Cinkot vnitřních hodin mi otevírá oči něco po páté. Ostatně jako každý všední den. Oči se otevírají do tmy a ve stejném okamžiku startuje mozek. No a ten chytrák říká, „sice bys mohl být pod Pálavou na rozlet hus, ale je sobota, můžeš znovu zavřít oči, navíc je tam určitě zima, a vůbec, kdoví, jaké tam bude počasí, vždyť se ti ani nechce“. A já mu dávám za pravdu. Nechce se mi, chybí mi to správné zapálení, motivace, potřeba být venku a stativákem prohlížet hejna hus v polích. Nevím, jak se to stalo, ale už delší dobu je to tak. Zavírám tedy oči a ještě usínám. Budím se po sedmé pípnutím textovky v mobilu. Kamarád už mi hlásí další druh, který bude položkou jednoho z letošních nejdelších tuzemských birdlistů – potáplici lední. On přejel skoro celou republiku a já ještě nevylezl z postele. Překvapivě mi to nevadí. Ještě v posteli si hážu pod záda polštář a pozoruji ranní šrumec na krmítku, které máme na balkóně. Uhelníčci, koňadry, modřinky, občas brhlík a na blízké douglasce pár pěnkav. Ptáci kmitají ze stromu na krmítko a zase zpět. Naproti přes ulici sedí na vysoké holé lípě několik dlasků. Zjišťuji, že mi tohle skrovné pozorování dělá stejnou radost, jako bych po hodinové jízdě a několika minutách chůze hleděl na zedníčka v lomu u Klentnice. Nevím, snad se něco mění.
S ubíhajícím časem se ztrácí oblačnost a z čistě modré oblohy pozoruje svět slunce. Byla by hloupost přece jen něco nepodniknout. Nutím kluky ke snídani a pak se jedeme projet k Brněnské přehradě. Je nádherný den. Slunce slaboučce hřeje a na vodní hladině se čeří vlnky. Mám sebou stativák, abych dohlédl až k protějšímu břehu. Napřed prohlížím hejno kachen, v němž je také jedna čírka obecná. Pak jedu po linii protějšího břehu až k Rokli, kde loví dvojice potáplic severních. Při zpáteční cestě podél našeho břehu nacházím pohledem v blízkosti rybářů turpana hnědého. No a někde u Kotvy právě přistává na vodě osm morčáků velkých. Kluci pobíhají po upuštěném břehu a staví v mělké vodě jakési molo z kamenů. Pod jedním kamenem v polovině obnaženého břehu se skrývá malý ráček. To jsem skutečně nečekal vzhledem ke každoroční záplavě nebezpečných sinic ve vodě. Čištění v minulých letech asi zabralo.
Přesouváme se blíže k Rokli, ale turpan i potáplice jako by to tušili a přeletují k Sokoláku. Když se tam vracíme, turpan už je kdesi daleko směrem ke Kozí horce a potáplice se zase vrátily k Rokli. Hm, ani dnes tedy nevznikne žádná fotka. Asi si brzy pořídím kompakt, který by mi úplně stačil.
Po dvou hodinách venku na zdravém povětří frčíme zase domů. Kluci už se těší na „průjem“, jak vtipně říkají šípkové omáčce, kterou nám Pepe udělal k divočákovi. Jsou to spratci. 🙂