Tah chřástalů teď dosahuje vrcholu, ale počasí odchytům nepřeje. Většinou silně fouká nebo prší. Dnešní akce je projevem čirého zoufalství. Opět je hlášen silnější vítr, přesto ale doufám, že v noci trochu povolí a aspoň několik hodin to půjde. Vyrážím tedy na mokřad u Blučiny. Cestou projíždím několika lokálními dešťovými přeháňkami, které jsou poměrně vydatné.
Na místě mě čeká vítr, silný a ledový vítr. Nostalgicky vzpomínám na chytání před více než čtrnácti dny, kdy jsem sítě stavěl jen v tričku s krátkými rukávy. Teď musím těch vrstev oblečení navléct víc. Chystám čtverec, nechávám jej skasaný, o kus dál roztahuji dravcovku s Arnoštem a nakonec natahuji nad louží osmnáctku pěvcovku s hlubokými kapsami. Do všech sítí se opírá prudký vítr a já jen doufám, že jsem si to všechno nechystal zbytečně.
Nad polem poletují čejky, v rojnici ho zkoumají špačci s drobotí v podobě stehlíků a konopek, na obloze předvádí s křikem přemety svatebního letu samec pochopa, objevuje se luňák červený a občas se z vysoké podmáčené trávy zvedne nějaká ta bekasina. Přidávám další vrstvy oblečení. Ještě, že jsem je měl v autě od minula. Choulím se ve skládací židličce u auta a dávám svačinu, ke které si rozdělávám plechovku piva jako prevenci, abych už si to dnes nemohl rozmyslet a vrátit se domů. Známé postavičky, které mě na své odpolední procházce míjejí, se diví, že jsem si vybral tak nepříjemné počasí. No jo, absťák mě vyhnal ven, co vám budu povídat.
Hlasité kodrcání bažantů a natřásání křídel, je hlavní zvukovou kulisou podvečera. Pak ještě občasné zajódlování vodouše rudonohého nebo pískavý přelet kulíka říčního. Nad hlavou mi zakrákají dva krkavci a s šerem nad lokalitou krouží celkem sedm pochopů. Žádný z nich ale neprojevuje zájem o Arnošta jako před dvěma týdny piliši.
Když roztahuji sítě, objeví se nade mnou dvacetihlavé hejno konipasů lučních. Letí někam na nocoviště. Zajímavý je ale hlas jiného, samostatného konipasa, který slyším o pár minut později. Znám ho, přesvědčuji se o tom u auta z nahrávky, která přesně odpovídá. Podle mě jde o konipasa citrónového, ale zahlédl jsem jen jeho siluetu na nebi, bez podrobností, bez potvrzení určení. Škoda. Tohle přes moji osobní faunistickou komisi neprojde.
Ještě několik žvatlajících vlaštovek a stmívá se. Vysoko nade mnou se zhmotňuje polovina měsíce, kolem něj mezerami v oblačnosti prosvítají hvězdy a vítr konečně vadne. Kéž by to vydrželo co nejdéle. Aladin na svém grafu po půlnoci ukazuje zase jeho narůstající sílu. Uvidíme.
Sedím venku dlouho, oblečením jsem obalený jako cibule, cucám chilský merlot a poslouchám nahrávku od čtverce i noční hlasy vodoušů rudonohých a kropenatých. Teplota záhy klesá těsně nad nulu. Už během prvních kontrol sítí se objevuje na vegataci jinovatka. Prvního opeřence přináším až v jedenáct večer, je to krásný vodouš rudonohý.
Během noci vítr postupně zesiluje, ale pořád se to dá snést. Okna u auta jsou zamrzlá, ale ptáci táhnout. Postupně přináším šest chřástalů vodních, konečně dva kropenaté a ještě jednoho rudonožce. Nedlouho po rozednění vše balím. To už zase bojuji s větrem. Jsem od něj vyfackovaný, nohy mám zmrzlé a prsty na rukou zkřehlé. Už se těším na dopolední dospávání. Postupně se čistí obloha a vše zalévá slunce. Takhle se i ten ledový vichr dá snést. Balím poslední pěvcovku, jejímž horním polem muselo projít snad létající prase a kousek ode mě zpívá strnad rákosní. Vrací mě to k jednomu mokřadu v Argentině. Stejná atmosféra, nízké ranní slunce a v rákosí zpívající strnadec pampový. Stejný klid, vyrovnanost, zastavení v čase. Tahle rána v terénu jsou jako klenoty, stačí si je navléct na šňůrku vzpomínek, kterou navždy budu mít u sebe, kterou mi už nikdo nevezme.
Chřástal vodní (Rallus aquaticus) s přísným výrazem ve tváři.
A elegantní chřástal kropenatý (Porzana porzana).
