birdwatcher.cz

26.1.2014: Viróza a bernešky

V pátek si ze školky přinesl Josef střevní virózu. Pepe o něho v sobotu pečuje, zatímco já se jdu s dvojčaty projít do Pisárek kolem Svratky. Po návratu se věnuji prevenci v podobě loňské meruňkovice. V neděli se už Josef zotavuje, ale celou noc se ozýval nářek a zvracení dvojčat. K ránu podlehla i Pepe. Venku se rodí krásný, křišťálově mrazivý den. Jedu rodince koupit pár lahví koly a nějaké banány. Všichni polehávají a odpočívají s kyblíky po ruce. Domlouvám se s Pepem, že budu na telefonu a když bude potřeba, hned přijedu. Hážu do auta birderský bágl a přece jen vyjíždím k jihu. Je jen otázkou času, kdy se to projeví i u mě.
V polích leží zbytky sněhového poprašku a teplota poklesla k 10 stupňům pod nulou. V úrovni Smolína proti mě letí několik desítek husí, které pokračují dál k severu. Zastavuji Na obvyklém místě v polích. Husy nejsou slyšet, ale když pozoruji přeletující šedivky, zahlédnu v dálce za nimi jejich hejno sedící v terénní sníženině velkého lánu. Je jich hodně. Cestou po asfaltce k hnojišti míjím trojici skřivanů. Když stojím u hnojiště, tak jsou husy ještě kilometr daleko. Říkám si, že klidně pár set metrů z této vzdálenosti ještě můžu ubrat a husy zůstanou v klidu. Navíc jsem ve stativáku zahlédl husu se světlým límcem. Bylo by škoda nepokusit se o jeho odečet. Přejíždím asi o 200 m dál. Slunce mám pěkně zleva za zády. Pečlivě prohlížím hejno. Jde o běločelky a je jich asi 8000. Nacházím dvojici bernešek rudokrkých a pak ještě jednu. V zadních řadách vzdálených od hlavního hejna asi 100 m sedí na zemi berneška bělolící. Znovu vidím límcovanou husu, ale i když kulím levé birderské oko jak můžu, dokážu odečíst jen velké písmeno P. Nezbývá, než se ještě o kousek přiblížit. I v té nezvykle třeskuté zimě se vzduch těsně nad terénem mírně tetelí. Objevuji čtvrtou bernešku rudokrkou a konečně zase límcovanou husu. Má světle zelený límec. Takový jsem ještě neviděl. Přechází, sedá, odpočívá, pase se a drobná černá písmenka jejího kódu se mi stále proměňují. Pak si husa stoupá proti mě, vypíná se, mává křídly a nápis se dostává do takového úhlu vůči slunci, že ho můžu přečíst celý – P03. Sláva! Po více než hodině zírání do okuláru vidím dvojitě a jsem pěkně vymrzlý. Po celou dobu jsou husy pěkně v klidu. Přece jen jsem od nich dost daleko. Teď můžu jet dál. (Pozorovaná husa dostala límec v listopadu 2009 v Nizozemsku.)
Starý rybník u Pohořelic je stále vypuštěný, ale jen podél rákosin jeho zamrzlého bahnitého dna postává 18 volavek popelavých. Jinak tu nic není. Rybníčky u Vrkoče jsou pod ledem. Kouknu ještě do polí kolem Drnholce, kde kolem jednoho větrolamu poskakuje asi 60 strnadů obecných, do uličky za náměstím, kde na smrku sedí dvacítka kalousů a při zpáteční cestě ke skládce u Žabčic. Mezi odpadky hledají potravu stovky havranů, desítky racků bouřních, několik bělohlavých a chechtavých.
PS: No a večer už mi vnitřnosti drtí ocelové prsty střevní virózy. K hekání se přidávám i já. Ještě, že jsem ty bernešky stihnul. 🙂

Jeden z nejméně dvaceti kalousů ušatých (Asio otus) na jejich shromaždišti v ulicích Drnholce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *