To tedy byl výlet. Terén jsem odkládal až na dnešní dopoledne. Hlavním důvodem byl sníh. Už nemělo chumelit. Ne, že by ho v předchozích dnech napadlo půl metru, ale v pátek i sobotu přece jen mírně sněžilo a panovalo takové to podmračené pošmourné příšeří, do kterého se mi nechtělo. Tak jsem to nechal na dnešek. Až ráno jsem si všiml předpovědi větru. Ten si trochu popustil uzdu. Brzy to vidím na větvích okolních stromů i na krmítku zavěšeném na provázku. Vše se houpe a v poryvech větru sebou zmítá. No čo už? Uvidíme, jak to bude vypadat venku. Je třeba vyrazit.
Sedám do auta a rozjíždíme se víceméně nazdařbůh nejprve po bližším okolí. Včera jsem zaregistroval na drátech vysokého napětí na kraji Střelic hřivnáče. Holubi, zdá se, zvolili hromadné otužování a zůstali tu ve větších počtech. Včera jich tu bylo 150. Dnes by se asi na drátech v tom severáku neudrželi. Cesty v polích jsou překryté sněhovými jazyky. Pozoruji několik kání a nějakou tu straku. Většinu času ale zůstávám v autě.
Z toho vylézám až u skládky v Žabčicích. Krajinu kryje bílý poprašek, obloha je částečně modrá, ale funí chlapsky. Nad skládkou krouží čtveřice luňáků červených a z plotu do pole přeletuje smíšené hejno kavek a havranů. Často teď u nás na jižním konci Brna zastihnu podobné hejno a překvapuje mě, že kavky svým počtem obvykle havrany převyšují. Nízko nad strništěm přeletuje za rozvážného mávání křídly mohutný pilich.
Pokračuji k Drnholci. Z kopců je vidět, že je hladina Novomlýnských nádrží kompletně pod zasněženým ledem. I zde tedy mířím do polí. Hned zkraje potkávám hejno severských husí. Většinou pospávají. Je tu asi sedm set běločelek, několik hus velkých a jedna tundrovka. Překvapivě přeletuje nad keři datel. To je vlastně spolu s pilichem dnešní druhý nový druh do letošního birdlistu. Popojíždím dál a všímám si menších skupin hus směřovat do polí na severu. Po pár minutách nacházím místo, kam sedají. Je jich tam ke třem tisícům. Jsou dost vzdálené, ale se stativákem poměrně čitelné. Jen ten vichr kdyby nebyl. Auto musím postavit čelem k němu, otevřít kufr a za ním se skrýt. Teprve pak můžu do hejna v improvizovaném závětří nahlížet. Ale i tak je kosa. Stativák uvolňuje ve šroubech jen tak, aby se ještě neklepal, ale abych ho už mohl otáčet tlakem boční strany nosu. Ruce mám v kapsách, aby mi neomrzly. Další husy přilétají ze západu. Během pětačtyřiceti minut jejich počet roste na 4500. I tady jsou to převážně běločelky, půl druhé stovky hus velkých a do desítky tundrovek. Sice je to jen povrchní pozorování, ale žádnou bernešku mezi nimi nenacházím. Jen skupinka srnek přebíhá okrajem hejna a v popředí sedí nádherná bílá káně lesní. Tohle fakt nemá cenu. Lezu zase do auta a pouštím si čtený životopis Jobse, který jsem poslouchal i cestou sem. Moc sympatií si u mě ten člověk nezískal, ale poslech v závětří vytopeného auta je příjemnější než vrávorání u stativáku pod útoky futeře.
A podobným způsobem trávím i zbytek výletu. Spíše jen projíždím okolím, občas stáhnu okénko, abych se pokochal ťuhýkem šedým nebo poštolkou a shledávám, že počet aut u nádrží je na maximu a led je poset tečkami bruslařů. Zastavuji ve smrčině kousek od Střelic, který pamatuji jako padesátiletý, pak vykácený a teď znovu dosahující výšky asi desíti metrů. Běží to. Připisuji brávníka a vracím se domů. Včera mě kousek od krmítka překvapil hlas jikavce, kterého jsem i dohledal, a dnes pro změnu pozoruji na obloze přetahující skupinu kormoránů velkých, daleko od vody a ve značné výšce. Už se těším na jaro. No a dnes na teplou polívku a hrnek čaje. Tož tak. I tuto podobu může mít odkládaný terén.
Poštolka obecná (Falco tinnunculus) s uloveným hrabošem.
Ťuhýk šedý (Lanius excubitor) krčící se v prudkém větru.
