(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Pár dní před koncem léta se objevilo několik znamení, čitelných snad jen pro ty moudré. Pozorován byl rybák s černou slzou nad okem a Yankees přerušili sérii devíti proher (a porazili Indianu osm ku pěti). K velkému údivu se nad lidmi koupajícími se na pláži objevily řady pelikánů. V hostinci C-View museli stálí hosté čekat na stůl. Cena jahod stoupla o čtyřicet centů a borůvky se prodávaly za dolar. Zmizel chřest.
Na molu u Second Avenue vykřikla hezká malá hospodyňka: „Sakra, kluku… jsi moc daleko! Tommy, co jsem ti říkala? Pojď sem! Hned pojď zpět!!!“
A on opravdu přišel.
Byla tu tato i další znamení. Nemělo to být žádné překvapení. Konec sezóny nepřichází bez ohlášení.
Jedu k South Cape May „protáhnout si nohy“, říkal jsem ostatním.
„Podívat se po okolí, co je nového,“ lhal jsem sám sobě.
Pravdou bylo, že jsem to chtěl vidět. To, že letos zázraky nebyly v módě, ještě neznamenalo, že by se někde beze svědků nemohl z hrobu odvalit kámen nebo by v lese nemohl spadnou strom.
K by byly borůvky za dolar, kdyby si je nikdo nekoupil?
Zaparkoval jsem na Sunset, vzal si dalekohled (čestný odznak svoho řádu) a borůvky, našel branku zajištěnou jen na západku (Wilson, Darwin, Audubon budiž chváleni, další zázrak), otevřel ji, zase zavřel a vydal se přes louky k jihu. Oči jsem upíral k nebi. Znamení určitě mělo přijít odtamtud. Všechna ta opravdu dobrá odsud přicházejí.
Předzvěsti nikdy nebyly lepší. Uplynuly tři dny od letního slunovratu (a trojka je při věštbách spolehlivé číslo). Úhel slunce byl dokonalý a k tomu všemu se v temných hodinách před svítáním kolem proplížila první studená fronta sezóny.
Vzdálila se bez blesků a hromů, které ženou majitele domů k oknům. Přišla tiše, nepozorovaně, až na hvězdy, jež zazářily jasněji na uvítanou, záclon v oknech obrácených na západ a bdělých domácích koček (které nikdy nenechaly pohyb záclony bez povšimnutí od chvíle, kdy vyměnily noční oblohu za krb).
Bylo pozdě a já spěchal. Slunce už rozpouštělo stíny. Dobytek se stáhl do úkrytu stromů. Rybáci nejmenší se krčili nízko v písku.
Z kopce, z půli cesty, jsem prohlížel travnaté pláně a hledal vlnící se tůně. Byl jsem rozhodnut spokojit se se slukovcem nebo vodoušem žlutonohým. Nechtěl jsem riskovat, aby mi něco tak vážného, jako je konec sezóny, museli ohlašovali kulíci. A drobní jespáci byli zrádní. Nikdy jste si nemohli být jisti, kam má v červnu jespák nejmenší namířeno – nikdy. Ještě včera tu přistálo hejno: tři jespáci aljašští, jeden srostloprstý, dva nejmenší a tundrový. Ten poslední musel být opozdilec z jara; pravděpodobně i ti aljašští a ten srostloprstý taky. Ale ten nejmenší byl sázkou do loterie – na sever, nebo na jih, panna nebo orel (hoďte si mincí). Ale spravedlnost zvítězila. Odletěli na sever, a prozradili se tím – byli to loudalové a jarní opozdilci.
Ne, tihle drobci jsou špatní proroci.
Louky se tetelily horkem. Písek pálil do očí. Za dunami na pláži hráli lidé odění v rychleschnoucím polyesteru s chutí frisbee. Za větrem hnanými vlnami křižovaly v záplavě duhových barev hladinu sem a tam malé sportovní katamarány.
Tam ještě bylo léto, sotva míli odsud.
A léto bylo stále i na loukách. Obvyklé shromáždění pelichajících kachen odpočívalo napravo. Důkladná prohlídka odhalila půl tuctu kulíků zrzoocasých, dva ošuntělé kulíky bledé a tři vodouše velké, kteří tu byli už od května. Nic se nezměnilo. Nepřišel jsem pozdě.
Ruch na pláži byl ohromující. Léto se zdálo tak skutečné, a tak blízké; ale já jsem se nenechal zmást. Pocházím z dlouhé linie druidů. Moji předkové rozmlouvali s větrem a sluncem dřív, než se naučili mluvit. Nepatřím k hráčům frisbee ani k plachtařům; mou víru nenarušuje ledové daiquiri. Čekal jsem.
Léto letos odešlo rychle. Téměř bez vigilií. Stejně dobře by stačilo zaváhání. Možná to prostě pramení z víry a znalosti znamení.
Kousek za mnou se ozval pták.
Tju, tju. Tju, tju, tju.
Slukovec prudce vyklesal, vypustil vítr z křídel, pak zrychlil a prohnal se kolem, ukazujíc charakteristické znaky v podobě sytě oranžového zbarvení hrudi a bílé kresby na hřbetě. Dvakrát zakroužil a pak za stálého volání zamířil k jihu. Bylo by lepší, kdyby přistál, ale – nu, spokojíte se s každým zázrakem, se kterým se setkáte.
Vodouši břehoušovití postávali se zobáky zastrčenými v peří. Jejich čas se blížil. Za necelý týden budou slukovce následovat k jihu. Vždycky to tak bylo.
Tommy přestal plácat rukama, když dosáhl konce mola. Čekal, jestli na něj matka znovu zakřičí. Nezakřičela. Nechal ruce splývat podél nafukovacího kruhu, pozoroval, jak se mu paže bez bolesti lámou tam, kde vstupují do vody, a odvážil se ohlédnout zpátky k pláži. Jeho máma si povídala s tím milým mladým plavčíkem, který nechal Tommyho včera sedět na své pozorovatelně. Vůbec mu nevěnovala pozornost.
Zůstal tak ještě pět minut. Vydržel by déle, ale vítr byl studený a nebyly žádné vlny.
Kolem proletěl pták a tiše volal.
