Včera jsem se v odpoledních hodinách krátce objevil na kraji Blučiny. Zajímalo mě, jak to tam vypadá a jestli jsou tam nějací ptáci. Ke konci března sem určitě několikrát zamířím za tradičním nočním odchytem chřástalů. Hned po příjezdu mě dost zaskočilo, jak velká plocha byla z pěkné podmáčené lokality amputována developery, kteří sem zřejmě navezou hromady sutě a zeminy a budou pokračovat ve výstavbě dalších logistických hal, které vyrůstají zejména jižně od Brna jako houby po dešti. Většinou na úkor prvotřídní ornice. Fascinuje mě ta lehkovážnost, s jakou plýtváme nejen úrodnou půdou.
Nad stařinou vlhké louky se v jednu chvíli objevili dva piliši. Zatr sakr, říkám si, co kdybych si sem přivezl síť a Arnošta už teď? S příchodem pátku na tento nápad téměř zapomínám. Už několikátý den je nádherně slunečno a mě to láká ven. Kam? Co zkusit tu Blučinu? Sice dost pofukuje, ale můžu se tam aspoň projít s dalekohledem. Balím jen dravcovku, beru fotobágl a vyrážím. Arnošt s tyčkami k sítím je celoročně v rakvi na střeše auta, kde doplňuje další nezbytné harampádí mých výletů do přírody.
Je krásně, ale vítr je opravdu čerstvý a ledový. Nevadí, stezičkou vyšlapanou od zvěře, kterou každoročně používám i já, jdu k místům, kde jsem míval dravcovku roztaženou i vloni. Postavená je za chvilku. Vítr ji ale nadouvá a dravci stejně nejsou žádní vidět. V holinách procházím lokalitu. Zatím je tu dost mrtvo. Jen bažanti, zajíci a několik kusů srnčího. Z jednoho vlhčího místa ale vzlétá moje první letošní bekasina.
Obcházím celou louku, na oranici nacházím dva konipasy bílé, nad hlavou mi přeletuje čejka a pak se objevuje první pilich. Z trávy zvedá skupinku lindušek lučních a když postřehne Arnošta, hlasitě se ozývá. Síť sebou ale zmítá ve větru a světla je ještě příliš, než aby dravec síťovinu přehlédl. Pozoruji dvousethlavé hejno špačků, přeletující kachny a několik doupňáků. Slunce klesá a přilétají další piliši. Dva, tři. Pokřikují na Arnošta, ale síť stále vidí.
Slunce zapadá, šeří se a vítr se trochu uklidňuje. Kolem se teď pohybuje nízko nad loukou pět pilichů. Vracím se k autu a dívám se na ně dalekohledem. V jednu chvíli je ptáků dokonce sedm. Jejich kontury začínají být obtížně rozeznatelné, ale zdá se, že je Arnošt už přestal bavit a postupně se rozletují do okolí. Smiřuji se s tím, že můj dnešní pokus bude neúspěšný a vydávám se k síti, abych ji sbalil. Až téměř u ní zjišťuji, že téměř u země visí v kapse pilich. Je to mohutná stará samice. Vůbec se nebrání, neútočí, je naprosto klidná. Dostává kroužek, já pořizuji několik fotek a samice může letět na nocoviště.
Síť balím už za tmy ve světě čelovky. Od pusy se mi kouří a na obloze visí kousek nad sebou Venuše a Jupiter v konjunkci. Jsem vymrzlý, ale spokojený. Mám za sebou první předzvěst kouzelných, byť většinou ledových nocí, které tu už po několik let na jaře trávím.
Moták pilich (Circus cyaneus), samice.
