Je tu jiskřivě mrazivé sobotní ráno. Noční jasná obloha zatlačila teploty lehce pod nulu, pak se tma rozpustila, odraz vycházejícího slunce rudě zahořel v oknech bohunické betonové džungle, aby záhy jeho světlo jako zářivá, ale úsporná a teplem šetřící žárovka povylezlo výš a zamrkalo ze šmolkově modrých nebes. Dnešek bude jako korálek. Toho je třeba využít a vyrazit do terénu.
Mířím k jihu. Někde v úrovni Smolína zajíždím polní cestou k okraji pískovny. Je stále mrazivo, studeně pofukuje a teplota se drží nuly. Na obloze za uvolněného máchání křídel přeletují dva luňáci červení. Dole pode mnou na dně pískovny z vodní hladiny zatopené prohlubně vzlétá asi padesátka kachen a do rákosí se běží skrýt slípka. Podmáčená plocha navazující na rybníček je zarostlá rákosem, za kterým se zvedá písková stěna provrtaná hnízdními norami břehulí a vlh. Tady musí být v létě jiný svět. Chtěl bych mít možnost se tu tou dobou trochu porozhlédnout.
Pod Pohořelicemi se nad krajinou začíná objevovat mlha, která cestou dál k jihu houstne. Nad Pernou ale zase svítí slunce. Jdu se projít do Pastorkova lomu. Je před desátou hodinou a stezky jsou plné výletníků. Chvíli to trvá, ale zedníček se asi po deseti minutách objevuje. Jako motýl přeletuje na kulatých křídlech ve stěně lomu a hledá potravu. V jednu chvíli se snad i ozývá zpěvem.
Další zastávka je hned dole pod Pavlovem na břehu Novomlýnské zdrže. Stále studeně pofukuje, ale je krásně. Pálavské vápencové bradlo svítí proti modré obloze. Široko daleko se na hladině pohupují hvízdáci. Dnes je jich v nejbližším okolí asi 250, ale podél břehů mezi Pavlovem a Dolními Věstonicemi jich dokáže být i třikrát více. Zkouším z hlavy vyhnat slova písničky Mařenky Rotrové, člověk je velmi krátce živ, krátce živ, a smutek, který v sobě mají, ale moc mi to nejde. Na jedné straně k nim vzhlížím a na druhé mě bolí. Nechám si pod bundu pronikat ty ledové doteky větru, abych cítil něco jiného a chvílemi to i pomáhá.
Chvíli okouním z hráze pod Dolními Věstonicemi a pak se vydávám k hlavnímu tahu mezi Mikulovem a Brnem, abych se vrátil těch pár kilometrů k severu. Nejde to ale, na hladině před Kostelním ostrůvkem posedávají hejna hus a další ptáci právě přistávají, aby se teď kolem poledního napojili před dalším vzletem do polí.
Parkuji v severozápadním cípu Věstonické zdrže a jdu se projít, abych do husích hejn alespoň trochu nahlédl. Před několika dny hlásila na facebooku paní Hela Smutná přeletující hejna severských hus, ze kterých zaslechla hlas husy malé. Říkám si, jaká by to byla náhoda, kdybych jí ten sympatický druh mohl potvrdit. Většina ptáků je dost daleko na hladině, ale poblíž se pohybuje padesátka běločelek. Nevěřím svým očím, když asi po čtvrthodině pozorování narážím na drobnou husu s nezaměnitelnými znaky – kulatá tmavá hlava na krátkém krku, drobný růžový zobáček, výrazný žlutou kroužek kolem oka a bílá skvrna zužující se nad oči. To snad není pravda! Bez problémů ji dohledávám nejméně šestkrát, ale vždy ji její znaky prozradí. Na vodě je mezi břehem a ostrůvky odhadem snad 10000 hus běločelých a několik set hus velkých. Zaměřuji se ještě na vzdálenější ptáky a znovu se musím usmát, jaké mám štěstí. Nejen, že nalézám stále častěji se vyskytující husici nilskou, ale v její těsné blízkosti svítí husice rezavá. No a nakonec až u samých ostrůvků nacházím ještě dvojici bernešek rudokrkých.
Obloha se mračí a začíná být zase zima. Je čas zajet někam na pumpu na teplé kafe a pak už hurá do Brna. Bylo to super pozorování a jsem rád, že mi to dnes tak krásně vyšlo. Zvláště, když je člověk tak krátce živ, krátce živ. 🙂
Zedníček skalní (Tichodroma muraria) přeletující ve stěně Pastorkova lomu.
Zimující samec rehka domácího (Phoenicurus ochruros) na kraji Dolních Věstonic.
Dokladovka výskytu husy malé (Anser erythropus).
