birdwatcher.cz

Jak jsem „dělal terén“ v Argentině – 3. část

Čtyři týdny práce v rezervaci nesestávaly výhradně jen z terénní práce při výzkumu pod hlavičkou hnízdního parazitismu. Byly tu tisíce dalších drobností, které člověka obklopují a stávají se samozřejmou součástí jeho života. I těmto věcem patří mé poznámky.

Impozantního, přes 30 cm velkého klouzálka šavlozobého (Drymornis bridgesii), jsme pozorovali v přírodním parku Luro jihozápadně od Buenos Aires.

Život na farmě

Jak už jsem řekl, tak součástí rezervace El Destino byla i funkční farma s chovem koní a produkcí hovězího. O její provoz se staralo několik gaučů. Většinou to byli tvrdí chlapíci, které jsem potkával v pampě, kterou projížděli na koních nebo při práci kolem hospodářských budov, kde popojížděli stařičkými traktory nebo opravovali ohrady. Vždy na sobě měli volnou plátěnou košili, jednoduché lehké kalhoty, které jim sahaly mírně pod lýtka, plátěné téměř křehce působící mokasíny, kolem krku šátek a na hlavě tlustý tmavý baret. Kdybych se v něčem podobném vydal do terénu, tak bych se večer vrátil dotrhaný, poškrábaný s rozbolavělýma nohama a opocenou hlavou. Sice jsem nechápal praktičnost tohoto oblečení, ale nějakou jistě mít muselo, když se žádný gaučo jinak neoblékal. Vždy jsme na sebe jen mávli, pozdravili se a další vzájemnou konverzaci překazilo jen to, že jsme neuměli jazyk toho druhého.

Další dvojicí přispívající k chodu farmy byl Hernand a Julieta. On pomáhal gaučům, nosil vzadu na hlavě několik dlouhých dredů a ve volných chvílích si splétal různé kožené náramky a korálkové ozdoby. Julieta provozovala pro zájemce jídelnu, casa de comedor. S Tómou jsme k ní rádi a často na večeři chodili. Z těch večerů při jídle se postupně stal téměř obřad, který přítomností dvojice mužů namísto smíšeného páru měl až nádech jisté nepatřičnosti. Julieta se vždy velice elegantně oblékla a prostřela nám stůl na terase s výhledem do parku. Na stole vždy voněly květiny, ozdobný džbán z barevného skla byl plný ledové vody, sklenice na stopkách byly připraveny na červené víno a na vínovém ubruse hořela svíčka. Do deníku jsem si jednou poznamenal:

Julieta přináší zeleninový salát a kořeněnou na kousky nakrájenou a předehřátou housku. Pak přichází s obrovskou bagetou plněnou opečenými klobáskami. Víno značky Colon a odrůdy Cabernet Sauvignon chutná těžce a po citrusech. Nacpáváme se, upíjíme červené a park před našimi zraky postupně utichá a tmavne. Za úplného šera se náhle ozývá z koruny stromu asi 50 m od nás monotónní stále se opakující ptačí hlas připomínající „čurí- trutrutrutru“. Tóma bere foťák a jde se tam podívat. Za čtvrt hodiny přichází s rozmazanými obrysy ptačího těla s velkým svítícím okem, světlejším hrdlem a spodinou těla. Ptačí silueta sedí podélně s větví. Po návratu do podkroví zkoušíme hledat v nahrávkách ptačích hlasů. Jedná se o lelka malého. Jeho hlas se v parku ozýval jen asi 20 minut a s rostoucí tmou utichl. Obloha je opět plná hvězd.

Tyto večery při svíčce s panoramatem hasnoucího dne vzdáleného od nás jen na délku natažené paže byly nádherné; obžerství v hávu ryzí romantiky. Ostatní ornitologové chodili na večeře jen zřídka. Asi se chtěli vyhnout přecpaným žaludkům.

Ještě jednoho člověka bych rád v souvislosti se životem na farmě zmínil. Ani nevím, jestli jsem jej vůbec někdy viděl, ale se stopami jeho přítomnosti jsem se setkával každé ráno. Hlavní budovu, která teď fungovala spíš jako zatuchlé muzeum koloniálních dob, obklopoval překvapivě udržovaný park, jehož okraje se snažila ukusovat bujná divoká příroda. O park se někdo staral. Každé ráno byly pěšiny vysypané bílým pískem plné ornamentů, které na nich vytvořil zahradník svými hráběmi. Listí bylo shrabané, včerejší stopy návštěvníků zmizely a zbyly jen vlnovky a oblouky vytlačené do písku. I když jsme přes park procházeli cestou do terénu velice brzy, tak už bylo poklizeno. Občas jsem měl pocit, že ten tajemný zahradník je jen přeludem, ozvěnou minulosti. Tento můj pocit ještě umocnilo sdělení, že jeho jméno je Nestor. Žádné jiné by se totiž ke stoletému staříkovi, který tu jistě sloužil ještě původním majitelům panství, nehodilo.

Pro mě nezachytitelný kolibřík límcový (Leucochloris albicollis) při krmení na květech v parku.

Kolibříci

V té části zahrady, kterou opečovával Nestor, kvetlo asi deset dní po našem příjezdu několik ozdobných keřů. Zalétaly k nim dva druhy kolibříků. Zelenomodrý kolibřík zlatobřichý (Chlorostilbon aureoventris) a zelený kolibřík límcový (Leucochloris albicollis) s bíle zbarveným hrdlem a břichem. Vždy se ozvalo jakési krátké trrc doprovázené hlasitým vířením křídel, objevil se jeden nebo dva kolibříci, kteří na několik kratičkých okamžiků zůstali nehybně viset ve vzduchu u některého z oranžových květů, aby se v příští sekundě zalesklo jejich peří při téměř nepostřehnutelném vzdušném přemetu, během kterého opět neuvěřitelně rychle zmizeli. Občas se po této akrobatické části usadili na větvičku ve stínu topolu, pod kterým keře rostly, a odpočívali. Vše probíhalo jakoby zrychleně a pokud jsme chtěli pořídit nějakou fotku těch velice atraktivních opeřenců velikosti většího čmeláka, tak jsme museli vše vsadit na těch několik zlomků vteřiny při jejich krmení z květů nebo pečlivě prohlížet stinná místa, jestli se nám některého nepodaří přistihnout při krátkém odpočinku.

Kolibříci přilétali až poté, co se květy s rostoucí teplotou rozvinuly. Slunce už tou dobou vystoupalo dost vysoko a začalo pěkně pálit. Pobíhání s foťákem kolem keříků v poledním parnu bylo známkou našeho birdwatcherského nadšení, které nemělo moc daleko k šílenství. Ostré kontrastní světlo, slunce nad hlavou, pot stékající po zádech a nevypočitatelná několikasekundová přítomnost míhajících se miniopeřenců. Pro můj EF 400/5.6 L USM byli ptáci moc blízko a pro další objektiv, který jsem měl sebou – EF 100/2.8 USM Macro, zase moc daleko. Na foťáku jsem měl nasazený blesk, ale stačilo, aby se kolibřík mihnul při náhodném zaostření přes sluncem nasvícenou plochu a na displeji zůstala jen jeho bíle zářící přesvícená silueta. Po pravdě se mi za těchto podmínek nepodařilo vyfotit téměř nic.

Na druhou stranu ale člověk dostal šanci alespoň zaostřit, což se o podmínkách panujících v otevřené pampě říci nedá. Zde se kolibříci pohybovali nepravidelně a jen velice rychle prolétali kolem. Jen občas se zastavili u kvetoucího pcháče, jehož podobu známe i od nás, aby nasbíral něco nektaru. To spojení exotického leskle zeleného ptáčka stojícího ve vzduchu u důvěrně známého modrofialového pcháče, působilo dokonale. Toho štěstí zachytit podobný okamžik přes objektiv se mi bohužel nedostalo.

Jednou, když jsem procházel při kontrole hnízd drozdců kolem skupiny keřů rostoucích nedaleko koryta vyschlé říčky, tak ze spletených suchých trnitých větví vzlétnul jeden kolibřík zlatobřichý. Mihnul se kolem a zmizel. Jak jinak? Když jsem pak šel stejnými místy o nějaký den později, scéna s kolibříkem se zase opakovala. Chvíli jsem počkal a zjistil jsem, že tento ptáček se mezi suché větévky vrací. Následující den jsem se za ním vypravil cíleně odpoledne, kdy slunce pomalu klesalo k obzoru. Stačilo nehybně číhat nedaleko jeho odpočinkového místa a kolibřík se opravdu vracel a pózoval mi. Sice nevznikly žádné letovky, ale obrázky, které jsem toho podvečera pořídil, patří k tomu nejzdařilejšímu, čeho jsem s kolibříky za celou dobu pobytu v Argentině dosáhnul.

Kolibřík zlatobřichý (Chlorostilbon aureoventris) na svém odpočinkovém místě v pampě.

Pssssssss pssssssss psssssssssss

Jak týdny ubíhaly, tak se ze mě stal docela rutinní samostatný odborný hledač hnízd. Jedné schopnosti, ve které přímo exceloval Tóma, se mi ale nedostávalo. Vlastně jsem ani netušil, že něco podobného funguje a dokonce neobyčejně účinně.

Ptačí havěť, kterou jsme v terénu potkávali, se často skrývala hluboko ve spleti trnitých keřů a prozradila se jen díky pohybu, který jsme náhodou koutkem oka zachytili. Co teď? Jak přilákat takového nenápadného opeřence, který se bezhlesně skrývá v pichlavém klubku větví a vůbec se mu nechce ven? V podobném případě jsem vždy zlehka našlapujíc keř tiše obcházel, nahlížel mu „pod sukně“ a snažil jsem se ptáka znovu najít a prohlédnout si ho. Trpělivost mě ale často přešla a já pokračoval dál. Tóma, ten se u keře zastavil a několikrát ostře vypustil vzduch mezi zuby, takže to znělo jako syčivé a ne moc dlouhé psssssss pssssssss pssssssss. Pomalu obcházel keř a svoje vábení opakoval. Ptáci zvědaví na zvuk, který jim snad mohl připomínat varování nějakého cizího druhu, skutečně zamířili do okrajových částí keřů a nezřídka se nakonec objevili přímo před námi, takže jsme je mohli krásně určit. Zkrátka dokonalá pomůcka do terénu.

Ne vždy má člověk po ruce tu správnou nahrávku ptačího hlasu, zvláště když netuší, o jaký druh se vlastně jedná. Zato Tómovo psssss pssssss bylo k dispozici okamžitě vždy a všude. Zkoušel jsem to také, ale na moje sykání ptáci nereagovali tak dobře. Možná v tom hrál roli ostych, který jsem si vždy uvědomoval a který pramenil z mé dlouhými lety vycvičené tichosti, se kterou se snažím terénem pohybovat a možná jsem jen neměl ptákům co říct. Zkrátka jsem je nedokázal zaujmout a kdoví, co jim vlastně Tóma svým hlasem sděloval. Jisté je, že nejen ptáky občas přilákalo jeho sykání, ale mnohdy bylo i pro mě vodítkem, kde hledat toho svého ptačího kolegu, když mi splynul s okolím.

Tóma s vejcem tinamy skvrnité (Nothura maculosa).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *