Včera bylo nádherně, po většinu dne slunečno a dokonce i hřejivo. Jedinou chybou bylo, že šlo o pracovní den. Často jsem vykoukl ven a říkal si, že by stálo za to opět zajet na Vyškovsko a podívat se po skřivanu ouškatém. Letmé silvestrovské pozorování mi moc příležitosti k podrobnější prohlídce neposkytlo a tak stále uvažuji o reparátu.
Překvapivě ani v sobotu není počasí zrovna nejhorší. Není mlha, což je hlavní, panuje téměř bezvětří a Aladin slibuje i slunečné chvíle. Balím to a frčím. Silnice jsou ošetřené a sjízdné, ale ta skřivanova je pod uježděným sněhem a a lehce klouže. Parkuji až na jejím jižním konci a pomalým krokem se pouštím s dalekohledem na kšandách a foťákem přes rameno zpět k severu. Panuje úplné ticho, jen od Orlovic se zase nese hlas hýla. Občas kolem profrčí auto, občas i zastaví, vyskočí z něj pes nebo dva, které majitel nechá proběhnout po poli.
Je mrazivo, ale obloha se skutečně místy čistí a objevuje se slunce. Krásná atmosféra. Zvlášť, když jen chvílemi slabě zafouká. Po dvou kilometrech pomalé chůze jsem u lesa. Připisuju kosa, pěnkava a teskné volání datla. Během zhruba pětačtyřiceti minut v terénu tak mám teprve čtyři ptáky čtyř druhů. 🙂 Otáčím se a pomalu se vracím zpět. Proti mě auto, ve kterém sedí Zdeněk Tunka. Prohodíme pár slov a Zdeněk míří k lesu také provětrat svoje psy.
Jsem v polovině zpáteční cesty, když u krajnice registruji pohyb. Zvedám dalekohled a už se tlemím na celé kolo. Je to on. A tentokrát krásně viditelný a rozpoznatelný, jen v protisvětle. Obcházím ho, pořizují pár dokumentačních cvaků a mávám na Zdeňka, který se vrací. Následujících několik minut zkoušíme pořídit další fotky, ale skřivan se brzy zvedá a mizí přes cestu v hroudovatém poli. Netušíme, jak daleko přeletěl, chvíli pole procházíme, ale bez úspěchu.
Objevuje se Michal Jakubec, aby zjistil, jestli tu skřivan ještě je a já píšu Jirkovi Šírkovi, že je ouškáč stále na lokalitě. Následující zhruba dvě hodiny jen popocházíme po cestě a pozorujeme okolí. Slunce mizí v mracích a podmračená obloha sebou přináší chlad. Chlapi odjíždějí a objevuje se Bety, které jsem volal hned po prvním pozorování. Její horký čaj z termosky dělá svoje. Objevuje se další auto se známými, s Pavlem Smejkalem a Vlastíkem Dobešem. O chvíli později přijíždí Jirka Šírek. Následující půl hodinky nebo hodinu se nic neděje. Přítomnému osazenstvu můžu ukázat maximálně tak řádky stop, které skřivan zanechal ve sněhu. Připisuju si hlas pěnkavy, stehlíka a krkavce. Jirka odjíždí s tím, že se sem třeba ještě podívá a já s Bety si říkám, že bychom mohli ještě jednou zajít do pole, kde skřivan dříve zmizel.
Jdeme v podstatě po stopách, které jsem tu zanechal před třemi hodinami. Stačí dvacet, pětadvacet metrů a hele… skřivan cupitá mezi hroudami asi patnáct metrů před námi. Kochám se, cvakám pár fotek a jsem rád, že sem Bety nejela zbytečně. Mávám na kluky, kteří se blíží a společně pak čumíme na skřivana a užíváme si to parádní pozorování. Nechceme ho příliš rušit. Zůstáváme víceméně na stejném místě a sledujeme, jak skřivan postupně odbíhá. Po celou dobu byl tedy v poli necelých 40 metrů od cesty. Je to prima pocit takhle si s kamarády zabirdit. Po pěti hodinách v terénu se se všemi loučím a frčím zase domů. Tentokrát mám z pozorování skřivana naprosto jiný pocit než posledně, tentokrát už je to radost. 🙂
Skřivan ouškatý (Eremophila alpestris).
Skřivan ouškatý (Eremophila alpestris).
Skřivan ouškatý (Eremophila alpestris).
