26. února 2025
Vstávám kolem šesté. Venku je zataženo a zatím panuje ucházející teplota. Ve vzduchu je hodně vlhkosti. Sice mám hodinu do otevíračky místní botanické zahrady, ale raději vyjíždím hned. Samozřejmě dělám dobře, protože ranní provoz v tomto větším městě se už dost podobá Bogotě. Závěrečné stovky metrů připomínají opět tankodrom a raději se ptám, jestli vůbec jedu správně.
Zahrada právě otevírá. Platím 30000 COP a nalehko s klasickou výbavou nabíhám na stezky. Kolem vstupní boudy se právě plní krmítka, tak hned zkraje pozoruji několik druhů tangar a dva druhy saltatorů. Brzy bohužel začíná pršet. Naštěstí jen lehce a po necelé půlhodině drobný déšť ustává. Delší okruh zahradou má asi 5 km a spojuje několik pozorovatelen, ze kterých je pěkný výhled na město i přilehlé kopce. Konečně pozoruji černobílou pipulku bělobradou (Manacus manacus), která na sebe upozornila hlasitým cvakáním a divokými skoky v podrostu. Je dusno. Celkem tu trávím asi čtyři hodiny.
https://ebird.org/checklist/S215614479
Kondor menší (Cathartes burrovianus) – kondor se žlutou hlavou.
Hladový skáču zpět do městského provozu. Vyskakuji z něj nedaleko včerejšího rybníka a napřed se sháním po hospodě. Daří se. Když mi pinklice přednáší menu, na všechno nadšeně kývnu s tím, že se mi to líbí a dám si to. Dostávám polévku s rýží a plackou. Ach jo, doufal jsem v něco vydatnějšího. Ale polévka je super, hustá a výborná.
Teď ještě na skok k rybníku a jedu dál. Musím. Je totiž půl třetí, čeká mě 110 km a hledání ubytování, které mám sice rezervované, ale netuším, kde přesně se nachází. Cesta běží dobře, zatím žádné stoupání do kopců v nekonečných serpentinách. V městečku Chinauta, kde mám bydlet, se dostavují očekávané potíže. Dědina leží po obou stranách dálnice, přičemž netuším, na které by měl být hostel. Napřed skenuji i s pomocí několika rádců jednu stranu, pak pomáhá majitel restaurace, který se informuje telefonicky dokonce na policii. Zajíždím až do dalšího města, abych se dostal do protisměru a skenuji druhou stranu, kde by měla být casa roja. Tu nalézám, ale vypadá jako staveniště. Vzdávám to s tím, že už jsem naprosto vyčerpaný. Chci jet do blízkého Fusagasuga, najít wifinu a zajistit nové ubytování.
Jedu tam. Šeří se a beznadějnost situace už mi vadí. U jedné panaderie získávám heslo na wifi a zjišťuji, že týpek vlastnící ubytování, začal komunikovat, a dokonce poslal fotku své pronajímané haciendy. Je to přesně ten červený domek, u kterého jsem stál a který jsem považoval za staveniště. Vracím se a konečně se daří najít někoho, kdo mi předává klíče. Tak sláva!
Jediný druh pipulky, který se podařilo zachytit – pipulka bělobradá (Manacus manacus).
Celé to okolí dálnice vypadá divně. Divní lidé, tupé pohledy, pokřikování… no, raději zajistím dveře zástrčkou a věnuji se svému. Pivko narychlo vychlazené v mrazáku a zbytek nalezeného rumu v lednici činí závěr dne docela ucházejícím.
27. února 2025
Ranní birding mě nečeká, a tak není nutno spěchat z postele. O jeden domek dále se podávají snídaně. Z terasy je dokonalý výhled do hlubokého údolí a na protější kopce. Objednávám vynikající hovězí vývar s brambory a kouskem žebra – caldo de costilla. Do keřů pode mnou zaletují ptáci. Nad údolím směrem na Bogotu dokonce přeletuje dvojice zobounů (Rynchops niger).
https://ebird.org/checklist/S215772320
Platím 54000 COP a vydávám se po dálnici k Bogotě. Silnice je brzy zasekaná a dlouhé kolony aut se sotva pohybují. Vpravo by měla vést spojka na silnici k Sibaté s jezerem Embalse del Muňa. Zprvu stoupám mezi domky po betonové cestě, ale pak mě čeká poměrně náročná etapa vymletá vodou. Už se ale nechci vracet a po čtyřech kilometrech se zdárně napojuji na asfaltku. Stoupám prudce do kopců. Je třeba stále udržovat pozornost. Silnice je rozbitá a některé z větších kráterů v asfaltu by mě mohly nadobro zastavit. Míjím oblast, kde se pěstují jahody. Všude podél silnic se náhle vynořují stánky s prodejem jahod se šlehačkou.
Luněc americký (Elanus leucurus).
K jezeru se dostávám jen od silnice. Je tu spousta lidí a policistů. Asi nějaká hromadná akce, o které netuším. Na vodě jsou stovky lysek, desítky kachnic andských (Oxyura ferruginea) a menší skupinky čírek modrokřídlých (Spatula discors). Když zastavuji na benzině, abych okoukl další kus břehu, třepotá se vedle mě ve vzduchu luněc americký (Elanus leucurus).
https://ebird.org/checklist/S215918582
Postupně se přibližuji k Soache, což je předměstí Bogoty. Přesně nevím, jestli můžu s číslem své expézetky zajet do města. Podél silnic postávají policisté a auta kontrolují. Mě si nevšímají. Zřejmě je vše v pořádku. Zprvu vypadá situace v ulicích dost zoufale. Táhnu se v nekonečných kolonách, ale směrem na Villavicencio se pak ulice vyprazdňují a jízda zrychluje. Od kraje města pak neustále klesám. Ve městě Chipaque zastavuji na vynikající oběd. Pak znovu desítky kilometrů klesám. Dost často mi cestu zkracují mnohakilometrové tunely. Také mýtné je tu dost vysoké. Až do Villavicencio platím kolem 75000 COP. Finance mi postupně docházejí. Budu muset brzy vybrat hotovost z bankomatu.
Touto cedulí vítá návštěvníky Puerto López. Dál do nížinné Amazonie jsme se nedostali.
Fascinuje mě, jak Kolumbijci ve zdejší členité krajině dokážou vybudovat dálnice ve dvou pruzích v každém směru. Oba pruhy často putují odlišnými trasami a díky mostům překračují hluboká údolí. Před cílovým městem je z nadhledu vidět plochá krajina Amazonie, která je teď přede mnou.
S tím, že tentokrát bude hledání ubytování – Hotelu Imperial Azul – snadné, se jedu ještě podívat k řece a ke vstupu do parku Bavaria, kde zítra brzy ráno začnu. Hledání hotelu ale snadné není. Podle booking.com je na Carrera 15, což není vůbec pravda. Pomáhá náhodný chlapík, který mě posílá na Calle 15 o tři kilometry dále. Zadat přesnou lokaci vlastního hotelu do nabídky booking.com je asi nadlidský úkol. Čo už?
Jsem ubytovaný za směšnou částku 350 Kč za noc a platím hned za dvě noci, protože se zdá, že tu bude opravdu dost nových druhů vázaných na nížiny Amazonie, které jinde nezastihnu. Jdu se projít do setmělého města, kupuji něco k jídlu a dnes už druhé chorrizo na špelce s arepou. Hotel má krásnou terasu, kde pak plánuji další postup, cucám červené carmenere a poslouchám křik nějakého fanatického kazatele odnaproti. Naštěstí brzy utichá a střídají ho latinoamerické melodie, vůně kouře, zápach stoky a lomoz večerního života a provozu.
28. února 2025
Budíček je v 5:30, v 6:00 vrátný otevírá garáž hotelu a v 6:20 vjíždím do parku Bosque Bavaria. Pouští mě tam chlapík, který mi včera řekl, kdy můžu dojet. Platím 20000 COP a hned kousek od vstupu reaguju na šipku mířící k řece s tím, že to asi bude oficiální stezka. V říčních tůních se tu ale koupe několik chlapíků a vesele si pozpěvují. Brodím říčkou a končím v úzké soutěsce s vodou po pás a vodopádem. Takže ne, tudy cesta nevede. Když se dívám po okolí, jestli jsem stezku někde nepřehlédl, objeví se vedle mě do půl těla svlečený chlapík v holinách s mačetou v ruce, potřepe mi pravicí a zmizí po mechem porostlé kluzké trubce jdoucí asi 10 metrů nad soutěskou. Jako duch.
Lenivka žlutozobá (Monasa flavirostris).
Vracím se na cestu běžící kolem vysoké cihlové stěny, za kterou se skrývá cvakání pipulek. Nad korunami stromů přeletují dlouhozobé siluety arassariů a tukanů. V podrostu kousek od cesty, při poslouchání mravenčík skvrnitokřídlého (Myrmelastes leucostigma), snídám a začíná mi být nevolno. Bojuju s tím, ale dost dobře mi to nejde, zvláště když se přidává průjem. Snažím se ještě hrát nadšeného birdera, když přijíždí ranní ranger a ukazuje, kde by se dali vidět ptáci. Jde to rychle. Ploužím se k autu, oči mi pálí a já bych nejraději zalehl. Kamkoli. A usnul.
https://ebird.org/checklist/S215922648
Po pěti hodinách v lese to balím. Je mi mizerně, chci na pokoj. Zvládám řízení a pak už se ploužím po schodech hotelu. Teď už nemám sílu vůbec na nic. Spím, bdím, potím se a tělo bolí. Snažím se nehýbat. Večer zvládám sprchu. To je pro dnešek vše.
1. března 2025
Ráno je mi pořád blbě. Myslím si, že původcem musel být jeden ze včerejších chorrizo na špejli. Zřejmě hned ten první, který nebyl úplně hotový. Dává mi hodně přemlouvání vyvinout nějakou aktivitu. Nakonec se balím a odjíždím do komerčního centra hledat směnárnu. S hotovostí jsem totiž na dně. Nejprve se vrhám k přepážce s nápisem CAMBIO, ale jde o reklamace zakoupeného zboží. Ve vedlejším domě jsem ale v druhém patře úspěšnější a odnáším si asi 250 tisíc pesos.
Co dál? Pouštím se dál k východu směrem na Puerto López, kde čekám nížinnou Amazonii. Namísto toho míjím nekonečné pastviny s hovězím dobytkem. Připomíná mi to argentinskou pampu. Chci zkusit pomoci rozbolavělému žaludku a v malém městečku si objednávám hutný hovězí vývar, polévku sancocho. Očekávaný efekt to nemá.
Nesyt americký (Mycteria americana).
Na louži u silnice míjím krásnou skupinu ptáků – nesyty americké (Mycteria americana), kolpíka růžového (Platalea ajaja) a dokonce ibisa rudého (Eudocimus ruber). Kolem dvanácté přijíždím k lokalitě s jezerem. Spíše je to zase takový ten cirkus pro rodiny s dětmi – vláček, krmení ptáků z ruky, pláž. Místo opouštím s tím, že se možná vrátím zítra ráno. Ale otevírají až v 9:00 a to už bude pořádné vedro. Vždyť i teď ukazuje teploměr v autě 35-37°C.
https://ebird.org/checklist/S216131440
Přijíždím až do Puerto López a dvakrát se dostávám na břeh řeky Meta. Lidi popíjejí ve stínu stromů, hraje hlasitá muzika, kolem polehávají psi, žádný spěch a shon. S chutí bych se posadil k nim, dal si pivko… to bych tu musel být měsíce, abych si mohl taková zastavení dovolit, nasát tu pravou bezstarostnou atmosféru jihoamerického venkova, pokusit se prohodit pár slov… Pozoruji nádherné rybáky žlutozobé (Phaetusa simplex). Škoda, že poletují až u vzdáleného břehu. V listoví fotím i tyranovce strakatého (Fluvicola pica), kterého jsem naposledy viděl u Laguna de Sonso.
https://ebird.org/checklist/S216130893
Ibis rudý (Eudocimus ruber).
Ve městě se zastavuji v obchodě a konečně kupuju malou třídecovou lahvičku zdejšího rumu Ron Caldos. Venku je vedro. Vracím se zpět, kde na půl cesty k Villavicencio leží moje ubytování. Jde o větší budovu u hlavní silnice s menším protáhlým stavením rozděleným na pokoje. Ty jsou dostatečně prostorné. K dispozici je dokonce bazén. Voda má dokonalou teplotu. Koupu se spolu s rodinkou, která je ve vodě v oblečení. Koukám při tom na ptáky zaletující se k bazénu osvěžit.
https://ebird.org/checklist/S216130893
Žaludek stále stávkuje. Snad to bude zítra lepší. Večer ještě sedím před pokojem, cucám rum a koukám na lovící žáby. Snad teprve podruhé v Kolumbii jsou na obloze hvězdy. Přímo nade mnou svítí Orion tak, jak ho znám z podzimních odchytů na Zouvalce.
2. března 2025
Jen chvíli po ránu už je horko. Vracím se k Villavicencio. Cestou zastavuji na několika místech, když zahlédnu u cesty zajímavého opeřence. Opět chvíli stojím u louže s kolpíky a ibisy. Dosti známou lokalitou je univerzitní kampus. Zajíždím k němu, ale vstup je bez povolenky zakázaný. Nevadí, dávám alespoň v místní zapadlé uličce asi zatím nejlacinější snídani. Vejce se dvěma croissanty a kávou za 5000 COP. Je to konečně po delší době skutečné jídlo, byť žaludek a střeva stále zdaleka nejsou v obvyklé kondici.
https://ebird.org/checklist/S216365246
https://ebird.org/checklist/S217283422
Dytík dvoupruhý (Hesperoburhinus bistriatus).
Přejíždím pak město k severu na hřbitov. Je neděle a velké množství hrobů, v podstatě jen plochých náhrobních kamenů v trávě, zdobí kytice čerstvých květin. Mezi hroby, jen kousek od lidí, postává dytík dvoupruhý (Hesperoburhinus bistriatus). Z dalších nápadných druhů se tu zdržují čejky jihoamerické (Vanellus chilensis) a ibisi tmaví (Phimosus infuscatus). Je zajímavé pozorovat partičku ibisů, jak na jednom hrobě hromadně rozprostírají křídla. Buď se sluní, nebo nabírají mravence do peří, nevím, ale působí to, jako by nebožtíkovi pod zemí vzdávali čest.
https://ebird.org/checklist/S216365447
Je vedro. Pokračuji na Yopal, ale z dálnice odbočuji na Medinu s tím, že si cestu k Santa Marii zkrátím po žlutě značené silnici Marginal de la Selva. Zpočátku to docela jde, i když je cesta samá díra. V Medině nakupuju něco k pití a jedu dál. Cesta se stále horší. Kličkuju z jedné její strany na druhou, abych se vyhnul hlubokým děrám. Pak je náhle cesta uzavřena a odkloněna do kamenného řečiště. To je široké snad 500 m. V období dešťů tu musí být voda šíleným živlem. Několik set metrů břehu je urvaných. Když se dostávám na původní cestu, už tu nezbývá ani stopa po asfaltu. Jen kameny, hlína a vymleté rýhy. Tohle nemá cenu. Čeká mě ještě 55 km, které bych takhle jel půl dne, pokud bych to vůbec v prckovi zvládl. Vracím se do Mediny, obědvám (kuřecí řízek s hranolky a mangový salát) a pak se dalších 30 km vracím na dálnici, abych po ní pokračoval kopcovitou krajinou s pastvinami až do dnešního cílového San Luis de Gaceno.
https://ebird.org/checklist/S216365496
https://ebird.org/checklist/S216365709
Téměř mystický obřad ibisů tmavých (Phimosus infuscatus) přikrývajících křídly jeden z hrobů.
Teplota se celý den držela nad třicítkou, a navíc je neděle. Kdekoli jsem míjel řeku, všude se koupaly desítky lidí. Obsazuju malý, ale o dost větší pokojík než ve Villavicencio zdejšího hotýlku. Cena je krásných 25000 COP.
Sprcha je všelék. Ještě po tmě se jdu projít do panaderie na náměstí na limču a nanuka. Objednávám něco, co má v názvu lulo a je to příšerné. Nanuk ale situaci zachraňuje.
| předchozí část | další část |