birdwatcher.cz

Setkání Klubu 300 v Jeseníkách

Pátek 5. června 2015
Jízda po dálnici z Brna na Vyškov a dál je adrenalinovou záležitostí sama o sobě. Nemusí být ani třicet nad nulou, kdy pálící slunce pění krev řidičům a zkouší jejich trpělivost. Zúžení, kolona, převedení jediného pruhu do protisměru a neustále omezená rychlost. Perličkou je pak zipování, které pro některé řidiče představuje naprosto nepochopitelný manévr. Ze zavazadlového prostoru voní řízky a občasné zastávky jsou tak i za neustálého a únavného skotačení naší omladiny docela příjemné. V plné sestavě pozvolna postupujeme k severu. Naším cílem jsou Kouty nad Desnou, kde má letos Klub 300 svoje další každoroční setkání, tentokrát už sedmé. Jedeme do kopců a úspěch setkání se tedy bude odvíjet především od počasí. Obloha je ale vymetená a měla by tak zůstat po celý víkend. Nakonec bude jen dobře, když nepříjemně vysokým teplotám unikneme do vyšších poloh. Do této chvíle netuším, kolik nás vůbec bude. Organizaci si vzal pod křídla Mirda Beran. Přišlo mi jen několik omluvných mailů. Uvidíme.

Před pátou odpoledne projíždíme Desnou, míjíme na prudkém svahu vpravo od silnice lanovku na Medvědí horu a vzápětí odbočujeme vlevo k chatě Diana. Zde bude naše základna. Už tu stojí první auto a před vchodem sedí s dalekohledem v ruce Milada Haasová. Ubytováváme se. Hukot Desné přerušují pronikavé hlasy konipasů horských a nad kameny přeletují dva skorci. Objevuje se Mirda a seznamuje nás s plánem na zítra. Dalším autem přijíždějí Jalůvkovi, naše externí skupina specialistů, která se bude večer důkladně věnovat testování dalekohledů. I oni přijeli s dětmi. Následuje rodina Vrhelových s Eliášem a Honzou a chata se postupně plní. Rozděláváme oheň, opékáme buřty, rozléváme víno a je tu Tomáš Baldrián s rodinkou a na kus řeči se zastavuje Martin Vavřík. Milada nás upozorňuje na hýla rudého ozývajícího se po proudu asi 50 m od nás. Rozjezd je díky tomu zase o něco zajímavější.

Jindra s Pavlou chystají obrazové tabule k testování dalekohledů do různé vzdálenosti od pozorovatelů a všichni se přesouváme za nimi, sledujeme jejich počínání, debatujeme o ptácích, popíjíme víno a vzduch konečně chládne. V dalším autě přijíždí Pavel Šálek s Táňou a jako poslední se objevuje Honza Studecký s tátou. Jsme všichni. Testovací skupina se dalekohledům věnuje s neuvěřitelnou vytrvalostí až hluboko do tmy (výsledky se objeví na tomto webu v samostatném článku). Teprve s půlnocí cvrkot v chatě a okolí utichá. Zítra vstáváme časně.

Testování dalekohledů probíhalo až daleko do tmy a přineslo řadu zajímavých poznatků.

Sobota 6. června 2015
První skupinka, kterou má Mirda vyvézt na odpočívadlo pod Dlouhými stráněmi (1185 m n. m.) je i přes včerejší domluvu velice skrovná – jedu jen já, Milada a Tom s rodinkou. V kopcích nad hranicí lesa jsme už něco po půl šesté. Je nádherně a přes hlavy kopců na východě teprve před chvílí vykouklo slunce. Vítá nás tu nahoře chladivý vzduch a zpěv budníčků větších, do kterého vplétá svůj nápěv i pěvuška modrá a pěnice pokřovní. U krajnice hledají potravu kosi horští. Pomalu stoupáme vzhůru k Dlouhým stráním. Blížíme se k teritoriu hýla rudého, který je hlasitě obhajuje z nízkých smrčků nad cestou. Dělá čest svému jménu a pyšní se kroužkem od Mirdy Berana. Čím jsme výš, tím častěji zaznívá z keřů hlas pěnic hnědokřídlých a začínají se objevovat lindušky horské. V jednom keři doráží trojice lindušek na kukačku.

Stavba Dlouhých strání nás fascinuje a zapadá do megalomanství své doby. Zmizel tu celý vršek kopce, aby ve výšce 1350 m n. m. mohla vzniknout přečerpávací vodní nádrž s maximální hloubkou 26 m, která dokáže zadržet 2,7 milionu kubíků vody. Kam se ten kus hory odsud poděl a kolik muselo něco podobného stát? Hledíme na upuštěnou hladinu nádrže a každý si jistě v mysli vybavuje nesčetné snímky této stavby, které viděl v časopisech nebo na internetu. Kousek pod nádrží se s kamarády loučím. Oni pokračují na hřebeny k jihovýchodu a já nádrž obcházím a pouštím se zpět ke Koutům.

Pozoruji křivky, poslouchám čížky a lindušky luční a postupně vyklesávám k Tetřeví chatě. Obloha je stále jako vymetená a slunce začíná pálit. Kus cesty sestupuji přímo po sjezdovce a kus jdu cykloparkem po trase, kterou bych na kole neměl odvahu sjet ani náhodou. U paty sjezdovky se mi pěkně podlamují kolena, chybí mi fyzička. U spodní stanice lanovky se ozývá hýl rudý. Je to mladý, šedivě nenápadný samec s několika nazelenalými pírky v křídlech. Na nahrávku reaguje bezprostředně a zpívá pak v okruhu několika metrů. Párkrát si ho cvakám a s vypětím posledních sil slézám k silnici přímo u naší chaty.

S rodinkou si dopřávám siestu. Kluci se čachtají v říčce a postupně se vracejí členové druhé výpravy, která vyrážela v sedm ráno. Odpoledne vyvážím na parkoviště pod Dlouhými stráněmi Pepka a kluky. Tou dobou už je asfaltka plná cyklistů a koloběžkářů. Kluci si hrají v chatě u parkoviště a pak se jdeme podívat za hýlem rudým, který právě prohání jiného samce. Je téměř bezvětří a slunce peče.

Večer se scházíme všichni na chatě. Opékají se zase buřty, popíjí se víno a probíráme, co komu dnešní den přinesl. Později se sesedáme v klubovně, promítáme obrázky z cest a videa ptáků. Je to příjemné posezení, které po dni plném fyzických výkonů končí daleko před půlnocí.

Linduška horská (Anthus spinoletta) u horní nádrže Dlouhých strání.

Neděle 7. června 2015
Spanilá jízda dokonale vymetené oblohy plné slunce pokračuje i dnes. Část osazenstva nás už opustila a zbytek máme s Mirdou sraz v 8:00 ve Vernířovicích. A je to příjemná změna projít se ve stínu bukových porostů. Jdeme si poslechnout lejsky malé, které tu včera odpoledne stihnul najít Honza Studecký s tátou. Daří se to až na druhý pokus a lejsci se neozývají zpěvem, ale jen drnčivým vábením. Jsou dva a neposedně přeletují dost vysoko nad námi v korunách stromů. Jen jednou si nás jeden z nich přilétá prohlédnout zblízka. Na několika vlhčích místech podél lesní cesty pak zastavujeme a zkoušíme naslouchat, jestli nezachytíme hlas budníčka zeleného. Nepodařilo se, ale nikoho nás to netrápí.

Po dvou hodinách v lese se loučíme a rozjíždíme se k domovům. Díky dokonalému počasí bylo letošní setkání úplně jiné, než loňské v upršených Novohradských horách. Obrovský díky patří Mirdovi, který vše dokonale naplánoval a zajistil. Po poledni jsme už doma. Akce, na kterých se sejde větší množství lidí, nemám příliš v oblibě. Zvláště pak, když se jedná o terénní exkurzi. Bude-li nějaká naděje, že se setkání klubu v příštím roce ponese ve stejném tónu, jako to letošní, pak se na něj ale budu těšit. Uvidíme. 🙂

Mladý hýl rudý (Carpodacus erythrinus) zpívající jako o život u dolní stanice lanovky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *