birdwatcher.cz

9.-10.12.2017: Jen pár chvilek v okolí

Sobota 9.12.2017:

Venku je po ránu polojasno a teploty několik stupínků pod nulou vykouzlily na všem jinovatku. Včera jsem se díval do letecké mapy Brna a vytipoval jsem si několik zapomenutých míst, která by mohla být zajímavá pro výskyt ptáků, potažmo pro kroužkovatele. Vyjíždím k prvnímu z nich na kraji Maloměřic a nacházím rozsáhlou plochu plnou šípkových keřů. Nad blízkým lesem drnčí v letu datel a mezi ploty zahrad se nízkým letem protáhl krahujec. Z mraků svítí slunce a jinovatka jiskří. Sice sebou mám i nějakou tu síť, ale země je tvrdá a za mrazivých teplot se mi stejně nechce nejprve vysekávat průsek a pak natahovat síť. Raději se ještě chvíli potuluji po okolí a slibuji si, že se sem brzy vrátím. Přesně taková zapomenutá místa mě přitahují. Lidé si jich nevšímají a tím pádem ani neruší jejich nenápadnou sukcesi. Z keřů jsou slyšet hýli, pod nimi šustí kosi a kousek ode mě varuje střízlík. Rozhoduji se vrátit domů a vytáhnout rodinku na kratičkou procházku, než se obloha zatáhne.

Chvíli to trvá, ale nakonec se i s rodinkou přesouváme na pravý břeh Brněnské přehrady kousek od přístaviště U Kotvy. Hladina je nižší a podél břehů se táhne bahnitý pruh obnaženého dna. Slunce se rozhodlo, že už svítilo dost a schovává se za mraky. Pofukuje studený Z vítr. Ještě před několika dny se tu zdržovaly dvě až tři potáplice severní, ale dnes jsou buď někde skryty, nebo už pokračovaly k jihu. Na vodě jsou vidět jen kachny a na mělčinách racci chechtaví a šedivky. Občas nad námi přelétne jeden z dvojice velkých racků, kteří svými znaky odpovídají rackům středomořským. Kluci se honí po bahnech a za chvíli jsou špinaví od hlavy k patě. My s Pepem pozorujeme sýkory, mlynaříky a další droboť, která se nám dostane do zorného pole našich dalekohledů. Hodinka a půl v tom čerstvém povětří stačí. Dnes to sice moc birderské nebylo, ale proč se pořád hodit.

Volavka popelavá (Ardea cinerea) na břehu Brněnské přehrady.

Neděle 10.12.2017:

Slunečné, krásné nedělní dopoledne. Jedeme přát bábičce k narozeninám, ale ještě před tím se zastavujeme na kraji Ostopovic. Kousek odsud, na druhém konci pole, je Troubsko, kde jsem trávil většinu svého života. A tady, podél tratě, vedly často naše dětské kroky za objevováním neznámého. Nad strništěm po vojtěšce se nízko ve vzduchu vznáší poštolka a v aleji stromů podél polní cesty se pohybují pěnkavy, strnadi obecní a koňadry. Je krásně. Na krku jen dalekohled, přes rameno malý kompakt, kluci poletují po okolí, prolézají křoviny a šplhají po stromech a my s Pepanem se jen tak beze spěchu procházíme. V akátech podél tratě přeletuje malé hejnko mlynaříků a v bezovém keři na druhé straně kolejí svítí břicho krahujce pozorně sledujícího okolí. Pak vzlétne a po chvilce se ozve vzrušený křik několika kosů. Na stěně propusti pod dálnicí je v dávno ztvrdlé hlíně vyrytý nápis z roku 1985. Ten jsem tu kdysi s kamarádem zanechal a stále tu je. Chtěl jsem si ho vyfotit, abych mu mohl ten obrázek z minula poslat. Pak už jen dlasci, modřinky, lovící káně a hejna přeletujících chovných holubů. Hodinka a půl mezi poli a keři, která dokáže díky vzpomínkám naplnit stejnou měrou jako pozorování severských hus s límci.

Krahujec obecný (Accipiter nisus) pozorně sleduje své okolí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *