Den před koncem roku opouštíme poloostrov Valdés, abychom navštívili argentinskými přáteli opěvované přístavní město Puerto Madryn a pak zamířili ještě kousek níže k jihu, k poloostrovu Punta Tombo, kde se má nalézat jedna z největších kolonií tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus) v Argentině.
Kolonií tučňáků magellanských se často nesly hlasité zvuky připomínající hýkání osla.
Nejlepší stejk v životě
Poslední zastávkou na polostrově Valdés je pláž na pevninské šíji naproti Isla de los Pacharos – Ptačímu ostrovu. Na mělčinách na pláži loví potravu asi dvě stovky plameňáků chilských (Phoenicopterus chilensis). Ostrov je nedaleko pobřeží a stativovým dalekohledem se dá dobře přehlédnout. Dělá čest svému jménu – je opravdu přecpaný ptactvem. Vítr pokračuje ve své včerejší exhibici. Musím si najít závětří u jedné budovy, abych dostal stativák do klidu. Po dvou hodinách birdwatchingu, třech druzích kormoránů (Phalacrocorax olivaceus, P. magellanicus a P. albiventer), dvou druzích racků (Larus dominicanus a L. maculipennis) a třech druzích rybáků (Sterna hirundinacea, S. maxima a S. eurygnatha) pak definitivně Valdés necháváme za zády.
To první, co chceme v Puerto Madryn vyřídit, je kus něčeho k snědku. Opouštíme nábřeží, abychom našli obrovskou restauraci La Vieja Esquina. Chvíli váháme nad mořskými příšerami, ale nakonec vítězí bife de chorizo. Na talíři nám přinášejí dobře 3 cm tlustý obrovský stejk. Po prvním soustu člověk musí přivřít oči a oddat se chuti toho kulinářského skvostu. Opravdu jsem netušil, že hovězí může být tak skvělé, aby předčilo mé oblíbené prasátko. Statečně bojujeme s masitou náloží na našich talířích. Je to vyrovnané a nanejvýš uspokojující klání. Tóma sedící přede mnou jen slastně heká. Něco tak vynikajícího z masa jsem snad ještě nejedl. Po jídle popíjíme místní pivo Quilmes, bezvládně pololežíme sesunuti na židlích a vše kolem nás se rozplývá ve všeobjímající uklidňující mlze, kterou reaguje odkrvený mozek na ukojení naší nejzákladnější tělesné potřeby.
Jeden z rodičů s mládětem v prachovém peří u hnízdní nory.
Kde je Dos Pozos?
Jen co nám to přeplněný žaludek dovolí, tak ve městě vyřizujeme pár dalších nezbytností a pokračujeme dále. Chvíli bloudíme kolem Trelewu, abychom konečně najeli na silnici č. 3 směřující přímo k jihu. Slunce už je nízko, když sjíždíme podle cedulí na Punta Tombo. Cesta je nová a osady, kterými máme projíždět, neexistují. Zkoušíme ještě odbočku, která by nás měla přivést k vesnici Dos Pozos, ale zhruba po desíti km to vzdáváme. Cesta je to štěrková, stmívá se a není tu žádný náznak civilizace. Zastavujeme uprostřed nekonečné zvlněné roviny zarostlé křovisky a nízkými stromky kam až oko dohlédne. Ztracená varta, silnice, po které snad už nikdo ani nejezdí, konec světa. Venku začíná být pěkná zima. Nový měsíc na obloze opět dorůstá z opačné strany a neznámých hvězd je tu jako částeček prachu poletujících celý den vzduchem. Upíjíme včerejší červené, chumláme se do spacáků a usínáme.
Ještě ráno se mi vrací ten pocit plného žaludku od včerejšího velkolepého oběda. Okna auta jsou pokryta kapkami vody zkondenzovanými z našeho dechu a venku právě zastavuje auto, aby se nás jeho řidič zeptal, jestli nepotřebujeme pomoc. Tak přece se tu někdo vyskytuje. No, gracias, observamos pacharos, pozorujeme ptáky, je naše ustálená odpověď. Slunce teprve vychází a okolní křoviny jsou plné ptačího zpěvu. Foťák přes rameno, dalekohled na krk a jdeme se projít. Přibývají mi další dva druhy hrnčiříků a dokonce se podařilo pár fotek se sluncem v zádech.
Motáme se křovinami až do jedenácti hodin. Pak se po štěrkové cestě vracíme na asfaltku a pokračujeme dál na Punta Tombo. Po několika km míjíme včera marně hledané Dos Pozos. Asfaltka je tu tedy nová a staré cesty zřejmě už neexistují. Posledních 20 km jedeme zase po štěrku. Prach se za námi zvedá do výše a slunce už zase pálí.
Věčně hladové mládě na procházce.
Punta Tombo – kolonie tučňáků
Punta Tombo je poloostrov dlouhý 3 km a široký asi 600 m, který je obsazený tučňáky magellanskými od září do dubna. Jde o jejich největší kolonii v jižní Americe. Tento druh tučňáků dosahuje výšky 61 – 76 cm a váhy 2,7 – 6,5 kg a v přírodě se může dožít až 25 let. Hnízdí v Argentině, Chile a na Falklandských ostrovech, což z něj dělá jeden z nejseverněji žijících druhů tučňáků. Snůšku tvoří dvě vejce, na kterých sedí od října zhruba 40 dní. V sezení se střídají oba rodiče, kteří se pak o mláďata, která se líhnou v listopadu, starají po dobu následujících 29 dní. Krmí je jednou za dva až tři dny a tak není divu, že se stále hlasitě dožadují další potravy. Ve stejnou dobu s klubáním mladých se do kolonie vracejí tříletí a mladší tučňáci. Prachové peří mění mláďata až v dubnu, kdy se stávají nezávislými na rodičích a potravu si obstarávají v moři. Pohlavní dospělosti pak dosahují ve třech letech. Kolonii tučňáci opouštějí na přelomu března a dubna. Vyrážejí na okružní plavbu k jižní Africe, odkud se vracejí se studeným Humboldtovým proudem k jihu Brazílie, kde tráví zimu. S jejím koncem se pak znovu objeví v kolonii v Punta Tombo. První jsou tu samci, kteří obsazují většinou loňskou hnízdní kotlinku. Poté připlouvají samice. Z valné většiny se dají dohromady loňské páry, dochází k páření a k novému hnízdění. Největší hrozbou tohoto ptačího druhu jsou v současnosti chemikálie, které se do mořské vody dostávají s unikající ropou. Při kontaktu s těmito látkami ztrácí jejich peří izolační vlastnosti, dochází k poklesu tělesné teploty a ptáci jsou nuceni vyhledat souš, kde umírají vyhladověním a otravou. Každoročně takto uhyne neuvěřitelných 20.000 dospělých ptáků a 22.000 mláďat.
V Punta Tombo jsme jako jedni z prvních. Platí se tu vstupné. Zatímco místní to mají za 3 pesa, tak cizinec za 35. Přijde mi to trošku přehnané. Dokonce místní, kteří nejsou z provincie Chubut, to mají za 9 pesos. Už pod prvními keříky u stezky se schovávají rodinky tučňáků. Jak jdeme dál, tak jich přibývá spolu s turisty. Nakonec vedle sebe ťapou desítky turistů uprostřed koridoru vyhrazené stezky a stovky tučňáků všude kolem. Kam oko dohlédne, tam u keříčků či na volném prostranství u svých nor postávají postavičky ve fracích. Mláďata se většinou skrývají ve stínu nebo žadoní po rodičích o potravu. Hnízda jsou mnohdy vzdálena od vody i více než kilometr, což může pro klátící se neohrabanou postavičku znamenat i hodinový výlet.
Mezi racky jižními objevujeme několik menších racků magellanských (Leucophaeus scoresbii) s červenými zobáky. Stezka pro turisty končí na skalnatém útesu nad pláží posetou tučňáky. Tmavě modré moře, zářivě žlutá pláž a na ní legrační ptáci, které má člověk v představách spojené spíš se sněhem a ledem. A oni se tu zatím opalují na slunci. Lidé jim tu zdá se vůbec nepřekážejí. Občas si některý turista podřepne a nechá se fotit v těsné blízkosti tučňáka, který bez zájmu pózuje. Kolik tady už muselo být vyfoceno obrázků a natočeno hodin naprosto stejných záběrů? Stejně je to zvláštní zážitek. Sluncem rozpálený Silvestr na mořské pláži ve společnosti stovek tučňáků.
Po okolí se potulují menší skupiny lam guanako (Lama guanicoe). Občas jsou blíž a občas dál. Jsou tu zvyklé na přítomnost lidí a ztrácejí svoji přirozenou plachost. Zajímavostí je, že dokážou stejně jako tučňáci pít slanou mořskou vodu. Sleduji útok dvojice chaluh velkých (Catharacta skua) na racka, který se zachraňuje tím, že svoji potravu vyvrhne. Zůstáváme tu tři hodiny a pak ještě zastavujeme u Dos Pozos. Tripreporty zmiňují křoviny u dvojice chátrajících budov, což přesně odpovídá. Netrvá to dlouho a přibývají nám další druhy – dijuka Galova (Phrygilus gayi) a dlouho hledaný hrnčiřík šupinohrdlý (Upucerthia dumetaria). K nim se ještě před odchodem přidává tyranovec maskovaný (Muscisaxicola macloviana). Vracíme se na Trelew.
Tučňák vyhřívající se na poledním slunci. Za ním se v klidu popásají lamy guanako.
Ať žije konec roku!
Mám co dělat, abych neusnul. Fackuju se, dělám ksichty, protahuju si krk a přitom cítím, jak se mi oči zavírají. Do Trelewu je to naštěstí asi 100 km. Městem projíždíme tentokrát bez zaváhání a bez bloudění. Následuje dalších asi 50 km do Puerto Madryn. Jsme tu kolem šesté večerní a zkoušíme najít ubytování. Hotely jsou drahé a hostely většinou zavřené. Až asi pátý pokus nám vychází. Pokoj pro šest lidí v ceně 40 pesos na osobu. To jde.
Okamžitě jdu pod sprchu. Paráda! Je tu signál, tak můžu popřát pěkný nový rok i Pepíkovi. Zase připomínáme lidi, takže se můžeme jít podívat, jestli je naše oblíbená restaurace otevřena. Otevírají za hodinu a chystají se na silvestrovskou hostinu. Platí se jednotné vstupné 180 ARS. Zítra naštěstí ve dvanáct otevírají. Novoroční stejk si nenecháme ujít. Obdobná situace je i v ostatních restauracích. Vracíme se tedy do hostelu, sedáme do společenské místnosti, otevíráme víno a brambůrky z vlastních zásob. Před jedenáctou, kdy je podle místního času teprve deset (nevím, kdy k této změně času došlo) se jdu natáhnout na bidlo. Nic jiného už mě nezajímá. Ať žije konec roku!
