(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Na mém stole, vedle psacího stroje, leží kámen. Kromě toho, že je tu jediný, se od bezpočtu jiných kamenů nijak neliší. V různých lidech by pravděpodobně vyvolal různé myšlenky. Stavitel by se na něj díval jako na dobrý základ do podloží silnice a přál by si jich mít miliardu; viděl by dolary. Geolog by v něm viděl žulu vyhlazenou působením oceánu nebo potoka; viděl by příběh. Batole v postýlce by v něm možná vidělo prostě „hezké“ — ale kdo ví, možná ani to ne. Ve skutečnosti to není nijak zvlášť hezký kámen. Ale pro mě, kromě vzpomínky na místo, ke kterému je vázán, je to „žabka“ — navíc krásná.
Pokud už máte svoje roky nebo mysl příliš naleptanou starostmi dospělých, pak, než abyste museli vzpomínat, co je to „žabka“, připomenu vám to. „Žabka“ je zvláštní výtvor přírody určený k tomu, aby tančila po hladině jezer a řek — i zátok, pokud do toho vložíte srdce a máte přesnou ruku. Ne každý obyčejný kámen se hodí. Udělat dobrou „žabku“ dá spoustu práce.
Kámen musí být asi na šířku čtyř plátků žvýkačky a kulatý jako kočičí oko z achátu. Musí být dost malý, aby ho ukazováček a palec obepnuly, ale ne tak malý, aby se tyto prsty vzájemně dotýkaly. Pokud se dotknou, je příliš malý a nedá se správně roztočit. Musí dobře padnout do ruky, tak dobře, že ho budete dlouho držet, vychutnávat si jeho dokonalost a cítit jeho sílu. Tak dobře, že si nebudete jistí, jestli ho hodit, nebo si ho strčit do kapsy. Na památku.
Za své znalosti o „žabkách“ vděčím dětství strávenému u rybníka Bee Meadow. Dobré „žabky“ byly vzácné. Několik generací potomků Evropanů (a Bůh ví kolik mladíků z kmene Lenapů) od kvalitních kamenů břehy vyčistilo. Někdy jsem hledal od odpoledne po škole až do večeře a nenašel nic než břidlici a podřadné „žabky“.
Ale na mém stole leží „žabka“, krásná, jedna z nejlepších, jaké jsem kdy viděl. Vzal jsem ji z pláže zvané Sitkagi, která leží o celý kontinent dál. Z pláže, jejíž okraj byl vydlážděn dokonalými „žabkami“, pláže ohraničené z jedné strany Aljašským zálivem a z druhé malým ledovcem o velikosti Rhode Islandu — kde velryby plavou na vzdálenost jednoho hodu, nad hlavou přelétají káně rousné a zvuk labutí trubačů se nese mezi sitkami. Zvedl jsem ten kámen, ale nehodil jsem ho. Strčil jsem si ho do kapsy, aby mohl nějaký čas ležet na mém stole v Cape May… abych mohl napsat tenhle příběh.
Pomalu jsem se nořil skrz vrstvy vědomí a nechával jejich svět, aby mě postupně pohltil. První, co jsem si uvědomil, bylo, že je mi zima; druhé, že mi byla zima celou noc; třetí, že na tropiko našeho stanu dopadá něco z nebe. Jak dny plynuly jeden za druhým, naučil jsem se podle toho zvuku odhadovat počasí. Pravidelné bubnování znamenalo déšť. Přerušované znamenalo, že déšť ustal. Hlasité PLOP — ŠKRÁB znamenalo mokrý sníh padající z větví třicet metrů nad námi. Na místě, kde ročně spadne 7000 milimetrů srážek (déšť, plískanice nebo sníh, většinou všechno najednou), jsou tyhle věci prostě součástí života.
Ale tohle jsem toho prvního rána ještě nevěděl. Věděl jsem jen, že se rozednívá a že je čas vyjít na pláž a zjistit, oficiálně, jestli jsou káně dost pošetilá na to, aby v tomhle nečase táhla.
Ted Swem, výzkumný biolog organizace BIRS (čti „býrs“), tiše chrápal ve vedlejším spacím pytli Polarguard. Pytel ležel v louži. Prováděli jsme výzkum tahu kání financovaný společně americkou Službou pro ryby a divokou zvěř a Úřadem pro správu půdy. O tahu kání na Aljašce se ví jen málo, vlastně téměř nic. Ted Swem a Bob Dittrick studovali topografické mapy jihovýchodního pobřeží Aljašky a všimli si, že asi čtyřicet mil severně od Yakutatu se ledovec Malaspina přibližuje až k Aljašskému zálivu. Pokud dravce neláká přelet kusu pustého ledu velikosti Rhode Islandu, pak by se tu mělo vytvářet přirozené zúžení migrační trasy – past mezi vodou a ledem – ovšem za předpokladu, že tito dravců vůbec aljašské pobřeží sledují.
Jak jsem říkal, neznámých je spousta.
Bob a Ted přišli s tímto nápadem. Myšlenka to byla lákavá, cena příznivá, a tak byl projekt na světě. A kdyby se Dittrick nezasekl při budování přírodních center pro stát Aljaška, což vedlo k neochotnému najmutí „pracovní síly zvenčí“ z New Jersey, na těchto stránkách byste o tom nečetli.
„Myslím, že půjdu zjistit, v kolik tu vstávají rousňačky,“ řekl jsem na úvod.
Chrápání ustalo.
„Dobře,“ souhlasil Ted ochotně.
„Jak ses vyspal?“ zeptal jsem se, abych získal čas.
Nastala dlouhá pauza. „Dobře. Byla ale docela zima.“
„Jo, byla zima,“ souhlasil jsem. „Ale ne úplně velká,“ dodal jsem statečně.
„Ne, nebyla tak strašná,“ přitakal Ted stejně statečně.
Následovalo dlouhé ticho. Tím náš ranní úvod skončil.
„No, asi vstanu,“ řekl jsem znovu. Ted souhlasil, že je to dobrý nápad. A protože tu nebyl nikdo, kdo by mu oponoval, vstal jsem.
Do Yakutatu jsme přiletěli 18. dubna na palubě letadla Air Alaska 727, které je dost podobné jiným tryskáčům, jen menší. Tři nevýrazné, ale drahé dny jsme pak trávili v salonku motelu Glacier Bear a čekali, co přijde dřív, jasná obloha, nebo vyčerpané finance. To bylo před čtyřmi dny. Dvacátého dubna nám náš pilot malého letadla dal zelenou. Po čtyřicetiminutovém letu kolem sněhových přeháněk a nad temným, nepřátelským Yakutatským zálivem, v letadle držícím pohromadě lepicí páskou a slepou vírou, jsme přistáli na pláži Sitkagi. To bylo včera.
U vchodu do stanu jsem sáhl dozadu a vytáhl kapesní nepromokavý zápisník, nabitou brokovnici Remington a svůj „Griz-Kit“. Griz-Kit je taková bezpečnostní výbava do divočiny. Skládá se z plastové cestovní krabičky na mýdlo, tří petard M-80, zapalovače Bic a doutníku. Při útoku grizzlyho: (1) otevřete krabičku na mýdlo, (2) zapalte doutník, (3) zapalte M-80 přiložením zápalnice k doutníku a zhluboka potáhněte, a (4) hoďte zapálenou M-80 po rozzuřeném grizzlym.
Ted mě ujistil, že to funguje — ovšem za předpokladu, že máte k dispozici čas potřebný k provedení kroků jedna až čtyři. Pokud máte prsty ztuhlé zimou (což máte vždycky) a vítr vám neustále zhasíná zapalovač (což vždycky dělá), může to celé trvat o něco déle.
Proto ta brokovnice Remington.
Grizzly je jinak poměrně klidné zvíře, ale na Sitkagi působilo proti přátelskému setkání hned několik faktorů. Zaprvé bylo jaro a grizzly čerstvě probuzený ze zimního spánku bývá poněkud mrzutý. Zadruhé má pravděpodobně hlad, což ho činí ještě mrzutějším. Zatřetí, pokud je „on“ ve skutečnosti ona, může mít mláďata, což z ní dělá ochranitelskou a poněkud nervózní matku. Začtvrté, rybáři na pobřeží považují za velkou zábavu střílet po medvědech na pláži z absurdních vzdáleností (třeba dvou až tři set metrů). Pobřežní medvědi, zvlášť ti, kteří nosí pod kůží suvenýry v podobě olova, to nepovažují za nijak zvlášť vtipné; někteří si to možná i pamatují. A konečně, asi pětašedesát metrů od místa, kde jsme na pláži Sitkagi sledovali káně, ležela pěkně uleželá mrtvola lachtana — přesně taková „svačina na přilepšenou“, jakou grizzly hledá po pěti měsících půstu.
A možná se o ni nebude chtít dělit.
Takže jsem u vchodu do stanu sáhl do pravé kapsy kalhot, vytáhl peněženku se všemi nezbytnostmi pro přežití v Americe dvacátého století — kreditními kartami, řidičským průkazem, hotovostí — a nahradil ji něčím přizpůsobeným podmínkám přežití na Sitkagi: svým Griz-Kitem.
Malý potůček mezi „spacím“ a „kuchyňským“ táborem byl čerstvě pod ledem — jako každé ráno po celou dobu našeho pobytu. Kuchyňský tábor vypadal tak, jak jsme ho večer opustili: vybavení přivázané ke kmenům stromů pro případ, že jsme podcenili sílu přílivu, jídlo uložené v kbelících zavěšených na stromech pro případ, že by Ursus dostal chuť na něco masitého.
Prorazil jsem pichlavou stěnou smrků na otevřenou pláž. Nebyl tam žádný přechod. V jednu chvíli jsem byl v hustém lese; v další na otevřeném pobřeží. Díval jsem se na východ i na západ, dokud se mi zrak nerozpustil v jehličkovém dešti a ledové tříšti, a přehlížel Sitkagi. Přede mnou bylo čtyřicet metrů hrubého sopečného písku a za ním temná, vířící masa zvaná Aljašský záliv. V příboji, zdánlivě imunní vůči všemu nebezpečí, poletovaly desítky racků bouřních a chytaly kousky chaluh, které vlny vyrvaly ze dna.
Noční příliv smyl všechny stopy našeho příjezdu: stopy kol, otisky bot, rýhy od těžkého vybavení. Sitkagi vypadalo jako svět šestého dne, ještě, než se Stvořitel rozhodl zariskovat a přidat poslední prvek.
Vyšel jsem z lesa, vyplašil patnáct nebo dvacet orlů bělohlavých (špačků Sitkagi) od zdechlé mrtvoly lachtana a zamířil k „úkrytu“ pod převislými větvemi jedlovce, který měl sloužit jako naše pozorovací stanoviště. Neočekával jsem, že uvidím nějaké káně. Usuzoval jsem, že ani raroh lovecký by neletěl v takové slotě. Jenže tah na aljašském pobřeží na hezké počasí nečeká. Kdyby čekal, ptáci by se možná nerozmnožovali dřív než v srpnu. Na tahu byly stovky bernešek velkých, hus běločelých a sněžních. Občas, hnány prudkým větrem v zádech, se v šedé vířící kulise objevila malá hejna labutí trubačů a labutí malých a svištěla podél pláže.
Během svých dvou týdnů na Sitkagi jsem zažil jarní tah v plné síle, celé jaro stlačené do třinácti dnů. Na Aljašce je čas zásadní: letní dny jsou dlouhé, ale samotné léto krátké. V první části projektu byli hlavními tahouny vodní ptáci — něco jako březen v Cape May. Ale kolem třetího května se dostavilo defilé bahňáků: jespáci aljašští, kamenáčci, jespáci obecní, kulíci bledí — všichni prolétali tempem dvě stě ptáků za minutu — to už připomínalo doma květen. A pak tu byla velká, neohrabaná hejna jeřábů kanadských, tři sta najednou, čtyři tisíce denně, jejich volání znělo jako tisíc nepromazaných dřevěných pantů. Ale jeřáby kanadské v Cape May nemáme.
A nemáme tam ani počasí, jaké se „vaří“ na Aleutách a vrhá se na Sitkagi — alespoň ne takové, do kterého byste dobrovolně vyšli. Zato máme v Cape May káně, a v tomto ohledu mělo Cape May během první hodiny, kterou jsem strávil na pláži Sitkagi ve sněhové slotě, jasně navrch. Tedovo zahvízdnutí, dost pronikavé na to, aby bylo slyšet přes příboj, plískanici i cvakání zubů, působilo jako milost na poslední chvíli.
Nad hrnkem kávy, ze které se sice ještě kouřilo, ale rychle chladla, vypadal Ted mírně rozladěně — což je nejvyšší stupeň špatné nálady, jaký si kdy dovolí.
„Viděl jsi nějaké táhnoucí dravce?“ zeptal se.
„Ne. Ale vodních ptáků spoustu,“ odpověděl jsem a snažil se znít vesele.
Zdálo se, že o tom chvíli přemýšlí. Něco ho trápilo.
„Vařič se vzteká,“ přiznal nakonec, protože už to břemeno sám déle neunesl a věřil, že to zvládnu já. „Občas vyšlehne plamen šest metrů do vzduchu a pak chcípne na ubohou jiskřičku, která neohřeje vůbec nic.“
„A žere neuvěřitelné množství paliva,“ dodal jakoby mimochodem.
To byla ta nejhorší možná zpráva. V terénu jde všechno na úplný základ. Štěstí znamená být v teple, suchu a mít co jíst. Vzhledem k naší situaci byly první dvě položky mimo dosah. Ale představa, že k tomu navíc přibudou ještě studené příděly, byla smůla, kterou by člověk nesl jen těžko.
Právě v tomto bezútěšném okamžiku jsem zaklonil hlavu, abych dopil hrnek, a tam, deset metrů nad Tedovou mokrou čepicí, byl:
1 MP, F +1K, směr Z, rovn. P, #2 — aneb v hrubém překladu: jeden moták pilich, samice po prvním roce života, letí na západ, rovnoběžně s pláží, ve střední výšce.
Na vtipy nebyl čas. Elementární situace vyvolávají elementární projevy emocí.
„Podívej! Podívej! Nad tebou! Za tebou! Podívej! Pilich! Podívej, pilich!“
Ted se otočil jako lyskonoh na amfetaminech a zakřičel: „No jasně! NO JASNĚ! Pilich—sakra—Circus cyaneus! NO JASNĚ!“
A tak jsme konečně měli hmatatelný důkaz, že se Bob i Ted trefili. Možná že káně rousné opravdu táhnou podél pláže Sitkagi, v plískanici, kdy by měly čekat; na západ, kdy by podle všeho měly letět na sever.
A měli pravdu, jako správní dravcaři, kterými byli. Dravci na Sitkagi skutečně táhnou. Samozřejmě, že co do počtu se tamní tah nedá srovnat s Cape May, ani se Sandy Hook. Ale co do dramatičnosti a kvality je sitkagský tah o třídu výš.
Nejprve jsme si museli vytvořit úplně nový smysl pro relativní hojnost. Nejběžnějším tažným dravcem na Sitkagi je pilich. Krahujec americký, hlavní tahový druh na atlantickém pobřeží, je až na druhém místě. Za druhé, i když je tah silně závislý na počasí (stejně jako jinde), všechno tu funguje obráceně. Na Sitkagi platí, že dravci tu jsou, když je počasí odporné. Ted i já jsme si zvykli na „předbouřkový tah“, „pobouřkový tah“ a dokonce i „tah uprostřed bouře“. Naopak, když je krásný slunečný den, žádní dravci tu nejsou. V takových podmínkách opouštějí pobřeží a využívají termiku ve vnitrozemí.
To samozřejmě znamenalo, že nejdůležitější pozorování probíhala za opravdu nepříznivého počasí. A nepříznivé počasí na aljašském pobřeží je něco nepopsatelně drsného.
Naše terénní pochopení mechanismu tahu na Sitkagi se nedostavilo okamžitě. Nebylo to jako dojít si na severní vyhlídku na Hawk Mountain a nechat si od zkušených pozorovatelů předat plán, jehož základy byly pochopeny už v dobách, kdy se dravci sledovali přes hlavně dvanáctek. Ne, těch zhruba dvanáct set ptáků, které jsme během třinácti dnů na Sitkagi viděli, jsme si museli zasloužit. A co bylo důležitější, učili jsme se.
Večer jsme si vynesli skládací židle na pláž (náš jediný ústupek pohodlí) a sledovali zjemnělé večerní nebe, jestli se neobjeví pozdní piliši nebo časné pustovky. Někdy si Ted vytáhl dýmku a dopřál si slavnostní dávku tabáku, někdy jsme probírali průběh dnešního tahu, anebo jsme jen mlčky pozorovali, jak se dlouhé stíny natahují až k okraji vody.
A vzpomínám si, jak jsem si poslední večer na Sitkagi říkal, že takhle to kdysi vypadalo na Hawk Mountain, v Cape May, na Raccoon Ridge i na dalších slavných a zavedených stanovištích pro sledování tahu dravců. Že Ted a já jsme teď nějak spřízněni s těmi velkými mistry — s Brouny, Saundersy a Edwardsy tohoto světa, kteří stáli u zrodu těchto velkých migračních křižovatek. S muži, jejichž jména jsou legendou.
A myslím, že jsem se na Sitkagi o legendách něco naučili.
Když jsem šel k okraji vody s nádobím, které potřebovalo umýt, nesl jsem si to nově nabyté pochopení s sebou a převaloval je v hlavě tak, jako mořská vydra doluje tajemství z pestrobarevného kamene. A tehdy jsem zvedl tu „žabku“, uloženou v pohodlí a sounáležitosti s ostatními kameny, které se převalovaly v příboji na Sitkagi. Byla hladká, kulatá a dobře padla do ruky, jako dokončená myšlenka. Dlouho jsem ji držel a vedl sám se sebou tichý rozhovor, než jsem si ji nakonec strčil do kapsy.
Ráno jsem z kapsy vytáhl Griz-Kit a vyměnil ho za trojdílnou peněženku. Ale „žabka“ jela se mnou do Cape May. Aby mohla nějaký čas ležet na mém stole. Abych se na ni mohl dívat, když píšu tenhle příběh.
A teď je příběh u konce a já mohu dokončit svůj úkol, protože si ten kámen hodlám vzít a vrátit ho zpět do kapsy. Půjdu dolů k Cape May Point. Je bezvětří a příliv se zrovna obrací. Zátoka je klidná jako zrcadlo. Na takový den jsem čekal od svého návratu.
Sejdu k okraji vody a se vším vypůjčeným uměním, které dokáže paměť nabídnout, vezmu kámen mezi ukazováček a palec, a pošlu ho zpátky na cestu k Sitkagi.
