birdwatcher.cz

Sváteční rodinný výlet

Vezměme dva rodiče, dvě malá několikaměsíční mimina a malého psa. Jak asi může vypadat takový normální výlet, který ve sváteční den kolem Vánoc tato průměrná rodina absolvuje? Děti se nacpou do kočárku, pes se přiváže na vodítko a oba rodičové ve svátečním oblečení pak spolu korzují městskými ulicemi nebo na malé vesnici jednou ulicí hlavní a jednou vedlejší, slušně zdraví kolemjdoucí a cítí se šťastně. Před očima máme teď takový obyčejný nezajímavý obrázek, se kterým není problém se setkat.

Zcela jiný obrázek můžeme pozorovat v případě, že minimálně jeden, v horším případě oba rodiče, holdují birdwatchingu. S takovou rodinou se už v ulicích měst nepotkáme, ale musíme hledat na odlehlých místech s pravděpodobným výskytem nějakého vzácného ptačího druhu. Vím o čem mluvím, protože v naší rodině jsme birdwatchingem postiženi dva.

Před několika týdny se nám takto podařilo vyrazit na Pálavu za zedníčkem skalním. Na zádech fotobatoh s veškerou výbavou, na krku dalekohled a před sebou asi padesátikilový kočár s klučinama a jejich výbavou. Dostat se do vyšších partií Soutěsky byl pořádný sportovní výkon. Severní vítr tu fučel neuvěřitelnou silou. Zedníček se nám neukázal i když ho tu viděl v posledních dnech skoro každý. Mezitím dostal malý František hlad, takže se musel Pepík skrčit do sněhu pod stromem a v té futeři ho nakojit. Nakonec jsme přece jen kousek toho štěstí měli, když jsme zedníčka na okamžik zahlédli až v sedle. Prudký vítr ho nesl nedaleko nás a pak jím mrštil do závětří dubového porostu. Později jsme jej už nespatřili.

Dnes jsme se pro změnu rozhodli pro bernešky. Na Štědrý den jsem v hejnu hus běločelých u Pohořelic viděl bernešku rudokrkou a bělolící. Hejno se nemuselo zdlouhavě hledat v nedozírných lánech Znojemska, ale přehledně odpočívalo nedaleko silnice z Brna na Mikulov. Naplánovali jsme si tedy, že hned po kojení, které obě nemluvňata při troše štěstí uspí i na dvě hodiny, rychle vyjedeme k jihu a zatímco budou spát, tak si pěkně hejno prohlédneme. Plán to byl prostý, ale jen do chvíle, kdy jsme přijeli k Pohořelicím. Husy se totiž krmily ve velké vzdálenosti a dohlednost byla nevalná. Kluci sice vzorně spali, psík Emil nám běhal mezi stativáky a snažil se nechat na blízké silnici co chvíli přejet projíždějícím autem, ale bernešky jsme nezahlédli. Museli jsme se přesunout blíže.

To se podařilo bez problémů. Podrobně jsme prohlíželi blízké menší hejno, zatímco jeho hlavní část, která od nás byla dost vzdálená, se postupně zvedla a přelétla asi o kilometr dál k západu. V menším hejnu na nás skutečně čekala berneška rudokrká. Pepík, který ji viděl naposledy předloni, byl spokojen. Kluci zatím spali, Emil trhal nějaký kus papíru, který našel a tak jsme popojeli ještě kousek dál k přelétnuvšímu hejnu. Opět jsme sestavili stativáky, namířili, prohlédli si pár desítek hus, když se celé hejno díky šílenému zajíci zvedlo znovu. Značná část přelétla do polí ještě dále k západu a menší část se vrátila na místo, kde jsme je viděli poprvé. Kluci v autě začali pokřikovat. Dostali hlad. Konec pohodlného prohlížení husího hejna. Vrátili jsme se zpět, kde jsme dnes začali. Pepe už byl zmrzlý z ledového větru a chlapíci vzadu na sedadle byli stále hlasitější. Nedalo mi to. Na okamžik jsem ještě zastavil. Nedaleko nás byla v hejnu opět berneška rudokrká a nedaleko od ní berneška bělolící. Paráda! Alespoň dnešní mise byla splněna.

Berneška rudokrká může být mezi husami běločelými velice nápadná nebo nemusí být vůbec vidět. Záleží na mnoha okolnostech.

Nedokázal jsem se odlepit od dalekohledu. Zahlédl jsem v dálce jednu husu běločelou s černým límcem, který jsem ale nedokázal odečíst. Pak jsem pozoroval jednu velice světlou husu běločelou a o něco dál další, která při roztažených křídlech měla ruční i loketní letky téměř bílé. Křik z auta sílil a Pepík už klepal na okno, abych to zabalil. Husy by se daly prohlížet ještě celé hodiny. Poslední můj pohled patřil opět huse běločelé, kterých tu byla většina, která měla velice krátký zobák a pak ještě jedné, která měla bílou skvrnu protaženou jako husy malé až nad oči. Škoda, snad příště.

Chvíle strávené při birdwatchingu s kočárkem plným dětí v blízkosti jsou vždy tak trochu hektické. Člověk je limitován délkou jejich spánku a pocitem pohody pevně ohraničeným křikem a pláčem. Ale možná o to jsou tyto výpravy cennější v případě, že se nám podařilo vidět něco zajímavého a že jsme u toho byli všichni. Neříkám, že i my se s chutí neprojdeme s kočárem a psíkem na vodítku městskými ulicemi, ale společné chvíle v přírodě nám dají mnohem více.

Týden před tím, než jsme vyrazili společně na Pálavu, jsem tam potkal rodinku kolegy ze severní Moravy – dvě dítka, kočárek a on i ona nadšeni z pozorování zedníčka. Podobná setkání, která se uskuteční v polích, u rybníků, v kopcích, prostě všude tam, kam normální rodinné výlety běžně nesměřují, ve mně vždy zanechávají takový příjemný všeobjímající pocit porozumění. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *