Po deseti minutách opravdu jeden pták z vysoké vegetace vyletuje a sedá na dřevěný kůl od plotu. Paráda! Tohle je první lajfík této cesty, kterého si můžu připsat. Všichni jsme nadšeni. S tímto druhem chlapi vůbec nepočítali. S Petrem ještě chvíli postáváme nedaleko kůlu, ze kterého mezitím kalous zase zapadl do vegetace. Je krásné světlo. Petr zkouší drnčivý hlas, kterým se před tím pták ozval. Reakce žádná. Nevadí. Balíme to a ke spokojenosti místního velitele odjíždíme do šera. Kdo ví, jak dlouho tu kalousi ještě budou přežívat. Sítiny totiž prolézali lovci a ti si jistě rádi střeli po kdejakém větším opeřenci. Však těch ran během večera několik padlo. Dříve byl často kalous africký pozorovaný i u Lac de Sidi Bourhaba, ale odtud už zmizel.

Merja Zerga (Gnafda)
GPS: 34°49’2.57″N 6°15’54.08″W
16:40 – 19:45
pozorované druhy: konipas luční (10x), moták lužní (pár), rybák černozobý (10 ex.), čejka chocholatá (4 ex.), strnad luční (2 ex.), zvonohlík zahradní (10x), ibis hnědý (30 ex.), volavka rusohlavá (30 ex.), moták pochop (4 ex.), křepelka polní (hlas), ostříž lesní, volavka vlasatá, tenkozobec opačný (100 ex.), kulík písečný (3 ex.), linduška luční (2 ex.), kalous africký (19:00), chřástal vodní (hlas), sýček obecný (2 ex.)

Chládnoucím šerem se vracíme do eukalyptového lesa bez podrostu. Každý si hledáme místo k prvnímu noclehu v Maroku a stavíme stany. Hned při prvním pokusu lámu nosnou hliníkovou tyčku svého pidistanu. Naštěstí se mi ji daří provizorně opravit. Snad to pár noclehů přečká. Rychle se stmívá. Postáváme u kufru Clia s čelovkami na hlavách a na plastovém Jožkově kufru jsou znát vlhká kolečka v pravidelných rozestupech, kam pokládáme prázdné kalíšky od slivovice. Je čas jít spát.


10. dubna 2016

Nad ránem houká puštík. Rozednívá se něco po sedmé. Les je plný igelitů a dalších odpadků, ale vybrali jsme si relativně čisté místo. Se sluncem nízko nad obzorem se jdeme podívat na břeh mokřadu. Spali jsme jen několik desítek metrů od pobřežních sítin. Ve slanorožcích se pohybují stovky jespáků křivozobých a desítky kulíků písečných. Nad námi poletují v menších skupinkách rybáci černozobí lovící poté hmyz nad zoranými políčky. V broďácích a se sítěmi by si tu specialista na bahňáky přišel na své. Jsme v místech, kde byly dříve pozorovány kolihy tenkozobé. Namísto nich teď připisujeme kameňáčka, břehouše černoocasé a kulíky bledé. I kdyby se tu nějaká koliha zdržovala, najít ji ve zdejších nekonečných prostorách by bylo o neuvěřitelném štěstí a náhodě. Kolem nás pokřikují cistovnící a z lesa zpívají pěnkavy. Slunce stoupá vzhůru a vzduch se začíná tetelit.

Merja Zerga
GPS: 35°52’27.1″N 6°15’24.1″W
7:45 – 9:00
pozorované druhy: břehouš černoocasý (2 ex.), kulík bledý (2 ex.), vodouš šedý (10 ex.), vodouš kropenatý, kamenáček pestrý, jespák křivozobý (200 ex.), kulík písečný (100 ex.), vodouš rudonohý (30 ex.), volavka stříbřitá (20 ex.), cistovník rákosníkový (6 ex.), plameňák růžový (40 ex.), rybák černozobý (50 ex.), konipas luční (20 ex.), racek žlutonohý (4 ex.), čejka chocholatá (6 ex.), sýček obecný (2 ex.), puštík obecný (hlas), sedmihlásek šedý

Zemědělskou krajinou frčíme na Souk el Arba du Rharb. Úrodná zvlněná pole. No, popravdě dělám tento zápis až za tmy ve stanu, kde se nedá ani posadit. Svítím si čelovkou a tak trochu si nemůžu vzpomenout na všechno, co se od toho ranního tetelení vzduchu událo. Pololežím v jednomužném stanečku, hřeje mě několik panáků, kterými jsme zapili nové druhy, a lámu si hlavu událostmi uplynulých hodin. Jak člověk vybočí ze stereotypu všedních dní, zjistí, že dny jsou náhle mnohem delší a bohatší na zážitky. Zvláště na cestách to platí beze zbytku. Dobře, znovu tedy, jeli jsme zvlněnou krajinou a asi třikrát jsme potkali luňce šedé.

Souk el Arba du Rhar
GPS: 34°37’30.6″N 5°58’36.5″W
nové nebo zajímavé druhy: poštolka jižní, ouhorlík stepní, holub hřivnáč, ťuhýk šedý, bramborníček černohlavý, rehek domácí

Vlastně se nic podstatného dlouho nedělo. Jedno čerpání benzínu, jedno malé kafe k tomu, zastávka pro placky a pak si vzpomínám na skalní stěnu vpravo od silnice před El Hajeb. Peťa si všimnul letícího sokola. Stavíme auta, stavíme stativáky, stavíme sebe do pozoru. Důvodem je pár sokolovitých ptáků poletujících kolem skalní stěny. Oba se střídají u dutiny. Zajímavé je na nich ale to, že ten větší je podle znaků typickým sokolem stěhovavým, zatímco menší jedinec, jak si můžeme ověřit v našich stativácích a srovnat se Svenssonem, nese přesně znaky šahina. Vypadá to na smíšený hnízdící pár. Do stěny koukáme dobře půl hodiny. Pro chlapy je šahin novým druhem Slunce svítí, ale fouká studený vítr.

El Hajeb (GPS: 34°37’30.6″N 5°58’36.5″W) – sokol stěhovavý, sokol šahin

Děti jezdí do škol na oslících, oslíky nebo koníky jsou taženy nejrůznější povozy a dvoukoláky – snad i proto je všude velice početný chocholouš.

Pak jedeme vedlejší cestou R707 na Ifrane. Stoupáme vzhůru a projíždíme dubovými lesy. Těsně před Ifrane sjíždíme do lesa. Nejběžnějším druhem je tu šoupálek krátkoprstý. Ozývá se z každého druhého stromu. Tady by se na tomto druhu RASovalo. Následují modřinky, tedy sýkory modrokřídlé a pěnkavy. Přibývají i běžnější králičci ohniví, brhlíci, brávníci a koňadry. Ozývá se křik strakapouda velkého a chlapi potkávají pár žlun afrických. Nad lesem co chvíli krouží luňák hnědý nebo orel nejmenší. O tři týdny později by se tu dal slyšet zpěv lejska atlaského. Škoda, že jsme tu dříve. Snad někdy příště.

Ifrane – dubový les Z od města
GPS: 33°33’05.5″N 5°10’52.9″W
12:55 – 14:10
pozorované druhy: králíček ohnivý (3 ex.), šoupálek krátkoprstý (15 ex.), brhlík lesní (5 ex.), sýkora modrokřídlá (8 ex.), pěnkava obecná (12 ex.), luňák hnědý (4 ex.), drozd brávník (2 ex.), žluna africká (pár), strakapoud velký, káně bělochvostá, orel nejmenší

Ifrane je turistickým střediskem naditým teď v neděli davy lidí. Projíždíme jím, abychom hned za městem odbočili vlevo do kamenitých svahů. Vypadá to tu zprvu bez života, ale postupně začínají přibývat další a další ptáci. Mezi skalkami poletují desítky pěnkav. Na kamenné zídce kolem drobného sadu zpívá rehek severoafrický, přilétá bělořit okrový, kolem prolétne lovící ostříž a z kopce od lesa přináší vítr zpěv skřivanů lesních. Chocholouši kolem se tváří jako vavřínoví a po dvou hodinách v terénu potkáváme i místního bělořita černohrdlého. Jsme v nadmořské výšce kolem 1500 m a je to znát. Vítr je studený a každý se s chutí jdeme zahřát do auta. Holt Afrika.

Ifrane – kamenné svahy S od města
GPS: 33°34’39.4″N 5°06’26.1″W
14:45 – 16:45
pozorované druhy: rehek severoafrický (pár), ostříž lesní, stehlík obecný, pěnkava obecná (30 ex.), dudek chocholatý, skřivan lesní (2 ex.), konopka obecná (10 ex.), chocholouš vavřínový (2 ex.), bělořit okrový (pár), sýkora modrokřídlá (3 ex.), drozd brávník (2 ex.), bělořit černohrdlý, krkavec velký (2 ex.)

Asi 20 km nad Ifrane se dá sjet k jezeru Dayet Aoua. Výletníků je zde nepočítaně, ale zastavit zde stálo za to – hladina jezera je plná lysek hřebenatých a potápek černokrkých. Jsou to stovky ptáků a shodujeme se na tom, že tolik černokrček pohromadě nikdo z nás ještě neviděl. Ze svahu nad jižním břehem jezera pokřikuje žluna africká, ozývají se křivky a hřivnáč. Znovu si musíme povzdechnout nad tím lejskem atlaským, který se obvykle od začátku května vyskytuje i zde. Objíždíme jezero. Na mělčinách poletují pisily, tokají kulíci říční a potravu hledají husice rezavé. Z kachen přibývají lžičáci, poláci velcí a vidět jsou i kopřivky.

Záhadou je nám marocký čas. Včera bylo o hodinu víc, dnes zase o hodinu méně. Při příletu jsme si posouvali hodinky na místní čas, další den jsme si všimnuli, že ubyla další hodina. Přitom radiovými vlnami řízené Frantovy hodiny ukazují zase jinak, než automaticky upravovaný čas na elektronických zařízeních. Naše časové ukazatele se rozcházejí až o dvě hodiny a tato časová zmatenost nás bude doprovázet až do konce pobytu. Raději tedy jedeme hledat místo na nocleh, než abychom někde zatměli.

Dayet Aoua
GPS: 33°39’16.4″N 5°02’30.3″W
17:00 – 18:00
pozorované druhy: potápka černokrká (100x), potápka malá (10x), lyska hřebenatá (100x), konipas horský, lyska černá (10x), sojka obecná, žluna africká (hlas), strakapoud velký, červenka obecná, králíček ohnivý, dlask tlustozobý, husice rezavá (10x), holub hřivnáč (2 ex.), křivka obecná (hlas), šoupálek krátkoprstý, káně bělochvostá, lžičák pestrý (100 ex.), kopřivka obecná (2 páry), kulík říční (2 ex.), pisila čáponohá (20 ex.), polák velký (10 ex.), volavka bílá (3 ex.), střízlík obecný, orel nejmenší (2 ex., tok), rorýs velký (200 ex.), drozd brávník

Od jezera odjíždíme ve chvíli, kdy nad ně přilétají desítky rorýsů velkých a kdy nad námi hlasitě toká pár orlů nejmenších. Chvíli projíždíme vesnicemi, než nacházíme další jezero (Lac Hachlaf – GPS: 33°32’46.8″N 5°00’10.0″W) přecpané ptáky. Topoly na břehu a nízký pažit pod nimi. V těsné blízkosti kluci čutající merunou. Idylu narušuje jen prudký ledový vítr. Jede se dál opět směrem na Ifrane, ke kterému se vracíme velkým obloukem. V jednom sedle nacházíme cestu do lesa. Po půl kilometru jsme na pěkném místě pod cedry (GPS: 33°31’05.4″N 5°00’29.8″W). Stavíme stany, rozléváme na nové druhy a padá tma. Hvězdy svítí ostře a jasně. Posledním ptačím hlasem je červenka a z dálky puštík.

Symbolem birdingu v Maroku bývá rehek severoafrický (Phoenicurus moussieri).


11. dubna 2016

Noc byla vpravdě africká – kosa jak z nosa. Blahořečím nápadu vzít si teplé spodky. I tak jsem nad ránem přes spacák musel přehodit bundu. Nečekané uplatnění nachází Anička pro svůj opalovací krém. Ostrou hranou jeho umělohmotné tuby seškrabuje tlustou vrstvu námrazy z předního skla jejich auta. Obloha je šmolkově modrá, panuje nádherné světlo a my frčíme se zapnutým topením holými kopečky vrcholových partií Středního Atlasu. V jednom sedle potkáváme vrabce skalní a káni bělochvostou. Často se kolem ukazují krkavci. Opouštíme nadmořskou výšku kolem 2000 m a klesáme do prvního města v předhůří, do Timahdite. Zdá se, že se teprve probouzí do nového dne. Vlastně se není co divit, protože nás chlad vyhnal z nocležiště dost brzy. Krámky se otevírají a my sedáme do jednoho z nich na snídani, placku a mátový čaj. Konečně se prohříváme i vnitřně.

Za Timahdite odbočujeme na prašnou cestu a po ní poskakujeme asi 4 km mělkým údolím kamsi do neznáma. Na protějším svahu vystupuje skalní stěna. Rozbíháme se po okolí. V blízkosti stěny zpívají bělořiti okroví a černohrdlí, poletuje tu párek rehků severoafrických, pozorujeme skalníka modrého, pár skřivanů ouškatých a nově i bělořita pouštního. Začíná být horko. Přesto při patě skalní stěny stále svítí do krajiny zbytek sněhové závěje.

Timahdite – skalnaté svahy
GPS: 33°08’13.5″N 5°00’25.9″W
9:00 – 10:10
pozorované druhy: skřivan polní (2 ex.), bělořit okrový (2 ex.), bělořit černohrdlý (2 páry), vrabec skalní (10 ex.), budníček menší, poštolka obecná, skalník modrý, rehek severoafrický (pár), skřivan ouškatý (pár), bělořit pouštní

Klesáme ještě níže, opět míjíme porosty cedrů a před námi se objevuje zasněžené panorama hor Vysokého Atlasu. V jednom plochém zeleném údolí plném pasoucích se ovcí odpočívá neuvěřitelných 270 husic rezavých (GPS: 32°59’25.2″N 5°04’11.2″W). Před námi se teď rozprostírá náhorní plošina pod Zeidou, kde se zastavujeme na oběd – tajine a brochette. K obědu se váže jedna vtipná příhoda. Když dojídáme, ptá se nás vedoucí do you like desert? No proč ne?, odpovídáme. Lubo, dáš si taky? Ale jo, odpovídá. Určitě to ale bude hodně sladký, upozorňuje Anička. Tak čtyřikrát ten dezert, upřesňujeme vedoucímu. Saharan desert, přitaká on, obrací se a jen tak hledí do ulice. Proč se nás tedy ptal, když nikam nejde a nikoho pro ty zákusky ani neposílá?, divíme se. Teprve pak Aničce dochází, že se ptal na poušť, nikoli na sladkou tečku k obědu. Ještě dlouho se tomu nedorozumění musíme řehtat.

Do kamenitých plání jižně od Zeidy vyjíždíme i přesto, že je kolem poledního a začíná největší horko. Vzpomínám si na polní cestu, po které jsme projížděli před devíti lety s Tómou. Nacházím ji i její pokračování k zatopenému lomu, na jehož hladině plavou lysky hřebenaté, potápky malé a poláci velcí. Tehdy jsme tu spali a celí zmrzlí se ráno ohřívali kolem skomírajícího ohýnku.

Zeida – lom a okolí
GPS: 32°48’12.9″N 4°58’36.1″W
12:00 – 13:20
pozorované druhy: bělořit černý (3 ex.), bělořit šedý, lyska hřebenatá (30 ex.), potápka malá (6 ex.), pisík obecný (2 ex.), chocholouš obecný, polák velký (10 ex.), konipas luční

Pozorování skřivana Dupontova (Chersophilus duponti) kolem poledne nás velice příjemně naladilo.

Jedeme pod Zeidu, kde hlavní silnici protíná kamenitá polňačka. Odbočujeme vlevo a pokračujeme po ní asi 400 m. Jsme v místech, odkud bývá nejčastěji uváděn skřivan Dupontův. Ideální je ale ráno nebo večer, kdy skřivan zpívá, nikoli nejparnější část dne. Za pokus to ale stojí. Rozestupujeme se do rojnice a postupujeme pomalu vyschlou polopouští s trsy krátké trávy. Trvá to snad jen deset minut, kdy se ze země před námi začíná ozývat zvláštní suchý trylek. Neuvěřitelné, asi 8 m před námi pobíhá skřivan Dupontův. Přebíhá od jednoho trsu trávy k druhému, chvíli se pod některým z nich skrývá a pokračuje dál. Máme ho. Skřivan odlétá o 40 m dále, ale už ho nepronásledujeme. Tohle byla zasloužená klika.

Zeida (GPS: 32°47’40.0″N 4°55’37.7″W) – skřivan Dupontův

Můžeme pokračovat směrem do pouště. Následuje Midelt a poté nám krajina nabízí scenérie, které se hned tak nevidí. Klesáme a hned v serpentinách nabíráme výšku až do 2000 m n. m. Pak frčíme podél řeky Ziz. V jednom krásném místě (GPS: 32°15’39.2″N 4°26’44.3″W) zastavuje a vybíháme za hygienou. Absolutní rozkoš. Kolem létá sokol, od řeky se ozývá konipas bílý a my ze sebe smýváme veškerou nechuť posledních dní, výskáme při tom nadšením a jen co vylézáme z řeky, teplý vítr nás osušuje.

Pak se před námi objevuje tyrkysově modrá hladina nádrže Barrage Hassan Addakhil před Ar Rachidií. Na jedné z prvních hliněných staveb na okraji města tvořeném růžovými krychličkami budov na nás čeká bělořit pustinný. Teď se musíme dostat východně asi 43 km od města směrem na Goulminu, kde se ve vádí přiléhajícímu k silnici mají vyskytovat některé pro nás zajímavé druhy. Ještě před tím ale dávám na kraji města druhý lifer této výpravy – vlhu modrolící. Dva ptáci sedí na drátě spolu s naší vlhou pestrou.

Er Rachidia – bělořit pustinný (GPS: 31°57’59.4″N 4°29’10.9″W), vlha modrolící (2 ex., GPS: 31°54’54.2″N 4°28’09.9″W)

V místech, kde by mělo být ono vádí, nic není. Navíc se nedá ani sjet ze silnice. Ale o další dva kilometry dál přece jen sjíždíme. Je tu dlouhé vádí s křovinami. Než parkujeme, jedeme pustinou dobře dva kilometry. Procházíme pak krátký úsek vádí – objevují se skřivani pouštní a pruhoocasí, poté ťuhýk rudohlavý a šedý. Těsně před západem slunce se všichni scházíme u keře s několika budníčky a sedmihlásky. Naše stíny se dlouží a slunce mizí rychle za obzorem. Nakonec se shodujeme na budníčkovi větším a horském a na sedmihláskovi švitořivém a západním. Šeří se. Utichá i poměrně vlahý vítr a na obloze vystupují hvězdy. Nedokážu do země dostat kolíky od stanu, což je jen dobře. Jasná noc pod širákem má v polopoušti neopakovatelné kouzlo.

Goulmina – vádí na V od města
GPS: 31°45’03.4″N 4°52’17.9″W
17:00 – 18:30
pozorované druhy: ťuhýk rudohlavý, ťuhýk šedý, bělořit pouštní (pár), skřivan pruhoocasý (4 ex.), budníček větší, budníček horský, sedmihlásek švitořivý, sedmihlásek západní, skřivan pouštní, hýl pouštní (3 ex.)

Zábavou dnešního večera je noční objevování živočichů ve světle čelovek – myš tarbík, solifugy, hmyzáci a brouci. A na to hledí plné nebe hvězd a srpek měsíce.

Hýl pouštní (Bucanates githagineus) na sebe většinou upozornil zvláštním trumpetovitým hlasem.


12. dubna 2016

Poté, co jsem včera dodělal zápis, rozjel se snad až moc živý seznamovací večírek. Luba, coby strážce živé vody zalezl brzy do spacáku, zatáhl jeho horní část a otvorem kolem staženého lanka jen občas vykouklo jeho oko nebo se tam objevil chomáč vousů. V podobě sumýše pouštního, jak jsme ho ten večer coby nový druh popsali, zalehl ke kolu jednoho z aut a snažil se spát. Kdyby si vzal do spacáku všechnu živou vodu členů výpravy, snad by ji uhlídal. To se bohužel nestalo.

Ráno mohu jen konstatovat, že mi včerejší seznamovací večírek vůbec nesedl. Zatímco většina osazenstva vyběhla do terénu sbírat nové druhy, já hledám stabilitu pro svůj rozvlněný žaludek. Nakonec se přece jen přemlouvám a nejistým krokem klopýtám podél keři zarostlého vádí kamsi k severu. Slunce začíná pěkně péct. Pozoruji ty stejné ptáky, co včera – skřivany pouštní a pruhoocasé, ťuhýka šedého a rudohlavého, skupinku hýlů pouštních… Několikrát slyším zvláštní hlas, který patří stepokurovi. Později ho podle nahrávky přiřazuji stepokurovi saharskému. Chlapi mají po návratu do tábora pěkné úlovky. Zvláště Frantovi se dařilo a přináší fotky skřivanů tlustozobých a růžkatých. Ostatní pozorovali také pěnici severoafrickou, prinie křovinné a timálie akáciové. V dálce se v tetelícím vzduchu pohybují tmavě hnědí dromedáři, ke kterým se na zpáteční tápavé cestě omylem přibližuji a pak se musím dlouhým obloukem vracet k našemu tábořišti. Je parno, hlavu mám omotanou svetrem proti slunci a ke konci se už jen tak mechanicky šourám dál.

Goulmina – vádí na V od města
GPS: 31°45’03.4″N 4°52’17.9″W
17:00 – 18:30
pozorované druhy: ťuhýk šedý, ťuhýk rudohlavý, hýl pouštní (8 ex.), skřivan pouštní (4 ex.), stepokur saharský (2x hlas), skřivan tlustozobý, skřivan růžkatý (2 ex.), timálie akáciová (2 ex.), prinie křovinná (4 ex.), pěnice severoafrická

Skřivan růžkatý (Eremophila bilopha) je polopouštním příbuzným skřivana ouškatého, který se vyskytuje ve vyšších polohách.

Kolem poledního se vracíme do Er Rachidie a Petr musí těch 40 km řídit. Cestou se ale dávám po menší krizi v ulicích města dohromady a řízení zase přebírám. Vjíždíme do polopouštní krajiny. Jedinou zelení je desítky kilometrů dlouhá oáza du Ziz táhnoucí se podél stejnojmenné řeky. Před Erfoudem zastavujeme na oběd. Dávám výborně kořeněnou cizrnovou polívku a cibulový salát s rajčaty, tzv. moroccan salad. V zeleni přímo proti hospodě zpívá sedmihlásek západní a na markýze nad námi poskakuje a občas se trylkem ozve strnad saharský.

Aoufous (GPS: 31°41’16.1″N 4°10’45.2″W) – strnad saharský, sedmihlásek západní, hrdlička senegalská

V Rissani odbočujeme na Tinegherass. Podle jednoho reportíku by se ve skalní stěně za vesnicí dal vidět výr bledý. Jsme tu daleko po poledni. Slunce pálí a čerstvý vítr zvedá oblaka prachu. Na jedné straně jsou skalní stěny plné puklin a děr, na straně druhé duny, skalnatý hřbítek běžící kamsi do dálky a pruh zeleně podél řeky Rheris. U paty skalní stěny krmí bělořit pustinný vyvedená mláďata a my tu stojíme u stativáků a prohlížíme každou škvíru, ve které by se mohl výr ukázat. Kolem stěny přeletují krkavci hnědokrcí. Projíždějí kolem kluci na kolech, dávají se s námi do řeči a my zjišťujeme, že se tu dá někde nablízku vykoupat. Když jsme selhali s výrem, zkusíme aspoň najít to přírodní koupaliště. Láká nás představa koupele na Sahaře. Projíždíme písečnými místy až k říční vegetaci, ze které zpívá sedmihlásek šedý. Po delším hledání skutečně objevujeme meandr řeky s volnou hladinou, ke které je od břehu přístup. Jen je třeba vyhnout se hlubokému bahnu a ze skalního výchozu sklouznout přímo do hluboké vody. Ta je překvapivě dost chladná a velice slaná. V tom horkém dni si její svěžest dosyta užíváme, pokřikujeme, necháme se nadnášet hustou vodou, šploucháme se a znovu si uvědomujeme, jak absurdní se zdá být představa koupele na poušti. Kolem poletuje dvojice vlh modrolících, nízko nad vegetací proplouvá pochop a Petr hlásí, že se právě koupe s užovkou podplamatou.

Tinegheras
pozorované druhy:
skalní stěna (GPS: 31°12’36.1″N 4°18’54.4″W) – krkavec hnědokrký (2 ex.), bělořit pustinný (4 ex.), bělořit černý
meandr řeky (GPS: 31°12’12.0″N 4°20’33.9″W) – moták pochop, vlha modrolící (2 ex.), sedmihlásek šedý

Cestou od řeky uvízlo Jožkovo auto v hlubokém písku a zavrtalo se až po přední spoiler. Musíme kolem předních kol odhrabat písek, podkládáme je uschlými palmovými listy a z písečného přesypu se daří vycouvat. Oklikou se dostáváme zase na pevnou cestu. Domy městeček jsou hliněné a mají rovnou střechu. Na krajích vesnic jsou palmové porosty a políčka obehnaná hliněnými náspy, aby se dala při dostatku vody zaplavit. Vracíme se do Rissani a projíždíme jím na druhou (východní) stranu k Auberge Tresor. Odtud pak zajíždíme severním směrem do pustiny, kde se mají vyskytovat lelci světlí. Parkujeme nedaleko skalních stěn. Možná by se mohl ozvat i ten náš výr bledý. Podél plochého místa, na kterém stojí auta, jsou hliněné homole vysoké asi 4 m s hlubokou šachtou uprostřed. Z leteckého snímku je vidět, že jsou tu takových těžebních šachet stovky a táhnou se v liniích dlouhých kilometry. Za šera z těch otevřených (jiné mají betonový poklop) vyletují netopýři. Rozdělávám si spaní naproti skalní stěně. Co kdyby. Pofukuje vlahý větřík, budu spát s oblohou plnou hvězd nad hlavou.

Auberge Tresor – poušť na S od ubytovny (GPS: 31°19’10.2″N 4°12’12.4″W) – holub skalní (5 ex.), bělořit pustinný

Bělořit černohrdlý (Oenanthe seebohmi) je většinou brán coby samostatný druh. Některými autory je ale stále uváděn jako poddruh bělořita šedého.

další část