Sobota v půli října. Ranní teploty klesají pod hvězdnou oblohou k nule, ale dny jsou stále slunečné a relativně teplé. Babí léto trvá a bohudík za ně. Po vydatné snídani beru svůj ornitobágl a po dlouhých měsících vyrážím do terénu tak, jako dříve, pěkně natěžko, se stativákem a foťákem, a pěkně k jihu, omrknout lokality, které jsem obvykle navštěvoval mnohem častěji.
Dostat se z Brna je v poslední době stále těžší oříšek, naučené trasy jsou většinou někde uzavřené, a i když najdete volný průjezd, po několika dnech i ten zmizí a celá situace se změní. Je to nikdy nekončící bojovka, únikovka, která vás sice cvičí v pružném uvažování a vyžaduje nápady, která ale požírá zbytečně moc času. Naštěstí vyjíždím z jižního okraje města a těch pár uzavírek překonávám nyní již s rutinou.
Je pěkně, slunce hřeje a pofukuje jen mírný vítr. Vynechávám bližší lokality a zastavuji až u mokřadu nedaleko Rakvic. Na oplocené louce se pase dlouhorohý skot. Připomíná to stepní Hortobágy. Rákosiny jsou vyschlé, ale obloha i keře se ozývají ptačími hlasy. Neustále jsou slyšet přeletující pěnkavy, mezi polem a keři se přesunuje stohlavé hejno konopek, občas zazní měkký trylek skřivana. Kromě strnadů rákosních se na stéblech rákosu ještě pohupuje samec bramborníčka černohlavého.
Chvíli sakruji za svátečním řidičem, který uhání po silnici z Podivína k Lednici šílenou třicítkou, ale brzy parkuji u Staré Dyje a jdu se projít k pozorovatelně u Pastviska. Na louce právě s chutí pozoruje liška několik šedivek. Chvilku mi trvá, než v zaprášeném šuplíku v hlavě najdu hlas šoupálka krátkoprstého, jehož vábení se ozve kousek od pozorovatelny. Není se co divit. Přijde mi, že se tento druh vytrácí a během sezóny ho už téměř nepotkávám. Na několika zbylých loužích mokřadu propichuje bahnité dno třináct bekasin a na obloze se za tu půlhodinku z dravců vystřídá krahujec, luňák červený, orel mořský a káně.
Zato Hlohovecký překypuje životem. Mezi tisícovkou hus velkých rozesetých po hladině rybníka odečítám dva červené límce a zaznamenává sedmičlennou skupinku běločelek. Jejich čas se blíží. Vegetace ostrůvku se ježí těly kormoránů, ve vyšších patrech sedí u svých starých hnízd kormoráni velcí, na převislých větvích nad vodou pak kormoráni malí. Není to zase tak dávno, co jsem vyrazil k Prostřednímu rybníku za raritou v podobě jediného kormorána malého. Teď jsou jich tu desítky. Jsou všude. Minulý týden jsem během krátké procházky podél Dyje u Drnholce napočítal cca 150 ptáků. Ještě zajímavější pohled se ale nabízí z pozorovacího místa nedaleko kostela. Až tolik mě nepřekvapí stovka hvízdáků, ale 45 ostralek už ano. Když si později nechám na eBirdu zobrazit svá pozorování tohoto druhu, tak to dnešní je do počtu rekordní.
Poslední zastávkou je tzv. Valtická zátoka na jihu Nesytu. Jižní cíp rybníka se ale zdá být tichý, na mělčině svítí jen několik volavek bílých, podél břehu ťape jeden vodouš šedý, v dálce se zdržuje hejnko čírek obecných a z keřů se ozývá vábení budníčků menších a kontaktní hlasy mlynaříků. Tři hodiny venku, není to moc, ale stačí mi to. Baterie jsou dobity.
Samec bramborníčka černohlavého (Saxicola rubicola) v babím létě.
Hejna nyní již všudypřítomných kormoránů malých (Microcarbo pygmeus).
