První ráno nového roku. V 9:30 se zvedám z postele a vyhlížím oknem bývalého chlívku. Všude je bílo a padá sníh. V podstatě první sníh letošní zimy. Ve větvích jabloní před oknem poskakují ptáci – koňadry, modřinky, dvojice čížků. Od sousedova krmítka si přinášejí slunečnicová semínka a před mými zraky se probíjejí k jejich chutnému obsahu. Je to krásná podívaná. Některé koňadry sedají na omítku kolem okna a nakukují dovnitř. Jako by zjišťovaly, proč ještě nejsem s dalekohledem venku. Jsem holt po silvestrovské noci. Tak proto. Pod vedlejší jabloň sedají dva samci pěnkavy a sýkory doplňují ve větvích dva vrabci polní a jeden zvonek. Tím začíná vznikat můj letošní nový birdlist. Každý druh, i ten nejběžnější, mi zase připadá zcela nový a mám z něj radost. Kluci už na bobech hoblují tu trošku sněhu na svažité cestě před domem a sněhovými koulemi bubnují do oken. Konečně se dočkali. Jsem zvědavý, čeho se dočkám v letošním roce já. Dávám kafe, sleduji poletující vločky a přemýšlím, kam se podívat. Na nic okázalého to nevypadá. Spíš vyjedu jen do polí směrem ke krasu.
Až před jedenáctou ometám auto. Ukazuje se kos a ze zahrady křičí strakapoud velký. Vyjíždím na sněhem uježděnou silnici s mírným štěrkovým posypem. Na jeřábu u cesty sedí kvíčala. Šplhám k Ježkovicím, následuje Ruprechtov, Podomí a statek před Krásenskem. Kterýsi předchozí rok jsem tu také takhle kolem Nového roku zastavil a v křoví koukal po strnadech obecných. Kolem stejných keřů teď šmejdí kočka a pozorně sleduje vrabce polní. Na topolu sedí poštolka a ke statku se z polí vracejí holubi. Ještě chvíli poletují vzduchem mokré sněhové vločky. Zasněžená krajina zvlněných polí vypadá pustě. Jdu strništěm k blízkému stohu z velkých slaměných válců. Říkám si, jak by vše kolem působilo bezútěšně bez těch opeřenců, kteří mi tak učarovali. V keřích remízku sedí několik zvonků a nade mnou přeletuje dvojice strnadů obecných. Ve větší výšce jsou i další pěvci, ale nevím, o jaký druh jde. Nejsem vševědoucí a vůbec mi to nevadí. Umím si to přiznat, což asi není vlastnost tak všeobecně rozšířená, jak bych si mohl myslet vzhledem k diskusím, které musím někdy pročítat na nejrůznějších diskusních fórech ptáčkařů.
Pokračuji ještě kousek dál ke Kojálu. Z keře se odlepuje pestrý ťuhýk šedý a nad polem hledá něco k snědku káně lesní. Obcházím vysílač zasněženou loukou s ostrůvky vyšší ruderální vegetace. Před nějakým tím rokem jsem tu potkal hejno konopek žlutozobých. Dnes je tu jen sedm kvíčal a poštolka hlídkující vysoko na konstrukci vysílače. Sníh mi vrže pod botami a zima je vlezle nepříjemná. Obdivuji všechnu tu havěť, která je nucena se v těchto podmínkách protloukat životem.
Kousek směrem k západu se od silnice na Kotvrdovice odpojuje úzká asfaltka lemovaná nově vysázenou alejí, která se mezi poli kroutí směrem k Senetářovu. Několikrát zastavuji a prohlížím okolí – káně na louce plné hraboších chodbiček, osamocená modřinka v houští na hrázi rybníčku, přeletující straka, skupina vrabců polních v remízku kousek od míst, kde jsem se před více než hodinou procházel u statku před Krásenskem. Je tu ticho.
V Senetářově se vracím na hlavní silnici a pokračuji na Podomí, kde ve skupině stromů sedí dva dlasci. Za vesnicí právě zaútočil na hraboše další ťuhýk šedý. Kořist mu unikla a teď sedí na zemi a kouká mým směrem.
Za Ruprechtovem sjíždím serpentinami do Račic a po pětatřiceti kilometrech a třech hodinách jsem zpět v Pístovicích. Začíná zase padat sníh. Den se sice prodlužuje, ale pořád je ještě hodně krátký. Za chvíli bude zase tma. Těším se na vyhřátý chlívek, hrnek čaje a knížku. První den v roce začal přesně tak, jak by měl.
Když se člověk dívá zasněženou krajinou, zjistí, že podobný obrázek je bohužel častější, než by si přál.
