Když lezu kolem páté odpoledne z auta zaparkovaného na kraji mokřadu u Blučiny, napadá mě, že jsem tragéd. Od posledního odchytu chřástalů utekly tři týdny, po které jsem se sem nedostal. Buď jsem měl na práci něco jiného, nebo jsem se nechal odradit mrazivými nočními teplotami. No a teď tady stojím v ledovém větru pod zataženou oblohou, lokalita vypadá naprosto opuštěně, jen hromady vybagrované hlíny všude kolem narostly do výše, a navíc mají v noci teploty stejně klesnout k nule. To jsem to zase dopracoval, stejně se nic nechytne a navíc tu v noci zmrznu. No čo už? Jsem tu a vracet se už nebudu. Navlékám gumáky, beru do rukou kotvy, tyče a čtveřici bahňákovek a jdu hledat místo, kde jsem měl nataženo minule. Jediní opeřenci, kteří zdejší vysokou podmáčenou stařinu obývají, a to v nezanedbatelném počtu, jsou bažanti. Kdesi z vyššího porostu se ozývá hlas strnada rákosního, od vesnice je slyšet hrdlička a nízko na loužemi na louce občas zakrouží kachny.
Vody od minule ubylo, již jen na několika místech brodím bahnitou břečkou nad kotníky. Ozve se konipas luční a při brouzdání postupně zvedám pět bekasin. Sítě jsou během půl hodinky nachystány k pozdějšímu roztažení. Je nepříjemná zima, ani obvyklí pejskaři tu nejsou, jen bezútěšná jalová plocha pod stejně bezútěšnou šedivou oblohou. Pochybuju, že něco potáhne. Lezu do auta. S posunem času na letní je i odpoledne mnohem delší. Teprve kolem půl osmé večer se začíná světlo poznenáhlu vytrácet. K opuštění auta mě nutí pochopi, kteří se s houstnoucím šerem objevují nad loukou – čtyři, pět ptáků… další dva – nakonec poletuje nízko nad zemí osm pochopů, pět samců a tři samice. Postupně se však všichni vytrácejí. Do větví vrby kousek ode mě s jedním tlesknutím křídel usedá kalous ušatý. On hledí na mě a já dalekohledem na něj. Uvědomuje si, že takhle blízko člověku by sedět neměl a pouští se nad louku. Jdu roztáhnout sítě a pustit nahrávku. Chlad už není tak citelný, protože přestal foukat vítr.
Následují nudné a vlastně zbytečné kontroly prázdných sítí. Myslel jsem si, že se nic neukáže, ale stále doufám alespoň v jednoho chřástala, který by tu ledovou probdělou noc nějak ospravedlnil. Ta chvíle se dostavuje hodinu před půlnocí. Mohutný samec chřástala vodního se pohupuje v druhé kapse nad zemí. Nejspíš to bude místní pták, který už to psychicky nevydržel a zaletěl se podívat, co za magora mu to pořád pokřikuje v revíru. Z druhé strany čtverce, vně sítí, sedí na zemi chřástal kropenatý. Vypadá zamyšleně, jako by meditoval, dumal nad bezútěšností této lokality, kde si ani nedokáže najít partnera pro letošní sezónu. Nevšímá si mě. Shýbám se k němu a chytám ho do dlaně. Tak fajn, mám jednoho ptáka od každého z obou druhů, které tu chytávám. Nakonec mám tedy i bez tahu splněno.
A zdá se, že je to pravda. Až do rána, kdy už starou vegetaci mokřadu pokrývá jinovatka a na vodě je tenká ledová krusta, se v sítích nic neobjevuje. V pět mi ale ze sítě vyskakuje ještě jeden vodník a odlétá a v šest nacházím dokonce ještě jednoho, tentokrát chyceného za křídla. Kousek toho hliníku tak nakonec rozdávám třem ptákům. No dobrá, snad takový tragéd zase nejsem.
Ranní hodiny jsou nejchladnější z celé noci, naštěstí začíná brzy svítit sluníčko. S poslední kontrolou jsem ojíněné sítě stáhnul a ty během půl hodinky metr nad zemí v sílícím větru prosychají. Zbavuju se těsných vlhkých holin, sundávám několik vrstev oblečení a pomalu se s puštěným topením vracím domů. Těším se na teplý kafe a sprchu.
Drobný krasavec, chřástal kropenatý (Porzana porzana).
Jeden ze dvou loňským samců chřástala vodního (Rallus aquaticus).
