birdwatcher.cz

14.- 15.1.2017: Dva dny v polích

Sobota 14. ledna:
Nekonečné lány polí na Vyškovsku přikryl sníh, keře a stromy v remízcích a podél mezí jsou bez listí, sníh je plný stop zvěře a krajina je náhle přehledná a čitelná jako list papíru. Nechce se mi nikam k nádržím prohlížet kachny a hledat severské hosty, nechce se mi ani do polí pod Pálavou, protože husy díky vydatné sněhové nadílce nejspíš odlétly kousek dál k jihu, chci hledat odlehlá místa kolem Vyškova, chci objevovat tajemství, na která mi v létě nezbývá čas.
Přidává se ke mně malý Franta. Ranní modrá obloha se postupně schovává za oblačností, ze které občas mírně sněží. Projíždíme Vyškov směrem k letišti, ale před ním odbočujeme vlevo, parkujeme u průmyslového areálu a jdeme se projít ke strouze, která má na mapě jméno Marchanka. Fana běhá po zasněženém poli jako šílenec, já koukám po keřích a stopách. Zajíci, lišky, srnčí, jinak ticho. Jdeme k malému rybníčku, který je teď vypuštěný. Kolem prolétne osamělá volavka popelavá a asi dvakrát se k nám přiblíží káně hledající potravu. Na rybníček navazuje kousek rákosí a orobince a v jeho zadní části je vyvýšený ostrůvek, za kterým odpočívají tři kusy srnčího. Na stromech se objevuje dvojice koňader. Docela by mě zajímalo, co bych tu v létě našel za ptáky. Fana dělá šipky do sněhu, plazí se jím, užívá si toho, že není mokrý a rozbředlý. Kousek od auta je jakási rekultivovaná skládka. Právě nad ní prolétá káně rousná a v keřích sedí několik strnadů obecných. Ten kousek procházky nám zabral více než hodinu. Dokázal bych si ale představit, že se přes ty zasněžené pláně pustím dál a dál a potkal bych jen občasnou postavičku na běžkách a jinak jen stopy a zvěř.
Vracíme se do Vyškova, pak ho směrem k východu opouštíme, projíždíme Topolany a za dálnicí nás nutí zastavit poštolka sedící na poli kousek od silnice. Není vůbec plachá a nechává nás pořídit pár pěkných záběrů. Je tu i rákosem zarostlý terénní deprese. V keřích poskakují stehlící, v aleji stromů lemujících silnici kvíčaly a co chvíli je vidět káně nebo straka. I tady by se dalo v létě projít po okolí.
Teď už nás čekají známé končiny. Ještě před Prusy totiž odbočujeme vpravo na úzkou asfaltku která se kroutí mezi poli, míjí moje odchytové místo a po čtyřech kilometrech ústí na silnici ze Zouvalky do Vyškova. Teď už je zataženo a fouká čerstvý vítr. Cesta je místy zavátá, místy je na ní sníh uježděn do zledovatělé vrstvy. Fanu nutím se zout, protože má nohy zmrzlé a v botách kusy sněhu. Nohy si natahuje k proudu teplého vzduchu vydechovaného z palubní desky, popíjí matonku s příchutí a ledovou tříští a je spokojený. Všude jsou vidět káně, sedí na keřích, podél mezí, na poli, krouží vzduchem, plachtí. Jsou jich desítky. Kromě nich jsou vidět straky a několik desítek kvíčal, které se zdržují kolem asfaltky s roztátým sněhem. Snad tu zahánějí žízeň, i když se mi zdá, že sníh roztál díky posypu soli. Občas vyběhnu krátce ven a prohlížím okolí. Jazyky sněhu se ve větru plazí přes cestu. Moje odchytové místo teď vypadá úplně jinak než v létě. V závěru cesty musíme zrychlit, abychom projeli vyšší vrstvu sněhu. Jsem ale nadšený. Káně jsme pozorovali několikrát z bezprostřední blízkosti, auto nás neminulo ani jedno. Ztracený kraj uprostřed polí, přesně tak jsem si to představoval.

Neděle 15. ledna:
Včerejší projížďka po ztracených cestách mezi zasněženými pláněmi mě nadchla. Rodinka se po ránu přesunuje s bruslemi na zamrzlý rybník a já mám dopoledne pro sebe. Obloha je chvíli zatažená a chvíli svítí slunce, teplota se drží jen nějaké dva stupínky pod nulou. Beru si výbavičku a jedu tam, kde jsem včera skončil, k Zouvalce.
Projíždím sněhovými návějemi kolem svého odchytového stanoviště a zastavuji na druhé straně zdejšího sedla. Obloha se právě čistí a sněhové pláně bíle jiskří. V polích jsou vidět káně, dva krkavci a kolem prolétá poštolka a několik strak. Vítr je sice mírný, ale ledový, a když si měním na poli objektiv, abych si cvaknul okolní krajinku, pěkně mi křehnou prsty. Na sever leží hluboko pode mnou Vyškov a na jih Zouvalka. Jsem tu ve výšce nějakých 330 m s výhledem desítky kilometrů po okolí.
Sjíždím kousek níž a zastavuji u lesíka sousedícího se svahem zarostlým vysokou uschlou trávou s výsadbou nějakých stromků. Slunce svítí. Jsem tu v závětří. Z keřů a snad i bývalého sadu pod skupinou jehličnanů se ozývá zpěv čížků. Živí se na šiškách olší. V podrostu poskakují kosi a kousek ode mě křičí strakapoud. Kousek od čížků je několik stehlíků a odněkud se nade mnou objevuje volavka popelavá. Když vylezu na asfaltku, pokřikuje na poli kousek ode mě skupina kvíčal, ozývá se varování strak a z mezí zarostlých pruhy keřů vzlétají další káně.
Opět sjíždím kousek níž. Pod sebou mám rákosem zarostlou strouhu Lukového potoka a proti sobě teď v několika patrech pruhy křovin na mezích. Nad nimi ční bílé temeno pole, na kterém polehává srnčí. Zkouším je počítat, nacházím další a další kusy a dobírám se čísla 120. To je solidní stádo. Jdu se projít dolů k potoku a když se pak vracím k autu, chystám stativák a prohlížím okolí. Z jednoho místa je vidět 24 kání, 6 poštolek a 2 krkavci.
Přejíždím hlavní silnici a pokračuji úzkou asfaltkou k Trpince. Zastavuje mě brána zemědělského družstva. Za plotem jsou dvě nebo tři jabloně nazdobené šesti desítkami načechraných těl hrdliček zahradních.
Projíždím Boškůvky, míjím Moravské Málkovice a pomalou jízdou mířím k severu. Zdejší silničky jsou prázdné, jen kání stále přibývá. Mezi Rybníčkem a Medovicemi je další opuštěná silnička s velkým hnojištěm. S překvapením pozoruji káni odnášející dál do pole mrtvou straku. Její práce to asi nebyla, ale pochutnává si na jejích zbytcích. S dalekohledem procházím po zasněžené asfaltce a v duchu si představuji, kolik zajímavých druhů se musí i v zimě vyskytovat v okolní krajině. Jen o nich nevíme, protože zhusta navštěvujeme stále ty stejné osvědčené lokality. I tady bych si dokázal představit skřivany ouškaté nebo sněhule. Vracím se k autu a pokračuji k dálnici, podél které vede obslužná komunikace. Směrem k Vyškovu po ní jedu sám. Prohlížím náspy dálničního tělesa, sleduji fleky ornice s odvátým sněhem – kosi, mlynaříci, káně, poštolky, další dva krkavci, kvíčaly a poštolky. I tak je to pro mě po novém roce zase všechno nové. Chvíli jedu podél biokoridoru stáčejícího se k Zouvalce, kde jsem koncem léta chytal. Už se na to zase těším.

Krotká poštolka obecná (Falco tinnunculus) na kraji Topolan.

Kání lesních (Buteo buteo) jsou v polích desítky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *