(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Jednoho březnového dne jsem svezl stopaře; je to můj zvyk. Motivem nebyl altruismus. Dolehla na mě tíha dávného dluhu za všechna ta svezení, která jsem nasbíral během svého tuláckého mládí. Vina je bezkonkurenční motivátor a skutečnost, že před sebou mám už jen asi pět mil sjízdné silnice (než dojedu k vodě), mě uklidňovala jistotou, že i kdyby ten chlapík byl fanatik z nějaké okrajové náboženské sekty nebo někdo, kdo proplouvá životem tak trochu mimo, nebudu ho muset dlouho snášet.
Někteří stopaři, většinou nováčci, mají pocit, že za svezení se musí zaplatit rozhovorem. Jiní, ostřílení, se cítí dostatečně pohodlně na to, aby si celé to divadélko odpustili, pokud hostiteli vyhovuje ticho.
Tenhle patřil do první kategorie. Na jednu z obvyklých otázek, které taková setkání rámují („Odkud jsi?“), jsem dostal nadšené vyprávění, které by se klidně mohlo jmenovat: „Život a doba jednoho kluka z Wahoo v Západní Virginii, kterého zlákala světla velkoměsta.“
Tohle setkání na asfaltce by mě zaujalo o dost méně, než tomu bylo, nebýt jedné věci, kterou můj spolujezdec řekl. Využil jsem vzácné pauzy v proudu jeho historek a zeptal se ho, jestli se mu někdy nestýská po domově. Odpověděl: „No, v zimě je to tam dole nuda k zbláznění a práce na rybářských molech stojí za houby. Ale, člověče, kdo by mohl opustit Wildwood v létě?“
Usoudil jsem, že bude rozumné na to neodpovídat.
Jeho slova mi utkvěla v paměti, protože mi připomněla ohromnou rozmanitost našeho druhu. Víte, mě by v létě do Wildwoodu dostala tak maximálně pohrůžka zbraní. Pro mě je léto zlatavým dozníváním dlouhých večerů a hejny bahňáků váhajícími mezi letem a dosednutím, kteří se pak rozplynou nad obzorem. Pro mého známého představovalo léto hrací automaty, videohry, světla velkoměsta a burácivý smích. To není můj svět, ale asi by nestačilo rozdělit nás dva do odlišných druhů jen podle výběru prostředí — ne že by se to už nestalo. Podobně jako špačci nebo kojoti se i náš druh zdá být schopný přizpůsobit se různému prostředím.
Včera jsem seděl se zápisníkem a dalekohledem na South Cape May a pozoroval vyčerpané zbytky kdysi prosperující kolonie rybáka nejmenšího. Ptáci vzdorovali sevřeni mozaikou plážových ručníků s dunami za zády.
Pozoroval jsem námluvy samců, svatební lety, rituály párování a přemýšlel o paralelách v našem vlastním druhu — předvádění na pláži, námluvy v baru, na tanečním parketu a tak dále. Jaký je v tom rozdíl? Jen v úspěšnosti. Náš druh se rozrůstá; rybáci nikoli.
A nemohl jsem se ubránit pocitu smutku nad těmi ptáky, přemoženými agresivnějším druhem, mým druhem. Věda však nabízí útěchu a připomíná mi, že druhy na této planetě nahrazují jiné druhy od chvíle, kdy se vyčerpaly snadno dostupné ekologické niky. Umírání je koneckonců stejně přirozené jako život — jen jiné. A stejně tak i vyhynutí!
Jiné jako noc a den.
Jiné jako světla velkoměsta, bouřlivý smích, a hejna bahňáků ztrácejících se nad obzorem.
