birdwatcher.cz

Racek šedý v Praze

V úterý večer 24.1.2012 se na webu birds.cz objevilo pozorování zvláštního velkého světlého racka z centra Prahy. Autorem byl Mirek Jelínek, který ho viděl u propusti splavu mezi Střeleckým ostrovem a Karlovým mostem a určil ho jako pravděpodobného leucína racka stříbřitého. Racek byl kontrolován i následující dny. U splavu se většinou ukázal po čtvrté odpolední, aby zde nocoval. Zatímco probíhaly diskuse nad jeho určením, tak se podařila lepší fotodokumentace, která byla zaslána také Klausi M. Olsenovi, autorovi knihy Gulls of North America, Europe, and Asia. Jeho verdikt byl jednoznačný – jedná se o racka šedého (Larus hyperboreus) v druhé zimě. Za posledních téměř 70 let (od roku 1943) byl tento druh na našem území zastižen pouze čtyřikrát. Naposledy v dubnu 2002 na jižní Moravě. Na tento fakt zareagovali naši birdwatcheři pohotově. Začali se objevovat další a kvalitnější fotografie, podrobnější údaje o pohybu a zvyklostech tohoto jedince v závislosti na denní době. Vysledováno bylo, že racek nocuje stále na stejném místě, které ráno před devátou opouští a obvykle se vrací zase až kolem čtvrté odpolední. Někdy se objevil i během dne a jednou pro změnu přiletěl až před pátou hodinou za večerního šera.

V seznamu pozorovaných druhů se tímto rackem u nás může pochlubit málokdo a ne každý se může ve všední den utrhnout a jen tak si třeba z Moravy zajet na otočku do Prahy, aby si ho prohlédl. Racek dodržoval pravidelný denní rytmus a nevypadalo to, že by Vltavu hned tak opustil. Každý netrpělivě čekal na víkend. Během pátečního (27.1.) odpoledne se začali moravští ornitologivé domlouvat ke spanilé jízdě na Prahu. Byly domluveny vlakové spoje. Naprosto logický pak byl mail Jirky Šafránka, který ještě v devět večer rozeslal informaci o změně. Jestliže racek opouští nocoviště před devátou ráno, nemůžeme do Prahy přijet po deváté. Přerovští tedy opouštějí ráno následujícího dne svůj pupek světa rychlíkem ve 4:47. Nedá se nic dělat. Operativně měním také náš itinerář. František Křižík vyjíždí z Brna ve 4:31. Rozesílám sms-ky, Franta to balí dřív v hospodě, kam zaskočil na pár a Luboš bez rozmýšlení souhlasí.

Nápadný velký světlý racek se zdržoval u propusti splavu pdo Karlovým mostem ve vzdálenosti asi 130 m od severního cípu Střeleckého ostrova.

Během zimy jsem se ani jednou nepřinutil vyrazit k nádržím pod Nové Mlýny na rozlet hus a teď mám vstávat po třetí ráno. Překvapivě mi to nedělá problémy. Noční autobus mě vyhazuje u hlavního nádraží, které je ještě zamčené. Kdesi v podchodu kupuji u poklady s nočním provozem ve vydýchané místnosti se spícími adepty na přepravu zpáteční lístek do Prahy a jdu si stoupnout na nástupiště. Je příjemné mrazivé téměř ráno. Vlak je prázdný. Ve Svitavách přistupuje Luboš Novák s Majkou a v Pardubicích pak Franta Kopecký.

Rozednívá se ještě pěkný kus před Prahou. Touto dobou už velcí racci běžně opouštějí svá nocoviště. Je znát mírná netrpělivost. Konečně Praha. Rychle koupit lístky a metrem zrychleným krokem cestujeme na Národní třídu. Zde se náš krok ještě více zrychluje. Jsme v úrovní Národního divadla, máme rychlost sportovního chodce před cílovou páskou, z baťohů vyškubáváme dalekohledy a chytáme si je do pohotovostní polohy. Na rohu Smetanova nábřeží si nás nějaký turista fotí z taxíku. Jsme u řeky, dalekohled na oči a … je tam! S úsměvy od ucha k uchu sledujeme velkého světlého racka na betonech propusti splavu. Stihli jsme to. Stejně rychlým krokem teď míříme ke špičce Střeleckého ostrova, odkud je to k rackovi nejblíže. Za chodu si připíjíme Lubošovým kalvádosem.

Když racek šedý vzlétnul, tak ho pronásledovali neodbytní racci chechtaví.

Na špičce ostrova právě rozkládá stativ Kuba Vlček a o chvíli později přichází Daniel Černý. Rackova hlava se co chvíli objevuje za betonem propusti. Něčím se živí. Přichází Mirek Jelínek. Vesele se poplácáváme. V těsné blízkosti ostrova se pohybuje samec hvízdáka. Pak volají chlapi z Přerova. Stojí na Novotného lávce a užívají si racka šedého z jiného úhlu. Před devátou se racek skutečně zvedá a krouží nad řekou. Nabírá výšku za nepříjemné asistence racků chechtavých. Racky bělohlavé nechávají bez povšimnutí, ale tento světlý pták je tu cizincem, kterému dávají svoji xenofobii pěkně sežrat.

Jirka Šafránek volá, že si racek sednul na vodu za Karlovým mostem. Vyrážíme tím směrem. Pak další telefonát. Racek už je pod dalším mostem. Přerováky doháníme za Mánesovým mostem. Racek je téměř na druhé straně řeky a nechává se unášet po proudu. Je to příjemné setkání. Šestnáct nebo sedmnáct lidí s dalekohledy kolem krků. Moraváci, Pražáci, Jihočeši. Fenomén známý z Anglie či Nizozemska se stává skutečností i u nás. Sice v nesrovnatelně menší míře, ale je tady. Aktuální výskyt neobvyklých druhů je provázen zvýšeným výskytem skupinek lidí se stativáky v jejich okolí. Proč? Jde o společenskou událost. O setkání, o seznámení se s dalšími, kteří mají stejný zájem, kteří jsou fascinováni tou nejvýraznější, nejhlasitější a nejpestřejší složkou naší fauny – ptáky. Přitom nejde o profesionály. Každý z nás se pohybuje v jiném prostředí a pracuje v jiném oboru. Setkal jsem se s přezíravým postojem lidí věnujících se ornitologii na „vyšší úrovni“, kteří nás označují za sběrače druhů, kterým vlastně o ptáky vůbec nejde. Honíme se prý jen za novými položkami do našich seznamů a po nás potopa. Ničemu svojí aktivitou nepřispíváme a ptáky jen ohrožujeme. Je to hloupost. Jak může skupina patnácti lidí postávajících na břehu Vltavy uškodit jednomu rackovi. Jak můžeme ohrozit jedince, kterému na naší přítomnosti pranic nezáleží, zvláště když ho pozorujeme díky silným teleskopům třeba i ze vzdálenosti několika set metrů? Každému z nás jde v prvé řadě o ptáky a každý svojí troškou přispíváme k jejich lepšímu poznání, k jejich ochraně. Někteří publikují svoje fotografie, jiní přispívají články, účastní se programů dlouhodobého monitoringu jejich populací nebo dalších aktivit přinášejících cenná vstupní data studiím profesionálních ornitologů. Každý se pak řídíme jistým etickým kodexem, kdy ochrana ptactva a jeho prostředí je nadřazena každému konfliktu hrozícímu ze strany člověka (ornitologa).

Část birderů pozorujících racka šedého unášeného proudem Vltavy za Mánesovým mostem.

Nakonec, i kdyby šlo jen o prosté pozorování, tak proč se mu nevěnovat? Proč se nesetkávat, když nás to baví? Ti, kteří mají rádi hudbu, tak se také rádi sejdou při koncertu a přitom nemusejí mít ambice komponovat. Umějí se při podobných příležitostech vhodně a s respektem chovat a to zcela postačuje.

Racek nás překvapuje. Prolétá kolem nás zpět, zrovna když držíme v rukou svačiny nebo si připíjíme na setkání. Vrací se ke splavu pod Karlovým mostem. Přesunujeme se opět na Novotného lávku. Racek sedí na betonové straně propusti a pospává. Objevují se další kolegové a v cípu Střeleckého ostrova jsou vidět také postavy u stativáků. Poznáváme nové tváře, vyměňujeme si zkušenosti s optikou, bavíme se o květnovém setkání v jižních Čechách. Všichni sdílíme mírně euforickou náladu z výjimečného zážitku. Někteří se loučí, spěchají domů, jiní plánují ještě návštěvu další lokality. Je nás několik, co si jdeme sednou na oběd do blízké hospody. Po jídle ještě chvíli stojíme na Novotného lávce a sledujeme racka. Opět je tu pár lidí s dalekohledy. Fotíme slípky, racky chechtavé, povídáme si. Odpoledne sedáme na vlak a vracíme se domů. Byl to vydařený den. Není čeho litovat. Byť se terénem pohybuji nejraději sám, tak tato forma občasného setkání k birdwatchingu prostě patří a jeho atmosféra umocněná pozorováním neobvyklého druhu dokáže být opojná. 🙂

Racek šedý (Larus hyperboreus) v letu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *