birdwatcher.cz

Být či nebýt fotografem přírody?

Za ta dlouhá léta „šoulání“ naší přírodou s dalekohledem u očí si mě našly tisíce vzácných chvil, kdy jsem litoval, že si je nemůžu uchovat krom vzpomínek ve své děravé hlavě třeba i ve formě fotografie – barevného, živého a věrného otisku neopakovatelného a pomíjivého okamžiku, jehož hlavními aktéry byli převážně divocí ptáci či zvířata v kulisách dokonalé přírody. Podobná představení měla vždy velice komorní až intimní charakter a zrakem byla zachycena jen díky zkušenostem a porozumění, se kterým jsem se tomuto dění dokázal přiblížit. Říkal jsem si tehdy, že bych sebou měl nosit fotoaparát a po dlouhém hledání jsem koupil pro mě finančně dostupnou fotopušku Zenit s třísetmilimetrovým teleobjektivem. Bylo to zařízení těžké a hlučné. Nějaké snímky jsem udělal, ale pak jsem fotoaparát odložil, pořídil si praktický kinofilmový kompakt a smířil se s tím, že se budu muset i nadále spokojit s dalekohledem a vzpomínkami.

Roky jsem si se svojí jednoduchou výbavou vystačil. S koupí monokuláru a překvapivým zjištěním, že se i přes něj dá poměrně zblízka a jednoduchým způsobem dokumentovat dění v přírodě, jsem vyzkoušel i tuto cestu – digiscoping. Stačil malý digitální fotoaparát, kterými byl trh zahlcován ve stále větším množství a různorodosti a přiložit jej k okuláru svého teleskopu. I na značnou vzdálenost jsem mohl získat cenné dokumentační fotografie zajímavých ptačích druhů a dalších neobvyklých pozorování.

Ale jak člověk brouzdá internetem, tak si nemůže nevšimnout stovek úžasných fotografií živé přírody, prezentovaných na nejrůznějších webech wildlife fotografů, při kterých se mu až tají dech. Samozřejmě si pak klade otázku, jak je možné udělat takové fotky, jak je možné dosáhnout té ostrosti, barev a všech detailů fotografovaného objektu? Vždyť ten opeřenec musel být focen jen z několika centimetrů! A nejedná se o obyčejné ptačí druhy, které se potkávají každý den. Jde většinou o fotografie vzácných a ohrožených vlh, pisil, tenkozobců apod. To je ono! Vždyť to musí být tak snadné s vhodnou fotografickou výbavou, napadne ho a začne zjišťovat, kolik by stála a jak by se dala sehnat. Stejné to bylo i se mnou. Moje digiscopingová sestava mi náhle přišla nepraktická, těžkopádná a pro něco lepšího naprosto nedostatečná.

Přešel jsem tedy k digitální zrcadlovce a k ní časem přidal dlouhé sklo. Taky proč ne? Vždyť i tohle vybavení už je k mání za rozumnou cenu a pokud člověk neuvažuje o profesionálních superdrahých a superdlouhých teleobjektivech, tak se může spokojit i s kvalitní a přitom finančně dosažitelnou výbavou. Jenže z člověka se nestává fotograf divoké přírody nákupem fotovýbavy! Postupný vývoj fotografa přírody je dlouhým a náročným procesem, při kterém musí nejen dokonale zvládnout svoji fotografickou techniku, ale musí se naučit mnohému z života volně žijící zvěře, musí se naučit maskovat a hlavně se musí naučit trpělivosti a zachovat si úctu k přírodě a zdravý rozum, který mu bezpečně řekne, kdy a za jakých podmínek ještě může fotografovat a kdy už by měl přestat, protože by mohl svojí přítomností rušit nebo i způsobit škodu.

Pořídil jsem tedy potřebnou fotovýbavu a začal sbírat zkušenosti. Kde jinde, než na internetu. Zjistil jsem, že u nás existující komunita fotografů divoké přírody se neustále rozrůstá. Nové weby s touto tématikou vznikají a množí se jako houby po dešti. Každý chce mít vlastní snímky, které by vypadaly přesně tak, jako ty prezentované na www.birdphoto.cz či na webech předních světových fotografů. Vždyť podle nich stačí tak málo, jen si pořídit výbavu a hurá do terénu. A proč začínat u vrabců a sýkorek? Tohle přece „skutečný fotograf přírody“ nefotí. Je nutné se zaměřit na něco neobvyklého, projít si weby, napsat pár mailů, zatelefonovat a zjistit, kde se dá najít kolonie vlh pestrých nebo hnízdo kolpíků bílých. Naprosto nepřipraveni a bez jakýchkoli znalostí biologie či etologie daného druhu se pustí jako sloni z porcelánu do míst, kde nemá ani zkušený ornitolog co dělat. Takovému člověku jde jen o fotografii, o dokonalý vysněný snímek pořízený z co největší blízkosti. Bez něj nemá smysl se vracet a proto je pro jeho získání třeba podstoupit cokoliv. Ani ho nenapadne začít s něčím jiným, přijít na lokalitu za tmy, zamaskovat se a bez pohybu splynout s okolím. Být vděčný za jakékoliv setkání s přírodou a odejít nenápadně zase až za šera, kdy už nic nevyplaší. Ani na okamžik nezapochybuje, že by neměl strkat objektiv až do hnízda a upravovat jeho okolí jen pro tu dokonale komponovanou fotku s ideálním pozadím. Nenapadne ho, že na hnízdišti nemá co dělat a že v patách za ním jdou predátoři, kteří jeho dílo zkázy dokonají.

Ale tohle prozření mi trvalo dlouho. Podle sebe jsem soudil i ostatní. Coby birdwatcher jsem se vždy rád rozdělil o své zkušenosti z přírody, o zajímavá pozorování a místa se stejně postiženými přáteli. Dával jsem jim možnost vidět to, co já a věřil jsem tomu, že se budou i stejně jako já chovat. Nedokázal jsem pochopit, proč někteří zarputilci své lokality a objevy tají a vše si ukládají jen do bezpečí svých šuplíků. Snažil jsem se s nimi polemizovat a naivně jsem argumentoval tím, že takhle nedávají možnost získat zkušenosti jiným mladším kolegům, kteří se pak v terénu mohou ledacos přiučit a pro příště se vyvarují chyb svých předchůdců. Ostatně za tímto názorem si stojím. Věřím, že výchovou a příkladem se dá dosáhnout lepších výsledků, než tajením a zákazy.

Teprve dodatečně jsem pochopil, že ono utajování nesměřuje tak proti kolegům ornitologům, ale spíš proti fotografům, kteří se pro mnohé z nich stali synonymem bezohlednosti, neznalosti a nebezpečí pro vše, na co si usmyslí svůj teleobjektiv zaměřit. A servítky si skutečně neberou. Jaký smysl má dokumentovat z bezprostřední blízkosti hnízdění vzácného druhu u nás, když se mnohem lepší fotografie dají pořídit v nedaleké cizině bez toho, aby ono hnízdění bylo ohroženo či zmařeno? Co jim dovoluje spouštět své fotovory na vodní plochy chráněných území bez jakýchkoli povolení a výjimek udělovaných patřičnými orgány státní správy ochrany přírody? Nejspíš jen vlastní ego.

Náhle mi to nesmyslné tajení začalo dávat smysl. Ať má lokalita ochranný statut nebo ne, stále je citlivá k narušování ze strany veřejnosti a orgány státní správy ochrany přírody nemají prostředky a potenciál na všech těch stovkách míst nepřetržitě hlídkovat a odhánět každého, kdo se tu chová nepatřičně. Pak je lépe si svá pozorování nechat pro sebe, nezveřejňovat je nebo záměrně mlžit a neuvádět přesnou lokalizaci svých objevů.

Ale to trochu předbíhám. Fotografování chce především hodně času a trpělivosti, kterou jsem u sebe nenašel. Osobně jsem se tedy fotografem divoké přírody nestal. Zůstal jsem při birdwatchingu se stativovým dalekohledem, který mi umožňuje nahlížet do života našich opeřenců z bezpečné vzdálenosti bez obav, že bych je rušil. Zrcadlovka se čtyřstovkou se mi stále houpe na rameni, ale používám ji jen k fotodokumentaci. Nemám ambice dělat technicky dokonalé fotografie, protože vím, že jiní je dokážou udělat za mě a v mnohem lepší kvalitě. Nemám potřebu přispívat svojí nepovedenou troškou do mlýna přírodní fotografie, protože nic objevného, jedinečného a převratného bych zde stejně nenabídnul. O to víc obdivuji ty, kteří tohle všechno dokáží a přitom se v přírodě umí pohybovat nenápadně, opatrně a s úctou ke svému okolí. I nadále budu mít radost z každé povedené fotografie, ale cílem mých výletu nebude výhradně ona. A co se lokalit týče, tak budu dlouho přemýšlet nad tím, komu je odhalím a udělám to až tehdy, kdy si tím člověkem budu jistý a budu vědět, jak se v terénu chová. Naštěstí můžu říct, že jsem se prozatím nezklamal.

A co jsem tímto příspěvkem chtěl říct? Snad jen to, že fotografie živé přírody je umění a tudíž se mu nedá naučit ze dne na den, že sebedostupnější fototechnika z nikoho fotografa přírody neudělá, že zdvižený prst a všudypřítomná otázka etiky wildlife fotografa by měla být k nalezení na každém fotografickém webu s touto tématikou a že jen výchova a názorný příklad mohou vést k tomu, aby slovní spojení fotograf divoké přírody nemělo pro ty, kterým na přírodě záleží a mají ji rádi, pejorativní příchuť.


Odkazy s podobným tématem

Prosický, O. Fotografování ptáků a zákon, In: www.naturephoto.cz
Podzemný, P. 12 hodin versus 12 sekund, aneb příběh jedné nešťastné sovy, In: www.petrpodzemny.com
Česká společnost ornitologická. Legislativa, In: www.cso.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *