(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Míříme k Orionovu pásu. Venuše se chladně usmívá na levoboku; Býk přihlíží — hloupě či netečně — na pravoboku. Také pozoruji, ze zadní paluby za můstkem, s nohama zarputile zapřenýma proti moři — (pro jistotu ale jednou rukou pevně svírám zábradlí).
Nad hlavou se klene obloha s padajícími hvězdami. Pět za hodinu při severozápadním větru, slušný počet na tak pozdní období roku. Možná jsou znamením dobrého dne na pozorování ptáků, od nějakého vlídného boha. Já jsem ale birder, žádný věštec, a pokud hvězdy předznamenávají budoucnost, neumím ji vykládat. Navíc, informace se dnes jen tak nerozdávají. Jsou to komodity, které se kupují a prodávají.
Celý svět až k nepřerušenému horizontu leží v temnotě. Pevnina je při rychlosti dvanácti uzlů v brázdě Velkého Jima vzdálená hodinu. Po celé délce lodi je rozeseto něco přes osmdesát členů birderské komunity z New Jersey. Někteří spí, někteří to jen předstírají. Někteří se shlukují do těsných skupinek svázaných přátelstvím. A někteří stojí tiše sami a vysílají své myšlenky k věčnosti.
Jen málokdo, komu ještě zbývá špetka příčetnosti, se cítí ve světě ležícím na temné straně úsvitu pohodlně. Staré, důvěrně známé návyky jsou odříznuty od svých kotev, napospas ponechány šedému moři oddělujícímu dvojici světů. Fragmenty dne i noci se mísí bok po boku a zvuky, které vydávají, vytvářejí tu nejrozbitější kakofonii na této straně řádu světa. Zaskřípění při otevírání termosky Stanley je přerušeno cvaknutím zátky plechovky Budweiseru. Tupé chrápání se mísí s ostrým smíchem, splývá s prskáním burgerů a brambor na pánvi, a hukot dieselových motorů vše unáší k nebi.
Šílenství.
Obloha se bezbarvě rozjasňuje a zábradlí na obou stranách lodi se začínají plnit tvary a tvářemi napjatými bdělostí. Někdo u zádi ukazuje do tmy a vykřikne cosi, co roztrhá a rozfouká vítr. Další se přidávají k pokřiku. Dychtivé tváře se natahují vpřed.
Tři štíhlé, temné tvary se vynoří ze spršky vody vrhané přídí. Stíny bez slunce chvíli doprovázejí loď, než zmizí z dohledu.
Řadou pozorovatelů se šíří otázky.
„Co to bylo? Určil to někdo? Co myslíte?“
Vrací se odpověď: „Prý buřňáci temní.“
„Jo? A kdo to řekl? Ve tmě vypadají všichni buřňáci temně.“
Ozve se další výkřik. Tři velcí buřňáci se zvednou z hladiny právě ve chvíli, kdy kapitán Dulinski stáhne motory. Alan Brady ponoří naběračku hluboko do kbelíku, jehož obsah by se dal nejlépe přirovnat k tekuté noční můře — rozemletí sledi v přirozeném nálevu, gastronomická ohavnost. Olejem nasáklá směs se rozlévá do lesklé skvrny, která se s každou vlnou rozšiřuje. Jeden pták se obrátí, aby to prozkoumal, pak další, přilétají tiše jako sovy v padajícím sněhu.
Nováčci v birdingu na hluboké vodě si určují druhy bod po bodu. Poněkud větší buřňák… tmavý hřbet… světlá spodina… tmavý kostřec… nevýrazná páska mezi tváří a čepičkou… málo světla na to, aby bylo vidět barvu zobáku.
Veteráni to zvládají během jediného pohledu, mistři slané vody.
Mohutná hlava, je to buřňák šedý!
Kapitán Dulinski, s očima jako tající ledovec, sleduje vše ze dveří kabiny. Birdeři jsou pro něj nový jev. Čtyřicet let na výletních lodích mu dalo námořnickou prozíravost, jakou byste jen těžko hledali jinde. Zná ryby, zná rybáře a svým rybářským způsobem zná i ptáky. Ví, že kde jsou ryby, tam bývají i ptáci. Ale birdeři jsou novinka a probouzejí jeho zájem, stejně jako kdysi záhady biologie, které ho fascinovaly během studií medicíny. Navzdory nedostatku zkušeností kapitán pozná, kdy jsou zákazníci spokojení — a pokud ho zrak neklame, jeho osmdesát pasažérů je právě teď spokojeno nadmíru.
Další buřňáci jsou spatřeni v brázdě vlečné lodi — mořské fabriky na lov hřebenatek, z nichž se využije jen malá část a velké části lastur končí u racků (nebo na dně). Přes palubu jde další návnada. Hejno opeřených souputníků vlečné lodě reaguje jako děti na příjezd zmrzlinářského vozu.
Na kraji prohlubně mezi vlnami se vynoří buřňák velký, tiše se stočí doleva a jeho křídlo řeže hladké, bezvětrné moře jako nůž — věrný svému anglickému jménu shearwater, tedy ten, co řeže vodu.
Buřňáci šedí a velcí krouží kolem lodi v tichém víru. A pak jsou pryč — jednotlivě i v párech — mizí v úžlabí vln a ranním světle, zanechávajíce po sobě jen zatajený dech a prázdný oceán.
Kapitánovi nic neunikne. Když se hejno přesune a přestane se slétat na návnadu, jede se dál! Dvojice dieselů Velkého Jima znovu zaburácí a loď se nakloní vpřed.
Motory se stáhnou na volnoběh a na nevyřčenou otázku odpoví reproduktor na můstku: „Baltimore Canyon, konečná.“
„Všichni na palubu,“ utrousí někdo — jak se dalo čekat.
Jim se lehce pohupuje na vlnách a v porostech sargasových řas. Osmdesát dalekohledů pročesává tři sta šedesát stupňů oceánu.
Žádní ptáci.
Mastná stopa, která za námi zůstává, je tak široká, až by člověk přísahal, že tu ztroskotala italská sardinková flotila. Ale kromě několika buřníčků žlutonohých a pár lodí lovících mečouny je oceán prázdný.
Na levoboku stojí pětice nadšených, byť poněkud nepozorných pozorovatelů a hledí do prázdna. Pete Bacinski, Frank Frazier, Clay Sutton, Bob Russell — a já. Unavené oči, nedostatek spánku a kolébavé zvuky mateřské náruče moře nás vnesly do stavu, který by v méně odolné skupině připomínal spánek. Drobný (opravdu malý) buřňáček se navzdory naší přetrvávající bdělosti, dokáže přiblížit až překvapivě blízko dříve, než přitáhne alespoň slabou pozornost – pozornost, která skokově narůstá s každým úderem srdce.
Pták je to menší, svrchní stranu těla má celistvě tmavou, čepička je za okem lehce vykrojená (což mu dává náznak licousů). Ocas je poměrně dlouhý a zespodu tmavý; křídla jsou mírně zaoblená a jejich rázy jsou rychlé a pravidelné. A pro pět z pěti je to lifer. Buřňáci Audubonovi nejsou pro birdwatchery z New Jersey běžnou položkou.
Vše se odehraje tak rychle, že je skoro pozdě upozornit zbytek skupiny na rychle mizejícího opeřence — i když se o to snažíme (a oni také). Jen hrstka účastníků ho stihne zahlédnout. Tak to chodí u pelagického birdingu — nebo vlastně u jakéhokoli pozorování ptáků.
Cestou zpět, zvědavý na jeho názor, se přitočím ke kapitánu Dulinskému.
„Kapitáne, pohybuji se mezi birdery tak dlouho, že mi připadají stejně normální jako pracovní doba od devíti do pěti. Teď, když jste je viděl v akci, co si o nich myslíte?“
Kapitán pomalu přejede očima palubu a váží slova.
„Jsou to docela fajn lidi. A vášniví! Nikdy jsem neviděl lidi tak zaujaté tím, co dělají. Vezměte si rybáře. Když se blíží dopoledne a ryby přestanou brát, odloží pruty, sáhnou po pivu a začnou si stěžovat. Podívejte se na tyhle birdwatchery,“ dodá a obdivně zavrtí hlavou. „Nikdy jsem neviděl lidi, které by tolik zajímalo to, co dělají.“
Chce se mi s kapitánem souhlasit — ale nejsem zrovna v pozici, kdy bych byl objektivní.
