birdwatcher.cz

Jak jsem „dělal terén“ v Argentině – 4. část

Měsíc, po který jsem každodenně znovu a znovu prošlapával nenápadné stezky spojující jednotlivá teritoria drozdců běločelých, mi byl skvělou knihou, ze které jsem se učil determinaci a chování nejen ptačích druhů jihoamerické pampy. Krom toho jsem nahlédl i pod pokličku vědců-ornitologů, kteří tu pracují na svém jménu. Bylo to nahlédnutí zajímavé a poučné … k oběma tématům si neodpustím ještě několik poznámek.

Vcelku nenápadnou dijuku chilskou (Diuca diuca) obývající křovinatou vyschlou pampu spolehlivě prozradil její nápadný zpěv.

Další obyvatelé pampy

Pásovci

V předchozích článcích jsem zmínil ty obyvatele farmy, se kterými jsem přicházel do styku víceméně každodenně. Byli to gaučové, drozdci a ornitologové, turisti, vlhovci a kukačky guira, zahradníci a kolibříci, ale byli tu ještě další, které jsem za celou dobu pobytu potkal jen několikrát a kteří si přesto zaslouží, aby byli zmíněni. Těmi prvními jsou pásovci, podčeleď řádu chudozubých (Xenartha), živočichové, kteří jsou alespoň pro mě velice exotičtí a které si spojuji s přírodopisnými seriály a dobrodružnými knihami, které jsem hltal v mládí. Do stejného řádu patří i lenochodi a mravenečníci. Ti mají opravdu jen několik zubů na rozdíl od pásovců, kteří jich mohou mít i přes sto. Ačkoli nejsou kryty sklovinou, u jiných savců se s tímto počtem nesetkáme. Jejich tělo je kryto krunýřem z kostěných destiček pokrytých rohovinou, který pásovec využívá k obraně. Svine se do klubíčka a je chráněn ze všech stran.

Na osobní setkání s prvním pásovcem jsem si musel dlouho počkat. Sice jsem každý den chodil kolem rozměrných nor, které mohli obývat a několikrát jsem našel jejich prázdné krunýře, přesto jsem žádného z nich neviděl. Až téměř po třech týdnech v Argentině, kdy nás Dieguito vzal na podvečerní procházku za novými ptačími druhy, jsem se se svým prvního pásovcem setkal „tváří v tvář“.

Měli jsme za sebou úspěšné pozorování kukaček tmavozobých (Coccyzus melacoryphus) a v deníku nacházím tento zápis: Vzduch je příjemně chladný, pofukuje větřík a obloha je stále zatažená. Moc světla není. Kukačku nacházíme podle drsného hlasu ve skupině keřů. Drží se uvnitř ve stínu větví. Jen občas se ukáže venku. Pořizuji jen dokumentační snímek. Další dvě kukačky nacházíme o kus dále, ale chovají se stejně ostražitě. Dieguito je vynikající průvodce, snaží se kukačku napodobit a přilákat. Dorozumíváme se jen posunky, opatrně se pohybujeme pod keři a sledujeme kukačky. Dalším druhem, kterého provokujeme hlasovou nahrávkou je tityra bělokřídlá (Pachyramphus polychropterus). Také v tomto případě se daří asi jen dvě úplně rozmazané fotky. Zůstávám pozadu, kluci směřují k další skupině keřů. Když vyrážím za nimi, tak při náhodném zastavení zjišťuji, že se asi metr ode mě krčí u země pásovec. Klekám si, měním rychle objektiv za kratší a pásovec se tváří, jako by tu nebyl. Cpe čumák do země a myslí si, že ho nevidím. Reaguje až když na něj několikrát blýsknu. To se pak postaví a neohroženě si to namíří přímo na mě. Zalekl jsem se té náhlé změny v jeho chování a vstávám. Obcházím jej a on zatím svižně utíká ke keřům, do kterých se zalézá skrýt. Konečně setkání s pásovcem.

Jednalo se o téměř čtyřiceticentimetrového pásovce štětinatého (Chaetophractus villosus), kterého jsem pak pozoroval ještě několikrát. K aktivitě se probouzel až za šera, kdy nebylo takové horko. Dalším druhem, kterého jsme asi dvakrát viděli a mohli si na něj i šáhnout – nebyl tak velký a proto jsme se nebáli – byl pásovec šestipásý (Euphractus sexcinctus). Zajímavá zvířata, když si člověk uvědomí, o jak starou skupinou savců se jedná.

Malý a neuvěřitelně rychlý pásovec šestipásý (Euphractus sexcinctus) k obraně krunýř vůbec nepoužil. Spoléhal na své rychlé nohy.

Kapibary (Hydrochoerus hydrochaeris)

Setkání s největším hlodavcem na světě, který má na nohou plovací blány, velice dobře se potápí, plave a pod vodou dokáže vydržet i 10 minut, mi připomíná další zápis z deníku: Před šestou razíme do terénu k baňádu. Alicie tam chce okroužkovat pár drozdců s mladými, aby zjistila, jestli se jedná v průběhu několika let stále o ty stejné ptáky. Natahujeme vysokou nárazovou síť a já se jdu projít do teď vyschlého mokřadu. Zkouším opět fotit vlhovce rudoprsé (Sturnella superciliaris). Tradičně se mi to příliš nedaří. Dostávám se na nějakých 10 m k rodince kapibar, které po několika minutách strnulosti mizí v orobinci. Slunce klesá a vše dostává krásné hřejivé barvy. Chvíli pronásleduji strnadce pampového (Embernagra platensis), když se ocitám v těsné blízkosti další kapibary se dvěma mláďaty. Mám ji tak blízko, že se mi do foťáku vejde jen její hlava. Jsou ode mě asi 4 m. Chvíli se kochám a pak nápadně odcházím. Samice se zvedá a rocháním upozorňuje mladé na nebezpečí. Když vidí, že jí ode mě nic nehrozí, zůstává dál u rákosí a začíná se pást. Vracím se ke kolegům. Podařilo se jim okroužkovat celou rodinu drozdců a odebrat jim krev.

Na svoji důvěru tito hlodavci doplácejí tím, že se často stávají vyhledávanou součástí jídelníčku místních gaučů. Není se co divit. V kohoutku mají výšku kolem 50 cm a dosahují hmotnosti mezi třiceti a sedmdesáti kilogramy. Takové morče se na talíři neztratí.

Dospělá samice kapibary (Hydrochoerus hydrochaeris) mě zastihla nepřipraveného. Do dlouhého skla se mi vešla jen její hlav.

Ti, kteří se rozhodli dělat vědu

Po dvojici popsaných savců je čas na kratičké zamyšlení nad druhem, který mi byl nejbližší a zároveň někdy velice vzdálený – vědcem-ornitologem. Do třetice nahlédnu do svého deníku: Pampou se procházíme až do večera. Několikrát daleko od nás pozorujeme Rose s žebříkem na rameni. Znovu si uvědomuji, jak úsměvná je komunita, ve které jsme se tu ocitli. Křižují pampu s žebříky na ramenou od hnízda k hnízdu. Každý den od rána do poledne a od oběda do večera. Pak přepisují zápisky do počítačů, stahují videonahrávky z kamer, zdobí umělá vejce různobarevnými skvrnami pomocí kartáčku na zuby, čekají u dřevěného inkubátoru na to, až se jim vylíhnou mladí vlhovci, přemýšlejí nad experimenty, nad rukopisy svých objevů, sesedají se k debatám kolem kulatého stolu a to vše ve jménu vědy. Ano, je to věda, každý ji tu bere velice vážně; ohánějí se citovaností a snaží se publikovat v prestižních vědeckých časopisech, šplhají od titulu k titulu a cítí se jako objevitelé nových světů, které jsou pro lidstvo něčím, co mu dá novou kvalitu. Ale je to svět sám pro sebe se svým slovníkem, se svojí hierarchií a strukturou, které snad ani nechci porozumět. Svět pro jehož existenci se dají najít finanční prostředky, které by snad mohly být použity právě v tomto případě a ve spoustě dalších k účelnějším objevům. Možná tomu jen špatně rozumím, ale skoro mi to přijde jen jako dělání vědy pro vědu samu. Jen abych si mohl říct, ano teď už něco znamenám, znají mě; ale má to opravdu všechno nějaký smysl?

Teď už bych možná nebyl ve svém hodnocení tak přísný. Přesto si říkám, že výsledky některých výzkumů zdaleka nemohou zdůvodnit výši financí, které na ně byly vynaloženy. Mluvím teď obecně a nemyslím jen na ornitology. Nechci ani tvrdit, že každý výzkum je apriori jen černou dírou, do které finance plynou. To vůbec ne, ale jsou témata, která mi připadají zbytečná a jsou vymýšlena jen proto, aby si na nich onen vědec udělal jméno, aby si našel píseček, na kterém by si plácal ty svoje bábovičky, aby se věnoval problematice mnohdy tak abstraktní a neprůkazné, že to až nutí k pochybnostem o její existenci.
Na otázku proč to děláš? proč se zabýváš tím, čím se zabýváš? jaký to má smysl?, mi jednou bylo odpovězeno otázkou jinou: proč lidi dělají hudbu? proč chodí do divadel? z jakého důvodu jedni malují a druzí píšou verše? jaký má smysl tohle? V téhle odpovědi je hodně moudra a řekl bych, že když člověk dělá vědu se zanícením a díky vnitřnímu puzení a ne jen z vypočítavosti, tak jeho činnost zdůvodňovat nepotřebuje. Pokud pak dokáže sehnat i finance ke svému snažení, tak nechť je mu přáno. 🙂

Nápadný vlhovec rudoprsý (Sturnella superciliaris) se vyskytoval na mokřejších travnatých lokalitách. Bzučivý zpěv přednášel v letu.

Google Earth – hřadélko s ptačí perspektivou

V jihoamerické pampě v okolí rezervace El Destino jsme trávili bezmála pět týdnů. Nejprve nás sebou vodila Alicia, pak jsme procházeli celou oblast sami za pomoci slepeniny několika archů papíru vytisknutých z programu Google Earth a později už jsme ani mapky nepotřebovali.

Aplikace Google Earth je vůbec dokonalou záležitostí. Z ptačí perspektivy se můžete podívat na naši zemi ofotografovanou mnohdy do neuvěřitelných detailů. Stačí se pak snést nad jakékoli místo jejího povrchu, procházet si libovolně okolí a známá místa, znovu si vybavovat zážitky z cest, bloudit nazdařbůh po známých pěšinkách křižujících nekonečné travnaté pláně, připomínat si skupinky keřů jednotlivých párů drozdců, zalétnout se mrknout ke břehu La Platy, zastavit nad střechami hospodářských budov a přemýšlet o tom, jestli se pod nimi právě nenachází někdo z těch lidí, které jste poznali. Rád se takhle chodím dívat do světa od svého počítače přes okno monitoru. Trvá to jen pár chvil a člověk se ocitne na druhé straně zeměkoule a stejně rychle se dokáže zase vrátit. Datum satelitního snímku rezervace El Destino pochází z 24. září roku 2003. Vždy když znovu zamířím nad tato místa, tak jsem zvědavý, jestli náhodou ten letecký snímek není aktualizován. Vsadil bych se, že jednou, až si jej pečlivě prohlédnu, tak na něm třeba najdu i některého z těch nosičů aluminiových žebříků, že tam bude zachycen za chůze pampou, a já ho možná budu znát i jménem. A je to tak správně, protože tito lidé jsou součástí zdejší krajiny, patří do ní. No a kdyby tam chtěl někdo mrknout stejně jako já, tak stačí zadat souřadnice: 35° 8’3.78″J a 57°23’32.62″Z a rázem jste nad El Destinem. Příjemné cestování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *