Těsně před Štědrým dnem (22. 12.) se na avifu objevilo pozorování skřivana ouškatého z Vyškovska od bratří Boucných. Hned mě napadlo, že půjde o stejného ptáka, kterého 18.11. zaznamenal kousek od Slavkova u Brna Petr Navrátil. Hledalo ho tehdy více lidí, já také, ale bez úspěchu. Prosincová lokalita byla sice tajena, ale už 25.12. nalezl skřivana ouškatého Jarek Zeman, který lokalitu zveřejnil. V následujících dnech jsem mohl sledovat, jak se skřivana vydávají hledat další a další birdeři, kteří postupně na avifu, eBirdu a facebooku zveřejňovali dokumentační, ale i nádherné fotky tohoto vzácného zatoulance. Tiše jsem záviděl, protože jsem se do terénu nedostal. Ale přišel poslední den roku a s ním i poslední možnost vyrazit.
Jen to počasí snad nemohlo být horší. Mrznoucí mlha, nízká šedivá oblačnost a teploty nejen díky ledovému větru nějaké tři stupínky pod nulou. Přesto vyjíždím. Silnice občas lehce klouže, ale po dálnici to rychle utíká. Kousek od Švábenic najíždím na asfaltku jdoucí k jihu, která by se po nějakých šesti kilometrech měla napojit u Orlovic na okresku.
Na ovocných stromech zaznamenávám skupinu hrdliček zahradních. Pak vyjíždím na cestu. Po několika stech metrech mě mlha obklíčí ze všech stran a já si přijdu jako na konci světa. Šero, jinovatkou pokrytá vegetace podél cesty a ticho. Jedu pomalu a pozorně sleduji krajnice. Nic, ani náznak života. Po levé straně míjím lesík a brzy se nacházím v místech minulých pozorování. Auto nakonec nechávám u odbočky na polní cestu a lezu ven. Polňačka je až na fousatého chodce prázdná. Vracím se na asfaltku a jdu dál k jihu. Je kosa. Jsem navlečený jako cibule, na hlavě čepici a přes ni částečně natažený nákrčník. Ani hlásek, ani pohyb, nic. Přede mnou je rozšíření cesty, na které navazuje pozvolní pravotočivá zatáčka. A tam na krajnic se něco pohybuje. Je to pták. Opatrně pár kroků a zvedám dalekohled. Kryje ho mlha a v tom šeru moc znaků vidět není. Ještě pár kroků a rozeznávám hnědavého opeřence se žlutou tváří, na které je patrná černá maska. To snad není možné. Našel jsem ho. Mám to k němu asi 25 metrů, ani jsem nestačil vzít do ruky fotoaparát, když se pták odlepuje od země a mizí vpravo v poli. Sakra! Tak nádherný druh a tak mizerné pozorování. Vydávám se ještě do pole, ale ani po více než hodině skřivana nenalézám. Od blízké vesnice je slyšet hýl a sojka. Jsem zmrzlý, na čepici a na vousech jinovatku. Další hledání vzdávám.
Asi bych měl mít z takového druhu radost, ale nemám. To pozorování bylo opravdu mizerné. Vůbec jsem si ho nevychutnal. Vracím se kolem lesíku, přidávám stehlíka, kosa a poštolku. No uvidíme, třeba se sem ještě vypravím. Zase tak daleko to není.
Jediná fotka, která kromě ojíněného autoportrétu vznikla, je tato. Poměrně výmluvně ilustruje podmínky pozorování.
