birdwatcher.cz

Jonathan Rosen: Terénní lekce

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Když jsem začal někdy po svých třicátých narozeninách s pozorováním ptáků, často jsem na svých prvních výpravách litoval, že jsem s tím nezačal už jako dítě. Jak nádherné by bylo, kdybych všechna ta jména ptáků, jejich proporce, zvukové projevy a barevné znaky vstřebal v době, kdy jsem se coby dítě v kolébce teprve učil mluvit a kdy byla moje paměť nekonečná. Ptáci by pro mě představovali mateřštinu – nebo přinejmenším druhou řeč, kterou bych plynule mluvil. Namísto toho teď zoufale listuji Petersonovým určovacím klíčem jako turista slovníkem cizojazyčných frází; a než se dopátrám ke slůvku „rehek“, je ten nádherný opeřenec dávno pryč.

Teď, po padesátce, jsem samozřejmě rád, že jsem začal, kdy jsem začal. Kdybych dělal karate, možná bych teď měl už trojitý černý pás. Možná. Ale i když jsem přinejlepším jen birder se žlutým pásem, chápu to tak, že mě od samého počátku potkalo něco úplně nového a nečekaného. Je v tom více než jen obvyklé vzrušení z pozorování dokonalých zvířat objevujících se v mém městě, víc než vzrušení z jejich hledání, nalézání a určování.

Jistě, všiml jsem si přitom své znovu objevené zvědavosti a pocitu propojení s nezměrnou náručí přírody a jejími ročními obdobími. Ale chci poukázat ještě na něco jiného. Ve svých začátcích s ptáky jsem moc úspěšný nebyl, protože neměli trpělivost státníků z devatenáctého století čekajících na svoji dagerotypii. Přesto se mi hlava brzy hemžila jejich jmény a obrázky. Jména tak nová a krásná jako ptáci sami – čírka modrokřídlá, lesňáček zlatý, papežík indigový – nebo tak nešikovná jako lidé, kteří je pozorují – lesňáček žlutokorunkatý, pipilo rudooký, tyran chocholatý – se mi navždy vryla do paměti. Z úst mi vyletěla dřív, než jsem si uvědomil, že je vyslovuji.

Jsem v pokušení říci, že se můj mozek cítil mladším, ale musím uznat, že když jsem byl mladý, představoval můj mozek jedno velké geriatrické zklamání. Sportovní statistiky, které mí přátelé zhltli a vyplivli jako semínka melounu, jsem já spolkl a už jsem je nikdy neviděl. Multiplikační tabulky, jména hlavních měst, hláskování jakéhokoli slova zaneseného do mentálních šuplíků mých raných let, to vše je pryč – zčásti i proto, že to tam ve skutečnosti nikdy ani nebylo.

Ale od toho okamžiku, kdy jsem začal chodit do terénu s dalekohledem a určovacím klíčem, sám nebo s ostatními, jsem si začal uvědomovat, že se nábytek v mé mysli sám od sebe přesouvá. Můj mozek si vytvořil prostor pro ptáky a vše, co se k nim vázalo: latinské a běžné názvy; ptačí hlasy, areály rozšíření, svatební šat. Můj hlad po informacích a moje schopnost zapamatovat si je – moje schopnost učit se – jako by se zdvojnásobila. Můj mozek se nestal mladším, ale moudřejším.

Proč? Co se to stalo a jak se to vlastně přihodilo? Slova jsem měl rád odjakživa; angličtina byla na vysoké škole mým oborem a psaním se živím. Čtení jako fyzický akt a učení, které z něj vychází jako proces dešifrování a získávání informací, představoval vždy náročnou práci.

Trvalo mi řadu roků, než jsem dokázal odpovědět na to, co jsem tehdy nevnímal jako otázku, spíše jako znovuprobuzenou schopnost, kterou jsem si spojoval s pobytem venku a kterou jsem se z pověrčivosti nechtěl zabývat. Trvalo mi to do té doby, než se mi narodily dcery a než začaly chodit do školy v době mnohem osvícenější, než byla ta moje. Teprve tehdy jsem pochopil, co ve mně pozorování ptáků vlastně odemklo.  Byly to právě potíže se čtením, kterým mé dcery čelily, jež mě konečně přivedly k tomu, o co vlastně jde.

Obě mé dcery jsou dyslektičky. Moje žena, která tento problém nemá, na mě jednoho dne vzhlédla od materiálů zabývajících se specifickými poruchami učení, a prohlásila, „to je o tobě.“ A bylo to tak.

Ukázalo se, že vzdělávací metody nejlépe reflektující problémy s dyslexií, téměř všechny zahrnuje pozorování ptáků. U lidí s dyslexií je učení usnadněno multisenzorickým přístupem, který umožňuje slova vidět, slyšet, a dokonce se jich dotknout v prostředí, ve kterém jsou obsažena. Opakování je také nesmírně důležité, ale v tomto případě se vyhýbá nudě, která se s opakováním dostavuje. Nikdy jsem se nenudil, když jsem si vzal do metra terénní příručku a mezi zastávkami jsem si prohlížel lesňáčky – severního, skvrnitého, mnišího – a přemýšlel o tom, jestli budu mít štěstí a uvidím je naživo v lese. Nenudil jsem se, když jsem si zapisoval jména ptáků, které jsem pozoroval, a znovu si je pak pročítal doma, když jsem si je kontroloval, a ještě jednou si je prohlížel – třeba i v několika knihách – abych si potvrdil, že jsem je skutečně viděl.

Ukázalo se, že se listování určovací příručkou stalo jen malou částí mého poznávání ptáků. Při prohlížení terénních atlasů doma jsem si jména ptáků spojoval s jejich obrázky; při prohlížení určovacích příruček v lese jsem si obrázky a jména ptáků spojoval se skutečnými živými ptáky pohybujícími se vzduchem nebo sedícími na stromech. Ptáky jsem pozoroval i slyšel a ptáci naopak viděli a slyšeli mě – nebo přinejmenším, když jsem byl dost blízko, reagovali na moji přítomnost – v pohotovosti bylo tedy celé moje tělo.

Doma jsem poslouchal nahrávky ptačích hlasů z CD (dříve) nebo později z MP3 přehrávačů. Učil jsem se mnemotechnickým pomůckám obsaženým v hlasech – sweet sweet I´m so sweet (sladký sladký jsem tak sladký) u lesňáčka žlutého; pleased pleased pleased to MEETCHA (rád rád rád tě potkám) u lesňáčka žlutotemenného. Doma jsem poslouchal zpěv, prohlížel si obrázky a pročítal si jména ptáků. Venku jsem poslouchal skutečné ptáky. Pozoroval jsem je, naslouchal jim a nahlas říkal jejich jména nebo poslouchal, jak někdo jiný jejich jména hlasitě vyslovuje. Od knih jsem vzhlédl k ptákům a od ptáků se zase vracel ke knihám, dokud se svět slov a neartikulovaný živý svět spolu nespojili v nekonečném tanci.

Představte si historickou knížku, která by dokázala už jen pouhou polovinu. Támhle je Napoleon s černým kloboukem, kterého pronásleduje jednoruký Nelson! Není tohle Marseillaisa? Ne ne, to je Napoleon a zpívá: Ten, kdo se bojí dobytí, porážkou si může býti jist.

Ve skutečnosti toho knihy dokážou stále více. Moje dcery mají digitalizované učebnice, které jsou jim v počítačích nahlas čteny, zatímco ony mohou sledovat text na monitorech. Zatímco v tomto případě jde o speciální aplikaci, kombinace viděného a slyšeného je očividně vyhledávaná, protože Amazon nyní nabízí široké veřejnosti publikace, jejichž součástí je elektronická i audioverze a vy můžete číst i poslouchat zároveň. Můžete si dělat poznámky jedním způsobem a využívat je druhým. Já teď mám všechny své poznámky z terénu v mobilním telefonu, kam na jedno interaktivní úložiště vkládám obrázky, nahrávky i text.

Technika byla vždy součástí pozorování ptáků – paradoxně snad proto, že i když je birdwatching sám o sobě tak přirozený, tak my, lidé, jsme stvoření mnoha protikladů. Mezi sebe a ptáky vkládáme dalekohledy, ony umělé zázraky, které nás skutečně přírodě spíše přiblíží než aby nás od ní vzdálily. I ptáci jsou plní protikladů – patří zemi i vzduchu. Stejně tak pro nás je nejlepší, když se naše učení opírá o naše tělesno, což nám v konečném důsledku umožní duševní rozlet.

V jednom ze svých nejslavnějších dopisů vysvětluje velký romantický básník John Keats svému bratrovi a švagrové svoji teorii života. Svět, napsal, byl coby škola „stvořen za účelem výuky malých dětí číst.“ Pro Keatse znamenalo čtení mnohem víc než jen porozumění slovům a jeho konečným výsledkem bylo mnohem více než jen získané znalosti. Dítě chápe svět pomocí srdce a mysli. Jde o proces, který u člověka paradoxně vytváří onu nesmrtelnou část sebe sama, kterou Keats nazývá duší. Svět pak označuje jako „kolébka rodící se duše“.

Miluji Keatsovo zpodobnění rodící se duše, i když mi někdy trochu uniká. Nejvíc se mi na tom líbí ten nápad, že svět je školou, nezvyklou školou. Jsou v ní třeba stromy a tráva. Učit se z něj vyžaduje celé naše já. Je to místo, kde, pokud budeme mít štěstí, můžeme nalézt děti i zvířata, které nás zasvětí do tajů života.

TIPY

  • Dyslexie je pojmenování celé řady příznaků, které ve svém souhrnu označují specifickou poruchu učení. I přes svoji různorodost není obtížné tuto poruchu diagnostikovat a napravit. Skvělým místem, kde se dá začít, jsou webové stránky Mezinárodní dyslektické asociace (International Dyslexia Association): https://dyslexiaida.org/
  • Ptáci se o ornitologii nestarají, ale lidem pomáhá mít je zaškatulkované do jmen a kategorií, zvláště pokud by v dětech setkání s nimi vyvolávala zmatek. Vaše děti v tomto směru ohodnotí školská rada, která v případě potřeby navrhne vhodné místo pobytu v přírodě.
  • Spoustě dětí – a dospělých – nedělá žádné problémy čtení knih, ale vůbec nedokážou číst okolní přírodu. Všem doporučuji, aby své děti vzali ven, kde by se mohly porozhlédnout. Osobně jsem velkým fanouškem publikace The Young Birder´s Guide to Birds of North America od Billa Thompsona III, ale skvělý způsob, jak propojit sluch, zrak a jazyk, poskytují i ptáčkařské aplikace. Také kniha What the Robin Knows: How Birds Reveal the Secrets of the Natural World od Jona Younga nabízí řadu způsobů, jakými rodiče mohou své znalosti předávat dětem.
  • My Dyslexia je krásná kniha básníka Philipa Schultze, který u sebe objevil dyslexii ve středním věku nebo spíše pojmenoval to, co pro něj dříve představovalo soukromé trápení. Také zjistil, že není básníkem navzdory svému postižení, ale díky němu. Nezapomínejme, že dyslexie, která nikterak nesouvisí s inteligencí představuje spíše odlišnost než postižení – což neplatí, pokud ji přehlížíme.

JONATHAN ROSEN je autorem dvou novel Eve´s Apple (Evino jablko) a Joy Comes in the Morning (Joy přijde ráno) a dvou publikací literatury faktu, The Talmud and the Internet: A Journey Between Worlds a The Life of the Skies: Birding at the End of Nature. Jeho eseje a články se objevily v periodicích The New Yorker, New York Times Magazine, Atlantic, Audubon a řadě dalších antologií. Pro nakladatelství Penguin Press pracuje na knize o přátelství a duševní nemoci.

Jonathan Rosen, foto: https://nextbookpress.com/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *