birdwatcher.cz

Můj „big twitch“ aneb cesta za potáplicí lední

Nedá se říct, že bych zůstal ledově klidný, když objevili bratři Šerkové 17. ledna dospělou potáplici lední (Gavia immer) na v. n. Šance, která se nachází na horním toku Ostravice v Moravských Beskydech. Několikrát mě napadlo, že bych se tam zajel podívat, ale nezbýval mi čas a také jsem si říkal, že se přece nebudu honit za jedním ptákem nějakých 180 km, byť mi chybí v birdlistu a klidně se může stát, že jej u nás už nikdy neuvidím. Pták se tam zdržoval několik dní a svojí přítomností mě provokoval. Přišly ale mrazy a většinu vodních ploch pokryl led. Těch několik zbývajících ok volné hladiny se těžko hledalo a brzy zmizely, což mi potvrdila akce, kterou uskutečnilo 25. ledna několik ornitologů, když se potáplici vydali hledat a i přes čtyři hodiny trvající snahu se jim to nepodařilo. Potáplice odlétla. To mě trošku uklidnilo.

Zhruba ve stejnou dobu (17. ledna) se objevila mladá potáplice lední také na Hrušovské Zdrži u Bratislavy. Její nádherné fotky na internetu rozpohybovaly toho brouka v mé hlavě nanovo. Moc nechybělo a já si opravdu k Bratislavě zajel. Nádrže u nás na jižní Moravě už jsou také pod ledem, husy zmizely a Hrušov dokáže být v zimě velice zajímavý. Už nějaký ten pátek se tam například pohybuje pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus). Měl jsem tedy skoro nakročeno, když jsem na webu ČSO nalezl pozorování další potáplice lední z v. n. Slezská Harta, která leží jihovýchodně od Bruntálu v centrální části Nízkého Jeseníku. Tohle už ignorovat nešlo. Pozorování pocházelo z neděle 24. ledna. Ještě ten večer začaly na naší e-mailové konferenci svištět zprávy. Nadšení birdwatcheři se narychlo domlouvali kdo kdy a s kým se za potáplicí hned druhý den rozjede. Závistivě jsem četl ty zprávy, protože jsem v pondělí musel být v práci. S ještě větší závistí jsem pak poslouchal vzrušené hlasy v telefonu, které mi sdělovaly, že kolegové potáplici našli a jaké to bylo vzrušující dobrodružství. Večer jsem si pak mohl prohlédnout fotografie potáplice plovoucí na malém oku vodní hladiny ztracené uprostřed nekonečné bílé pláně zamrzlé přehrady.

Potáplice si udržovala malé nezamrzlé oko uprostřed rozlehlé ledové pláně.

V noci na úterý bylo zase dost pod nulou. Co když zamrzlo i to oko s potáplicí? Co když odlétla? Ráno, když jsem vylezl před dům, tak venku leželo pět cm nového sněhu a další stále padal. Má cenu vůbec někam jezdit? Vyhrabal jsem ze sněhu auto a spolu s Emilem nasedl. Sníh přikryl ledové koleje v naší neprohrnuté ulici a pěkně to klouzalo. Ale co, zkusím to a když se nezadaří, tak se stavím aspoň na Tovačově, kde už jsem taky dlouho nebyl, říkal jsem si. Přesto jsem se nemohl zbavit takové té nejistoty a nedočkavosti, kterou jsem míval v dobách, kdy jsem ještě poletoval na křídle a která se mě zmocnila vždy pod kopcem, když jsem nad sebou viděl vysoko na obloze barevné skvrny závěsných padáků. Už abych tam byl a věděl na čem jsem.

Sníh poletoval vzduchem, trochu to klouzalo a auta přede mnou mi pěkně nahazovala přední okno. V rádiu ohlašovali nehody na dálnici a varovali před stavem silnic. V Olomouci jsem byl za chvíli a za ní už byl asfalt suchý. Projel jsem Šternberk a šedivou oblohou začalo na několika místech prosvítat nadějné modro. Špatná nálada se začala vytrácet. Projel jsem Moravský Beroun a v Bílčicích odbočil na Leskovec nad Moravicí. Náhle jsem se ocitl v bílém jiskřícím světě. Všude jen tlustá bílá peřina, která přikrývala pole i lesy. Stromy zářily námrazou a cesta byla kryta ujetou vrstvou sněhu. Zvolnil jsem, klouzal krajinou a kochal se tou pohodou zalitou sluncem. Kolem věže nedaleko přehradní hráze bylo pár čtverečních metrů volné vodní hladiny se skupinkou kachen. Jinak jen bílá pláň. V Leskovci jsem zastavil kousek pod kostelem, vystoupil a měl jsem jasno … pouhým okem byla vidět tmavá skvrna vodní hladiny uprostřed ledu a na jejím kraji seděla na ledě potáplice. Paráda, počkala tu na mě! Potáplice se najednou prudce odrazila a mohutným skokem nebo snad kratičkým letem se přenesla zase na vodní hladinu a potopila se. Zdá se, že by byla schopna vzlétnout i z této nepatrné vodní plochy. Vynořila se a až ke mě dolehl její teskný naříkavý hlas.

Mladá potáplice lední (Gavia immer) na Slezské Hartě. Na v. n. Šance se vyskytoval jiný, dospělý jedinec.

Ještě jsem ani nestačil sestavit stativák a za mnou zastavuje auto, ze kterého vystupuje Jirka Šírek. Ve svátečním oblečení opustil svatebčany, aby si také odskočil za potáplicí. Za chvíli se bohužel musíme rozloučit. Já se kochám, dělám dokumentační fotky a pak ještě scházím dolů k ledu a po něm se přibližuji k potáplici. Ta moje počínání sleduje s klidem. Stačí se na chvilku zastavit a přikrčit a potáplice přivírá oči a pospává. Slunce se bohužel skrývá za mlhavou oblačnost a tak vznikají jen nevýrazné fotky.

Emil se za mnou rozštěkal – přichází další birder. Poznávám Petra Podzemného. Zdravíme se, vyměníme si pár slov a Petr se jde věnovat fotografování. My s Emilem se pomalu vytrácíme. Emil už se třepe zimou. Strávili jsme v blízkosti potáplice skoro půl druhé hodiny. Uteklo to neuvěřitelně rychle. Spokojený a ve slavnostní náladě se vracím znovu rozsvícenou bílou zimní krajinou. Díky pozorování Vladimíra Gahury, které bez problémů zveřejnil na webu ČSO, jsem měl nejen já, ale i řada kamarádů možnost pozorovat v naší přírodě vzácnou potáplici, která je doma až kdesi na severu severoamerického kontinentu. Do oblasti západního Palearktu zasahuje její hnízdní areál jen na Islandu.

Letošní zima je výjimečná, když se v rozmezí několika dní dají zastihnout v okruhu cca tří set km uprostřed střední Evropy tři jedinci potáplice lední (Gavia immer).

Někdo by mohl vyjádřit pochybnosti o smyslu našeho počínání, kdy se třeba i několik birdwatcherů rozhodne vyrazit desítky km za ptákem, který je neobvyklý a vzácný na našem území a který se tu vyskytne jen jednou za pár let. Na druhé straně existuje přehršel jiných lidských činností, které se mohou zdát stejně pošetilé. Proč se jedni honí za kulatým nesmyslem, proč jiní zdolávají vrcholky hor nebo finanční vrcholy úspěšného podnikání. Prostě nás to baví a přináší nám to potěšení. Birdwatching navíc nikomu neškodí a může přispět i k ochraně přírody. Potáplice lední ze Slezské Harty je typickým příkladem. V loňském roce se dost dlouhou dobu zdržovala na Žichlínském poldru potáplice severní (Gavia arctica) ve svatebním šatě. Vydržela tam až do zámrazu, kdy sama zůstala uvězněná v ledu a později podlehla zranění, která jí způsobil nějaký predátor. Aby se podobné situaci předešlo, tak byli o potáplici lední informováni hasiči z Bruntálu, kteří pod vedením zkušeného ornitologa a fotografa Štěpána Mikulky během úterka zvětšili nezamrzlý otvor v ledu a později k večeru dokonce vyřezali jakousi startovací ranvej, která by měla umožnit potáplici bezpečně vzlétnout. Následující den ráno (27. ledna) bylo oko v ledě již zcela zamrzlé a potáplice z lokality skutečně zmizela. Zřejmě tedy odlétla.

Těch 130 km, které to mám z Brna do Leskovce, rozhodně stálo za to. Byl to zatím můj nejdelší výlet za jedním druhem, můj big twitch, na který budu společně s ostatními kamarády ještě hodně dlouho vzpomínat a při každé vzpomínce mi kdesi uvnitř hlavy zazní teskný a pronikavý hlas, kterým se často potáplice ozývala a který bývá obvykle slyšet jen daleko na severu jiného kontinentu.


Další informace:
Mikulka, Š. TopEx VI. – „Potáplice“, In: www.ordinaryangels.net
Podzemný, P. Potáplice lední na Slezské Hartě, In: www.petrpodzemny.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *