V pátek vyjíždím ven na motorce, je polojasno a studeně fouká. Mířím k Hrušovanům, kde se dají na malých vodních plochách stále zastihnout nějací bahňáci. Na bahnitém kraji vzdálenějšího břehu první nádrže pospává nějaký kontrastně černobílý pták. Asi čejka, říkám si a pokračuji po břehu kolem rákosí, které mi několik dalších desítek metrů brání ve výhledu. Dostávám se k mezeře ve vegetaci, když zaslechnu poměrně známý hlas. A sakra, napadá mě, tohle čejka nebude. Zvedám dalekohled a mám jasno. Hlas zasunutý v mé hlavě v jednom ze zaprášených šuplíků mě nezklamal. Na břehu loví ústřičník. Tak tebe jsem, chlapče, u nás už pěkných pár roků neviděl. Znovu mě mrzí, že mám foťák stále v servisu. Pokouším se aspoň o dokumentaci mobilem přes stativák. Po chvíli sakrování přece jen dokladovku pořizuji. Ústřičníka obcházím obloukem, na vyvýšeném místě na chvíli sedám do trávy a kochám se dalekohledem. Odsud by byly fotky ještě lepší. Škoda.
V rákosí se ozývají hlasy moudivláčků a skutečně se brzy ukazují. Celkem 15 ptáků. Zvědavě sedají na vrcholcích stébel a ze tří metrů na mě hledí. Provokatéři jedni. Na další nádrži se stále zdržuje trojice břehoušů rudých, s nimi přibližně dvacítka bojovníků, 13 jespáků obecných a jednotlivě několik dalších bahňáků. I ti břehouši jsou mnohem blíže než před týdnem. Doufám, že budu mít své dlouhé sklo zase brzy po ruce.
Sobotní odpoledne. Je zataženo, šero a z oblohy padá několik kapek. Jsem na kraji Ořechova. Obcházím místní mokřad a pouštím se do polí. Větrolamem podél strouhy protahují pěvci. Ozývají se budníčci menší a ukazují se králíčci. Nad polem pokřikují krkavci a občas nějaké káně. Nedaleko je páchnoucí skládka, která tradičně láká luňáky červené. Tentokrát se jich v její těsné blízkosti zdržuje dvanáct. V jednu chvíli se všichni vznášejí nad ní, vidlicovité ocasy, červená křídla a šedé hlavy. A za nimi šedě tmavá obloha s puklinou, ze které právě vystřelují paprsky slunce stojícího nízko nad obzorem. Krása. Z pole se zvedá několik lindušek lučních a nad hlavou mi letí přetahující letka třiceti konipasů bílých. Popojíždím autem dvě stovky metrů k lavičce a stolku u polní cesty a už když k ní přijíždím, letí souběžně se mnou nízko nad polem pětice kulíků zlatých. Sedají jen asi třicet metrů ode mě. Opět si musím postesknout, jak pěkné fotky by mohly v tom zapadajícím slunci vzniknout. Kulíci pobíhají po poli, hledají potravu a já jsem fascinován představou dálky, kterou v minulých dnech museli překonat. Už dlouho jsem na severu, na jejich hnízdištích v tundře nebyl, a budu to muset napravit.
Dokladovka ústřičníka velkého (Haematopus ostralegus) pořízená mobilem přes stativák.
