„To bude dnes nádhera“, říkám si kolem sedmé, když stojím před domkem v Pístovicích a hledím na vymetenou oblohu. Nakládám své terénní nezbytnosti do auta a vyjíždím, abych o dva kilometry dál vjel pod jednolitou šeď oblačnosti táhnoucí se od obzoru k obzoru. No čo už? Je tu sobota, takže tradá k Tovačovu, letos teprve po třetí.
Následující trasu mám zautomatizovanou, včetně sjezdu z dálnice pod Prostějovem a odbočky k letišti. Z třešně právě slétl do pole ťuhýk šedý, aby si ten malý dravec v pařátech odnesl hraboše. Na ploše letiště posedávají káně lesní. Lezu z auta, abych si prohlédl strniště, po kterém poskakují desítky kvíčal a špačků. Nade mnou se ozývají skřivani, kus dál sedí na vršku keře 4 straky a občas přelétne nějaký zvonek či dlask. Teplota se drží jen kousek nad nulou a je to znát i na mrazivém větru. Člověk z Brna je zvyklý jinému mikroklimatu než tady v otevřených polích. Ještě, že mám v rakvi na střeše auta nějakou tu plonkoví stařičkou bundu.
Z Hrubčic k Tovačovu jedu krokem. Otáčím hlavou ze strany na stranu a koukám do rozlehlých lánů polí. Nic zvláštního. Přehrávám si při tom včerejší postávání v setmělém lese, kdy se z korun stromů ozývali dva puštíci a kalous. Přijíždím k pískovně u Annína. Celý břeh bude, zdá se, brzy zpevněn mohutnými balvany. Nejpočetnější jsou tu lysky (450 ex.) a chocholačky (90 ex.), ale nalézám i několik kaholek (2M+5F), 4 hoholy a párek kopřivek. Z lesíka pokřikují a bubnují strakapoudi velcí, krátce a letos prvně se ozve cilp calp budníčka menšího, nedaleko si honí triko drozd zpěvný, kterému přizvukuje modřinka. Je kosa, ledově funí, ale jaro už se na dlouho zastavit nedá. I v práci mi v síti už uvízl drozd a špaček. Musím se smát hravému racku bouřnímu, který letí s klacíkem v zobáku, pustí ho na vodu a střemhlavým útokem ho zase zvedne, vystoupá pár metrů nad hladinu, zase ho pustí a opět se za ním pustí. Stále dokola.
Pak už se jdu projít od zeleného domku ke kříži Hradeckého rybníka. V dálce jsou vidět přeletovat husy – z rybníka na pole a zpět. Zdá se, že mezi nimi převládají husy polní. Část jich vidím až z kříže podél rákosí pravé horní části rybníka. Schovávají se tu v závětří – celkem 250 polňaček, 150 běločelek a 54 hus velkých. Ledová futeř od severu je nepříjemná. Od kříže dál se už nepouštím.
Jedu se podívat k Věrovanům do polí, kde zmizely husy. Část je jich zase ve vzduchu a vrací se na pole, část letí ještě dál k severu, část sedá kousek od labutí pasoucích se v řepce. Labutí počítám 147, ale než se dostávám k husám skrytým za terénní vlnou, opět se zvedají a odlétají. Zvedl je orel mořský. Z řepky vzlétají i čejky se špačky, kterých jsem si před tím nevšimnul. Čejek jsou téměř tři stovky a ocásky jim dělá dvojice jespáků bojovných. Široko daleko se v polích bělají ve značných rozestupech těla volavek bílých (39 ex.).
Ledového severáku už mám tak akorát. Lezu do auta, nesvlékám ani jednu vrstvu a pouštím topení naplno. Chci to vzít směrem na Kojetín. Na chvilku zastavuji na břehu Troubecké pískovny – kormoráni, racci chechtaví a bouřní a orel mořský proháněný šedivkou.
Čejky v poli mě přinutí zastavit ještě u Plučiska. Tvoří klasickou směsku se špačky a nedaleko od nich se pohybuje pětistovka kvíčal. Teď už se mi nechce vylézat vůbec. Útrpně poslouchám v rádiu Tobogan tentokrát moderovaný sebestřednou Malinou Obrovskou, která své hosty ani nepustí ke slovu. V úrovni Nezamyslic sedí na keři u dálnice dřemlík. Už se těším na rozmrzání u kamen.