birdwatcher.cz

24.3.2020: Bejvávalo

Další odpoledne s možností omezeného vycházení kvůli virové pandemii. Po celém dni v jednom bytě o pěti lidech, přičemž tři z nich jsou rozdivočelí kluci ve věku 10-13 let, to už si žádá kus sebezapření. Odpoledne je nejvyšší čas se jít vyvenčit. Bereme roušky a jedeme do míst, kde jsem v 80. letech trávil mnoho svého času – k Popůveckým rybníkům JZ od Brna. Kdysi to byla nádherná lokalita. Větší z rybníků měl kolem sebe široký pás rákosin a oplýval životem. Hnízdili tu roháči a potápky malé, v rákosí pochopi, ve větvích vrb se dalo najít hnízdo moudivláčka, všude zpívali rákosníci obecní, strnadi rákosní a cvrčilky slavíkové, a dal se tu vidět bukáček a dokonce i sýkořice. Pak byl rybník odbahněn do podoby sterilní hliněné vany s prudkými břehy. Několik druhů se tu ještě nějakou chvíli zdržovalo, ale život se odsud postupně vytratil. Kdysi jsem tu chtěl dělat diplomku věnovanou změnám avifauny v souvislosti s úpravou rybníků do podoby vhodné snad jen k masovému chovu kaprů. Bohužel se to nepovedlo, nebylo to tak nějak košer při studiu lesního inženýrství. Teď jsem při pohledu na holé břehy rybníka a na divoce rostoucí zástavbu v polích nad ním smutný. To je také důvod, proč se sem vracím jen jednou za hodně dlouhou dobu. Obrázek životem kypícího rybníka mi zůstává ve vzpomínkách a jejich střet s realitou je příliš krutý.

Ale jsme tady, jdeme se projít. Pravidelně sekaná podmáčená loučka a potůčkem, která dřív sloužila za trdliště stovkám skokanů, je zarostlá zbytky suchého rákosu. Ve větvích vrb nízko nad vodou horního rybníčka poskakují budníčci menší. Podnikají výpady nad hladinu, tam se třepotají jako kolibříci, a snaží se ulovit aspoň nějaký hmyz. Mají to teď těžké, je zima, v noci mrzne. Podrost pod hrází je plný cvakajících červenek, ozývá se zpěv budníčků menších a ukazuje se jedna nebo dvě pěvušky modré. Jdeme se s klukama ještě projít za horní rybník. Potůček, který do něj vtéká, tu kouzelně meandruje, dělí se a vytváří ostrovy, drobné písčité pláže, malé vodopády. Je tu pěkně, kvetou plicníky, mokrýše, podléšky, sasanky. Slunce se opírá do starého dubového porostu ve svahu nad potokem a vítr tu nefičí, jako v otevřené krajině. I tady jsou v keřík desítky červenek, cvakají, zpívají, tu a tam rozsvěcují své hřejivě červené hrudi mezi uschlým proutím starých stromů.

Dvě hodiny v terénu, pár běžných druhů, které potěší, ale smutek z toho zmaru kolem přetrvává. Škoda.

Jeden z budníčků menších (Phylloscopus collybita) lovících výpady z mělčin nad vodní hladinu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *